kinej

Jedna z těch slabších Funesových komedií. Jde o to, že jeho komika se brzy okouká a stává se čitelnou. Jsou to různá zběsilá gesta, úleky s vyvalenými bulvami a vzteklé výkřiky, pořád dokola. A divák po pár filmech zjistí, že je to pořád o tom samém, a že zápletka je postavena tak, aby v ní mohlo být takovýchto scének co nejvíce. Když je film zábavný, nevadí to, ale když se jedná o slabší kousek, tak to porstě nefunguje.

Ben Affleck by měl podle mě pověsit herectví na hřebík a měl by se plně věnovat psaní scénářů a režii. Gone Baby, Gone je totiž nadmíru povedený film. Příběh sice dějové zvraty odnášejí až na samý práh věrohodnosti, avšak toto kombinování rozhodně není bezúčelné a prvpoplánovité. Naopak každý zvrat umožňuje Affleckovi rozpoltit diváka. Po shlédnutí filmu nelze nedumat nad nejednoznačností tohoto filmu, která celý film prostupuje. Gone Baby, Gone je nečernobílým vnímáním světa prošpikován, sám bych si rozpomněl minimálně na čtyři takové momenty, které snímku dodávají neočekávaný rozměr a mnohovrstevnatost. Po tom co hrál Affleck v Pearl Harbourech a Dare Devilech u mě ztratil respekt, ale tímto filmem ho zase získal zpět.

Co se technické stránky týče je to brilantní podívaná. Ale příběh mě nijak neoslovil. Asi proto, že se mi do něj celou dobu nedařilo proniknout. Druhá polovina filmu je naštěstí soustavná řežba, takže se divák ani moc nestihne nudit. Myslím, že je tp určeno spíš pro fanoušky herní série. Stařší film Final Fantasy se mi líbil mnohem víc.Ani nevím co by mohly mít tyto dva filmy, krom názvu, společného.

Pro mě se jedná o nejkoukatelnější záležitost ze vešch Resident Evil filmů. Kdysi dávno, když jsem ještě paříval, jsem otočil prní tři díly této ságy a tak mě těší, že tento film z her nejen vychází, ale dokonce na ně přímo navazuje. RE: Degeneration má lepší příběh, než celá americká série s Millou Jovovich, i když to až zase až tak obtížné není. Jsem rád, že zde došlu na G-virus, který byl ve hrách jedna z nejlepších záležitostí. Techické zpracování je již téměř dokonalé, jediné co schází je větší realističnost grimas. Obstojná. mírně nadprůměrná podívaná.

Srpnová rapsodie je jeden z těch slabších filnů od tohoto japonského režisérského giganta. Asi přeci jen mu více sluší velké produkce. Srpnová rapsodie je malý příběh, který sice na začátku slibuje téma vyrovnávání se z atomovou bombou, ale v průběhu se ukáže, že není dost chytlavý. Pro mě je nejsilnějším okamžikem filmu scéna, kdy děti stojí u bombou zdeformované prolízačky. Tento památník totž mluví za vše. Dalším problematickým faktem je, že jakkoliv se neztotožňuji s americkou zahraniční politikou, svžení atomových bomb považuji z správné a jediné možné řešení, byť ohavné. Richard Geere mi zde přijde tak nějak nadbytečný až trapný. Naopak vyzdvihnout musím překrásnou kameru, jako snad u všech Kurosawových filmů.

Fellini skvěle vystihl to, co lze nazývat prázdným životem. Kdo by ale ve skrytu duše nechtěl, alespoň na pár týdnů takovýto život žít? K postavám jsem necítil závist, ale rozhodně ani odpor. Tento Felliniho film, ke mě proniknul nejvíce, z celé jeho zásadní tvorby. Jednak je tato série večírků a úletů skvěle řemeslně natočena a jednak je mi blízký konflikt a rohodování mezi rodinným životem a životem nezodpovědným, plným pařeb. Volba je těžká, protože každý, nebo si to alespoň myslím, prahne po tom, co nemá. Nejsilnější scénou filmu pro mě je dialog, kdy se Marcello kamarádovi svěří, jak moc mu závidí jeho rodinný život. Na to však přijde poněkud nečekaná, šokující odpověď. Ale ve snímku je silných scén mnoho, například ta, když paparraziové, totální hyeny, a jiní obletují krásnou herečku, která je však ztělesněním absolutní povrchnosti. Bylo by toho mnohem víc, o La Dolce vita by se daly psár a určitě i byly napsány eseje.

Už jen slabý odvar toho, co uměla Futurama být. Ani jsem se nepřinutil to dokoukat. Pár štěků se v tak dlouhé stopáži téměř rozplyne.

Prvních pár minut je orgasmus pro oči. Ale takových požitků, už mi Myiazaki připravil spoustu a často byly spojeny i s lepším příběhem. Ponyo se sice slibně rozjíždí, ale po chvíli se projeví jeho slabina, nezajímavý příběh. Střed filmu je přeslazené něco, u čeho mám dojem, že už jsem několikrát viděl. Jakoby už Myiazaki neuměl překvapit. Ale animaci a kresbě nelze vytknout ani popel. Podmořské scény jsou krásné, kreslený oceán působí ještě krásněji než ten ve Finding Nemo, ale to na takový silný zážitek jaký jsem měl u Laputy, Naušiky, Totora, Kiky, Mononoke nebo Cesty do fanatzie nestačí.

Často jsem si přál, aby se série Evil Dead dočkala pokračování. Komediální herectví Bruce Campbella si rozhodně zaslouží více filmového prostoru. Nejlépe však jeho přehrávání emocí vynikne ruku v ruce s kýčovitou režií Sama Raimiho. Ti dva tvoří to správné duo, které snad, společně nedokáže vytvořit nic nudného. Ale Bruce sám, nemá ten správný drive na to aby mohl vyluzovat smích po celou stopáž. Ano, je zde několik vtipných scén, ale na rozdíl od Evil Dead si My name is Bruce už znovu asi pouštět nebudu. Námět o zkrachovalém Bruci Campbellovi, který se potlouká mezi účinkováním v podřadných béčkových hororech a chlastem je sice úsměvný, Bruce ho sehrál s vervou sobě vlastní, ale není to úplně ono. Film je spíše pro věrné fanoušky, s čímž si ostatně sám Campbell ve filmu vtipně pohrává.

Další skvělá groteska z řady Wallace a Gromit sice není tak geniální jako Wrong Trousers, nebo Curse of Wererabbit, ale pořád je to parádní zábava, nacpaná mě blízkým anglickým humorem. Nemůžu neobdivovat genialitu Nicka Parka. To jak z kousku modelíny dokáže vlastně pomocí jednoduchých tvarů. vyrobit tak úžasné postavičky. Tvůrci se navíc dokáží skvěle pohrát s žánrovým klišé a přetavit jej v tak moc vtipnou podívanou, že si o tom nějaký Shrek může nechat jen zdát.