StarsFan

”Jsem dobrý policista. Ale to v tomhle světě nestačí. V tomhle světě musíte umět přikyvovat a usmívat se a pít pivo a ptát se: “Jak ses dnes měl?” V tomhle světě nemůžete být jiný, divný nebo zraněný. Jinak vás zavřou.” John River je přesně ten příklad seriálového hrdiny, který si zaslouží první místo na ultimátním seznamu postav, které chcete obejmout a říct jim, že vše bude v pořádku. Je inteligentní, všímavý, dokáže případy dotáhnout do konce. Nicméně trpí také psychologickými problémy, které by ho, měl-li by smůlu na nadřízené, jistě stály místo u londýnské policie. Jeho zranitelnost, ve vyspělém světě tak zatracovaná, z něj však činí muže, který dokáže rozumět chybám ostatních, vcítit se do jejich pocitů a pochopit, že mohou tajit věci, za které se stydí. River je cosi mezi skandinávským melancholickým dramatem a britskou kritikou sociálních poměrů. Je odlišný, je svůj, je zatraceně dobře natočený. Má úchvatnou vizuální a hudební stránku, působí lidsky, odehrává se v dobře vybraných lokalitách (jako fanoušek Shakespeare’s Globe jsem ocenila zapojení jejich skutečné produkce, Komedie plné omylů, do děje). A hlavně má naprosto bezkonkurenční herecké obsazení, kterému vévodí Stellan Skarsgard, zatímco všichni ve vedlejších rolích mu zdatně sekundují. Zkrátka a dobře s Johnem Riverem, jeho nadřízenou Chrissie, novým parťákem Irou, psychiatričkou Rosou a Stevie bych rozhodně vydržela mnohem déle než jen šest hodin. A tak momentálně tak nevím, jestli si mám přát druhou řadu, nebo jestli bych měla uznat, že bez Riverovy snahy vyjasnit si svůj vztah k Stevie, už tenhle seriál tak dobře fungovat nebude a BBC by se tedy do dalších epizod raději pouštět neměla.

Výprava za pravdou, během které si člověk uvědomí, že někdy potřebujeme fikci, aby nás před ní uchránila. #TeamBees

Jedna hudební škola, dvě výrazné osobnosti. Oba jsou perfekcionisti a jeden tlačí druhého na hranu možností, za kterou existuje jen hluboký pád. Chvíli považujete toho prvního za nebezpečného manipulátora, který jen zneužívá svou moc, chvíli toho druhého za nestabilního kluka, kterému by měl někdo bubny sebrat, než skončí v blázinci. Jste si vědomi, že jeden druhého ničí, ani tak se ale neubráníte myšlence, zda se k sobě přece jen nějakým zvláštním způsobem nehodí. SPOILER Samotný konec se pak dá vyložit jako takový netradiční happyend pro obě postavy. Andrews dosahuje zapomenutelnost, Fletcher v něm objevuje svého Charlierho Parkera. A na tom, že se Andrew podobně jako Parker nejspíš nedožije ani 35 let a v blízké době ho čeká předávkování drogrami, selhání orgánů nebo mentální kolaps, vůbec nezáleží.

Název filmu říká vše. Presumed Innocent. Ne nevinný nebo podezřelý, ale předpokládaně nevinný. A tak i vy zpočátku předpokládáte, že Rusty stojí na správné straně a jeho obvinění je buď omylem, nebo snahou ho zničit. Jenže pak vidíte rozpory mezi verzí, kterou u soudu prezentuje jeho právník, a tím, co o událostech před vraždou víte, a začnete pochybovat také. Mohl to být skutečně Rusty, kdo svou bývalou milenku zabil? Nebo její vraždu jen někdo využil, aby se Rustyho z jiných důvodů zbavil? A je vrahem vůbec některá z postav, která v příběhu vystupuje, nebo je to, kdo Carolyn zabil naprosto bezpředmětné? Otázky, otázky, otázky. A všechny zabaleny do poměrně temného příběhu plného amorálních postav, kde nic není černobílé.

Nejlepším Polanskiho rozhodnutím bylo neudělat z hlavního hrdiny kombinaci příslušníka elitní jednotky s mozkem Sherlocka Holmese a emocionální monotóností Sylvestera Stallona. Tím druhým nejlepším rozhodnutím bylo obsadit do této role Harrisona Forda.

Každý občas narazí na nějakého vychvalovaného autora, jehož styl mu nesedne, a pro mě je tímto člověkem Aaron Sorkin. Nebaví mě arogantní, sarkastické postavy, které jsou snad v každém jeho filmu, nebaví mě ukecané hádky, které tvoří většinu stopáže. Takže navzdory tomu, že Stevu Jobsovi objektivně nemám moc co vytknout, filmem, který bych si někdy pustila znovu, nejspíš nikdy nebude.

Řemeslně poctivý thriller bez výrazných zvratů nebo velkých emocionálních scén, ve kterém bych osobně uvítala trochu větší prostor pro Rudolfa Abela. Mark Rylance je jeden z nejpodmanivějších herců, které znám, a Bridge of Spies mu bohužel dává méně prostoru, než by si on a postava, kterou hraje, zasloužili.

Sympaticky načrtnutá skica s půvabnou Blake Lively, které to sluší ve všech obdobích dvacátého století. Je jen škoda, že jí úplně nevěříte okouzlení Ellisem, když s jeho tátou toho má společného mnohem víc, a že scénáristu nenapadlo lepší rozuzlení než jen další deux ex machina moment.

Je smůla, když je ultimátní záporák bondovské série jednou z nejméně charismatických postav od Casina Royale. A je celkem zázrak, když se něčeho takového podaří scénáristům i navzdory tomu, že ho hraje Christoph Waltz.

První polovina plná postaviček připomínajících cosi mezi divochy a plyšovými medvídky je i na Star Wars až pozoruhodně dětská, když se však do děje v druhé polovině zapojí Impérium, je z Návratu Jediho jeden z nejlepších dílů celé série.