StarsFan

Spoiler: Co je mi na Groundhog Day v konečném závěru nejsympatičtější, je fakt, že do života egocentrického hrdiny nezasáhl osud proto, aby z něj udělal lepšího člověka. Narozdíl od Freaky Friday, kde matka a dcera musí dosáhnout smíření, není úkolem Billa Murrayho zachránit někomu život, stát se lepším člověkem nebo porozumět lidem ve svém okolí. Jeho zasetknutí v jediném dnu je produktem pouhé náhody a je tedy čistě na něm, co si z věčnosti plné příležitostí, které na nikom nezanechají následky, vlastně odnese. Což v konečném důsledku činí jeho transformaci o to pronikavější a sympatičtější.

Jednička si klade cíl dát celé diskuzi jasnou strukturu. Dvojka je nejistá až poddajná a nechce se pouštět do velkých sporů. Trojka je tvrdohlavá a temperamentní a její názor ovlivňuje vlastní rodinná situace. Čtyřka je vysoce racionální a analytická a zajímají ji jen fakta. Pětka zná podmínky, ve kterých obžalovaný vyrostl. Šestka dodržuje principy a respekt. Sedmička touží po rychlém rozsudku, aby se rychle mohla vrátit ke svému životu. Osmička věří, že pro vynesení rozsudku "vinen" je třeba mít naprostou jistotu. Devítka je laskavá a pozorná. Desítka rasistická. Jedenáctka pochází z nedemokratické země a o to více jí záleží na spravedlnosti. Dvanáctka jde vždy s hlavním proudem. Společně mají rozhodnout o osudu jednoho člověka a to, jací jsou, ovlivňuje i rozsudek, který nakonec vynesou.

Nerealistické, předvídatelné, patetické. Designated Survivor je show, kde je prezidentovi dovoleno, aby se bez ochranky a neprůstřelné vesty procházel po místě výbuchu navzdory tomu, že desítky osob v jeho okolí nebyly nijak prověřeny; kde je generál takovou karikaturou bojechtivého šílence, že si naprosto iracionálně dovolí porušit prezidentův výslovný zákaz; kde prezidentův mluvčí využije den svého jmenování k tomu, aby před novináři v Bílém domě pronesl příšernou řeč o tom, jak nikdy tuhle pozici nechtěl, ignorujíce všechny profesionální protokoly a předpokládaje, že jeho osobní život bude v čase krize vůbec někoho zajímat. Před dvaceti nebo třiceti lety by podobný formát mohl ABC projít, v době, kdy však kvalitu politických dramat nastavilo House of Cards a Borgen, je to velký krok vedle. Na Netflixu jsem viděla první čtyři díly a dál navzdory svým sympatiím ke Kieferu Sutherlandovi pokračovat nebudu.

Možná jsem se narodila ve špatné době a ve špatné kultuře, ale skutečně jsem nechápala, co je Caddyshacku tak legendární, že ho můj americký golfový parťák neustále s radostí cituje. Zápletka kolem hlavního mladého hrdiny, který chce získat stipendium, je nezáživná a humor je převážně infantilní, takže jsem se za celou stopáž zasmála dvakrát: když Bill Murray komentoval odpaly květin a důchodkyně poznamenala, že to bude asi ten čaj. Pokud patříte mezi lidi, které do hysterického smíchu nepřivede scéna, kdy si lidé v bazénu spletou čokoládovou tyčinku s exkrementem, doporučuju se při hledání ideální komedie pro páteční večer přesunout někam jinam.

Velmi důležitý námět a sympatické provedení, kde něco zůstává nedořečeno a úplný happyend neexistuje.

A feel-good movie s extra roztomilým Robertem De Nirem, kterého byste nejradši adoptovali nehledě na to, zda se stará o šestiletou holčičku nebo svého dospělého kolegu.

Když ve filmu, který chce být především psychologickým dramatem, působí jednání hlavní hrdinky neuvěřitelně, nezachráníte to ani poměrně hezkou vizuální stránkou. Aniž bych chtěla být přehnaně kritická, musím přiznat, že scénář bych docela výrazně překopala – Proč zařazovat dějovou linku se sousedem, když nemá prakticky žádný vliv na hlavní příběh? Proč se poznámka o tom, co se stalo při podobném suchu v minulosti, objevuje ve filmu více než jednou? Proč musí být symbolika tak doslovná? Proč není nikde vysvětlen důvod, který vedl hlavní hrdinku k tomu, aby své dceři tak dlouho tajila smrt otce? A hlavně: Proč je přerod hlavní hrdinky v posledních dvaceti minutách tak překotný a tím pádem nerealistický?

[viděno bez českého komentáře] Chris Rock mě nebavil a neustálé narážky na #OscarsSoWhite mi přišly otravné už po prvních třiceti minutách, byly tu ale naštěstí jiné aspekty, který můj celkový dojem výrazně ovlivnily. Cením si například nápadu s uvedením jmen, kterým chce výherce poděkovat, v dolní části obrazovky. Nebo způsobu, jakým byly sestříhány ukázky z nominovaných filmů, protože docela názorně ukazoval, o čem je daná kategorie, a pomohl tak i naprostému laikovi pochopit, co je sound editing nebo proč je důležitý production design. Taky reakce Jacoba Tremblayho na příchod C-3PO a R2-D2 byla mega roztomilá. Miroslav Ondříček byl uveden v in memoriam sekci. Ennio Morricone konečně získal Oscara. A pak Mark Rylance, samozřejmě. <3

Jamie Lee Curtis má slabost pro cizí řeči a líbá každého chlapa, který má ve filmu víc jak dvě scény, Kevin Kline vyskakuje zpoza každého rohu a bilancuje na hraně naprostého idiota a geniálního zloděje, Michael Palin je ten nejpomalejší řečník a vrah v dějinách a John Cleese je tak spořádaný a anglický, že do téhle bizardní partičky skvěle zapadá. A Fish Called Wanda možná nejsou tradiční Monty Python, ale já tu jejich odkaz a styl vidím stejně. A zatímco tu umírají pejsci, důchodci a akvarijní rybičky, skvěle se u nich bavím.

Když scénárista zakomponuje do příběhu dějové linky, které se později neobtěžuje rozvíjet, a když se režisér nedokáže rozhodnout, jestli točí krimi thriller nebo parodii na krimi thrillery, nezachrání to ani skvělé obsazení. A bohužel ani sexy Alan Rickman.