sportovec

Pohádková drobnička o významu krásy nitra a pomíjivosti vnějškových půvabů (zboží s prošlou dobou lhůty) ztvárněná dobře vedenými mladými herci (Kuklová, Hlavica, Jandová) včetně starší generace (Fialová, Zinková) zahřeje u srdce a potěší slušnost a věrnost. Měřit tohle na vzdory kvalitním tvůrcům (Brunclíková, Jordánová) délkou trvání, ne intenzitou a půvabem děje, mi připadá zpozdilé.

Hypotéza, možná už zjištěný fakt, že první Američané byli negroidy, se zdá být více či méně prokázaná. Byl by to fascinující poznatek. Za zmínku stojí i floridská podříční archeologie provozovaná pracovníky-pedagogy Floridské univerzity.

Tento dokument přibližuje frankofilní Američanku jako věcnou dovršitelku ženské emancipace, kterou doživotně poznamenalo pozitivně absolutorium Yealeské univerzity. Čím méně výkřiků, tím více kvality a konstruktivní důslednosti. Malá, opravdu velká žena, která nemusí uvažovat o nedosažitelných mužských vrcholcích. Prostě si na ně stoupla poté, co na ně vylezla.

Kohoutovo drama je záměrnou uměleckou fikcí; nejblíže realitě je Hanzlíkova role (R. Slánský) ovšem jen ve velmi přibližné projekci; Jan Novotný se blíží opět jen jako velmi vzdálená analogie buď Reicinovi, nebo Jindřichu Veselému. Modelová televizní inscenace je věnována základním formám dezinformace a výslechovým metodám StB (tzv. rudý gestapismus). Poněkud nepravděpodobné je časové včlenění, i když metod spojovaných s padesátými lety bylo užíváno i před únorem 1948. Je divné, že Kohoutovo drama nebylo více veřejně prezentováno. Patří k tomu lepšímu v České televizi.

I záležitost tak grafikonová, jakou je železnice, doprava z nejekologičtějších, může být humorná a myšlenkově závažná. Ten zvláštní mikrosvět, který je kolem ní, stojí zato poznat blíže. Spolu s poznáním, že naši jihoslovanští bratři točí krásné filmy a dokonce dovedou překonávat své nesmyslné antagonismy. Kupodivu tu přitom všem zbývá i prostor pro lidská životní dramata. Lidí normálních, těch, kterých je vždycky nejvíc. Spojených s hrabalovskou perličkou na dně.

Filmařsky pozoruhodné dílo rozehrané do mistrovské  kompozice s naprosto nezvládnutým závěrem; u filmů tohoto druhu se vnucuje pozitivní závěr, chycení pachatele. Kompozice jako celek dostává citelný úder, policie do osobního vztahu, který se jí netýká a špičkový kriminalista je degradován na zkrachovalého alkoholika, kterým po celý film nebyl - nelogické a zpotvořené. Bohužel.

Moudrá pohádka o skutečné lidské kvalitě v minirozměru představila podobenství o rovnocennosti obojí krásy - duchovní i tělesné. Dalo by se říci, že je to pohádka kalokagathická. A - chvála bohu - i druhý pár, byť ponělkud marnivý, není nelidský - naopak jen lidsky - většinově - normální. Jemný humor kolem prince Ramána je rozkošnou šlehačkou na tomto chutném duchovním pokrmu. I pohádky pro dospělé mohou upoutat a povznést.

TEHERÁNSKÁ TABU připomínají světu, že dosah evropského civilizačního okruhu není neomezený. A evokují Evropu 16. - 18. století s jejími konvencemi, triádou tří K (Kinder-Küche-Kirche), úrovní tehdejšího kléru atd. Je to tak odraz toho, čím jsme my sami. Obraz a odraz nikoliv lichotivý.

Prchavost a nesoustřednost nekonvenčního milostného trojúhelníku je velkou příežitostí jak pro režisérku Sadkovou, tak femme fatale československé kinematografie Janu Brejchovou. Kamera, často soustředěná na detail, proráží cestu do myslí i srdcí protagonistů. Zdá se, že přesto všechno lidé tehdejší doby byli celistvější a pochopitelnější nežli dnes. Stranou ponechávám relativní "komfort", ve kterém hlavní postava žije.

Mistrovsky podaná analýza porouchaných, ale také se současně napravujících a léčících duší. Alexandra Berková se domohla uměleckých výšin, které režisérka Wimmerová dále rozvinula a výborní herci a herečky dotvrdily. Nejvíce mne upoutaly Melíšková a Maciuchová. Podobné obrazy poučené vzdělávají v lásce, pochopení a pokoře. Všichni jsme jen lidé. Mikrosvět televizní inscenace k takovému (sebe)poznání vybízí.