StarsFan

Těžko říct, co mě na Troji zklamalo nejvíc. Pravděpodobně jsem čekala velkofilm ve stylu Gladiátora od Ridleyho Scotta, ale dostalo se mi jen Hollywoodské pohádky, navíc s kompletně předělaným příběhem. Ačkoliv bitvy jsou natočené celkem hezky, režie i scénář postrádají nějaký ten nápad a postupem času začnou nudit. Bloom tradičně spíš průměrný, zato O´Toole a Bana geniální. Nicméně i přes jejich snahu to vychází jen na průměr, který jsem viděla dvakrát a potřetí už ho do ruky pravděpodobně nevezmu.

Když tady tak vidím ty dvou až tří hvězdičkové recenze, napadá mě, jestli jsme všichni viděli ten samý film – ten film, který vyvolal stojící ovace na Sundance, film, za který byl Brosnan nominovaný na Zlatý Glóbus, film, který získal od kritiků průměrně 3,6 hvězdiček z 5 a film, který se hodně dlouho držel na IMDb mezi dvěma sty nejlepšími filmy všech dob (teď už má "jen“ 7.4/10). Nicméně bohužel asi jo. Takže co dodat? Kritici přirovnávají Matadora k Bokovce nebo k Ztracenu v překladu, já v něm vidím jistou souvislost s Million Dollar Baby. Film o boxu, ve kterém hraje box vedlejší roli. Stejně tak je Matador o zabíjení lidí, ale mnohem důležitější je charakter hlavní postavy. Protože i ten nejhnusnější vrah může mít jemnou duši a stejně tak vás ten "hodný chlapeček“ vedle něj může překvapit věcí, kterou by byl schopný udělat. The Matador je každopádně film plný protikladů. Je vulgární a přitom mírný, smutný a zároveň vtipný, vážný a parodizující sám sebe ("Jsem stejně tak vážný jako problém s erekcí"). Na to, že se jedná o nezávislý film, jde o fascinující projekt se sympatickým scénářem, krásnou hudbou a herci vedenými hlavně Piercem Brosnanem. Ano, uznávám, že i mě vadí skákání mezi žánry, protože Matador tak nezískává ani humorný, ani přímo dramatický potenciál.

Pokus o Crash počesku.

Napoprvé jsem Bolero ani nedokoukala, napodruhé už mi tak katastrofické nepřišlo. Pořád je tu ale hodně cítit, že ani pan režisér, ani paní scénáristka silně nezvládají obsah. Pěkné kamerové záběry a zajímavá předloha jsou fajn, ale když polovinu rolí hrají naprosté herecké antitalenty a příběh se posouvá kupředu bez jakékoliv gradace, ani sebelepší kameraman to nezachrání. Za sebe musím říct, že jsem to dokoukala jen kvůli Jiřímu Bartoškovi, nicméně ani jemu scénář nenabídl žádnou zajímavější scénu, kde by se mohl projevit. Tedy pokud do toho nepočítáte tu jednu, tolikrát už zmiňovanou a podle mě lehce přeceněnou, erotickou scénu v začátku filmu.

Doba, kdy jsem Harryho Pottera nadšeně četla a očekávala jeho nová filmová pokračování, je už pár let pryč. Ale nějak jsem v poslední době začala sledovat Shakespearovy hry v podání Kennetha Branagha a napadlo mě: V čem ten chlap vlastně ještě hrál? Po sedmi letech jsem se tak zase dostala obloukem k Harrymu Potterovi. A i tady je Kenneth kouzelný, to se mu upřít nedá. Je vidět, že si svou egoistickou postavičku užívá, kdyby mu bylo věnováno ještě trochu víc času, problém by mi to rozhodně nečinilo. Asi bych ale při zhodnocení kvalit tohoto snímku neměla věnovat jen jemu, že? Anebo jo, ať je nějaká změna. Ten chlap si to zaslouží. Kdesi před závěrem tohoto komentáře se ale cítím ještě odpovědná prohlásit, že i když se mi asi Kámen mudrců líbil o něco více, pořád mi k Harrymu tenhle "pohádkový" nádech sedne víc než ta snaha o hororovou atmosféru v posledních dílech.

Hodnocení tohoto filmu je přímo úměrné tomu, jak hodně máte rádi Cola Portera, potažmo swingovou hudbu. Za sebe můžu prohlásit, že osoba tohoto amerického skladatele mi nikdy moc vzdálená nebyla, však pro takového Franka Sinatru Porter nesložil zrovna málo písní. Ano, můžete tvrdit, že je to naškrobené, kýčovitě zasazené do první poloviny dvacátého století, ale já budu vždy oponovat, že film, kde by se řada známých zpěváků je mihla před kamerou, aby mohla odzpívat jednu či dvě sloky zas tolik není. Osobně jsem vysazená třeba na Robbieho Williamse, na druhou stranu ten se mnohem lépe předvedl, když swingoval o pět let dříve "naživo" v Royal Albert Hall (ano, i tam si střihl nějakého toho Portera). Ale nebudu porovnávat, už teď sháním soundtrack, a jak se znám, za několik dnů už budu píseň De-Lovely znát nazpaměť. Dodatek 27. února 2010: Od doby, kdy jsem tento film viděla poprvé, uplynulo už hodně času, přesto si ho stále s radostí čas od času pustím. Asi to bude i tím, že mě po té době baví mnohem více, než když jsem ho viděla poprvé, a že si teď s vědomím toho, co přijde, mnohem víc užívám Kevina Klina i jednotlivá hudební čísla. Na pohodový den je toto muzikálové drama jako stvořené. A obsahuje vůbec nejlepší podání Night and Day, co jsem kdy slyšela.

Válečný film pod vedením Michelangela filmového obrazu. Vizuální orgasmus. Ozvučením nejlepší válečný film, co jsem kdy viděla. Jenomže ani geniální forma nedokáže vždy plně zachránit obsah.

Forrest Gump mě nikdy neoslovoval svým příběhem, režií nebo hereckým umem všech přítomných, a ačkoliv ho považuji za nesmírně citlivý film, nikdy mé srdce nezískal. (Možná i proto, že já si na tyhle citlivé až líbivé snímky nepotrpím.) Je tu ale něco, co na Forrestovi zbožňuju a co mě nutí, abych si ho při každé další televizní projekci aspoň na pár minut pustila. Detaily. Detaily vybroušené pečlivěji než na tom nejdražším diamantu. Miniaturní narážky na vše, co hýbalo americkou společností, drobnosti, které český divák povětšinou ani nemá šanci postřehnout. Taková blbost jako zařazení všech prezidentů od Kennedyho až po Reagana do snímku. Narážka na Apple, když Forrest mluví o firmě s ovocem. Hudba z filmu Camelot hrající během záběrů s Kennedym, přičemž právě Kennedyho vládě se později přezdívalo camelot. Disco v hotelu Ambassador, kde byl později zavražděn Robert Francis Kennedy. Narážka na Franka Willse, když si Forrest stěžuje, že v domě naproti svítí baterkami a on nemůže spát, přičemž to byl právě Wills, kdo odhalil vloupání do sídla Demokratické strany a dal podnět události, která vešla do dějin jako aféra Watergate. Taky ten moment, kdy John Lennon v televizním studiu cituje část své slavné písně Imagine. A "last but not least" všechny ty písně. Něco z Absolventa, něco z Vlasů, párkrát The Doors, pak zas Sweet Home Alabama, když je Forrest konečně doma... Kvůli těmhle momentům mám Forresta Gumpa ráda. Ačkoliv dějově u mě naprosto vyhořel.