sportovec

Lze mluvit o hluboké sondě do  života jedné z hlavních postav zdařile kombinované s komplikovanými ději na faře druhého detektiva v této neobvyklé dvojici. Otevřený konec - odchod nikoliv dobrovolný z domácnosti plně odpovídá datu děje seriálu - roku 1958. Tento dlouhodobý seriál si zachovává svůj vyhraněný umělecký výraz a často se mění ve svébytnou reflexi doby na přelomu minulého století.

Slovenská televize tímto svým počinem nejen přiblížila skutečné počátky slovenského národa, ale také obohatila divákovu znalost o zajímavé průhledy do novodobých českých dějin. A současně přiblížila slovenství jako jeden ze základních středoevropských fenoménů. Přepestré herecké obsazení vyniká kvalitou i určitou neobvyklostí: přední herci se přečasto objevují v rolích spíše menších a zejména pro Čecha vyžaduje sledování děje poměrně podrobné faktografické znalosti dějin čtyřicátých a padesátých let předminulého století. Určité kolísání mezi popisností - v každém případě nezbytnou - a dramatičností však seriálu neubírá na kvalitě a zřejmě patří k vůbec nejzdařilejším slovenským dílům tohoto žánru. K silným momentům díla patří i jeho demokratická československá tendence a úspěšná snaha podat hlavního hrdinu v plnosti, často ne vždy zářivé, jeho lidství.

Umění naslouchat a vnímat je skutečně skýtající neustálá překvapení. Inteligenční přesah těchto měkkýšů - bezobratlých - je fascinující. Je také zřejmé, že stojíme na počátku další dlouhé cesty srovnatelné např. s kytovci. Poznání j stále vzrušující a podněcující součástí našich životů a připomíná nám, že jsme především "jen" jedním z mnoha živočišných druhů. Řada lidí na to ráda zapomíná.

Další z vlasteneckých dokumentů České televize přibližuje památku velkého Francouze, věrného přítele češství a slovanství. Současně je to cenný doklad projevů češství v nejmladší české generaci. Zajímavým vkladem byly vstupy Denisova příbuzného a oživení někdejších československých frankofilských kontaktů. Výrazným představitelem československo - francouzského přátelství byl Edvard Beneš. Více připomenut měl být i prezident Osvoboditel. Ale i tak vznikl pořad lásky a úcty k ušlechtilému člověku, který se o nás opravdu zasloužil.

Jádro nedorozumění spočívá viditelně v historických reáliích. Byla doba, kdy děti - i dospělé - rodičům vykaly, byla také doba Třetí republiky, do níž je Vávrův film situován, a jinak žili a stýkali se mladí lidé; nacházeli se kdesi uprostřed mezi upjatou puritánskou morálkou ještě počátku minulého století a tzv. sexuální revolucí šedesátých a sedmdesátých let. Toto období zachycuje Vávra znamenitě i prostřednictvím přediva vnitrorodinných vztahů a sílícího, ale zdaleka ne plně emancipovaného ženství, jak je ve třech generacích ztělesňují Brzková, Brožová a Tanská. PŘEDTUCHA je mezičlánkem v časové řadě filmů ŘEKA - OHNIVÉ LÉTO - TURBINA - PACIENTKA DR. HEGLA a navazuje na STŘÍBRNÝ VÍTR a MĚSÍC NAD ŘEKOU. Je to zajímavá a pro historii naší kinematografie hraného filmu šťastná a úspěšná epizoda.

Pozorovat zblízka egyptologii, tuto historickou disciplínu, obírající se nejstarší africkou civilizací a dívat se přitom přes rameno Champollionovi opravdu stojí za to. Stejně jako jeho současní francouzští dědicové se tak trochu dotýkají věčnosti okořeněné tradičně špičkovým francouzským dokumentárním řemeslem, jež přímo před očima přerůstá do umění.

Film silně připomíná jinou věc - NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID. Nesmyslnost kruté války a hloupost režimu, který ji rozpoutal tu je zobrazena pohledem těch nejmladších. V nacistickém případě je relativní i tohle. Poslední Hitlerovy filmové záběry zobrazují žáky prvních tří vyšších stupňů základních škol. Zločin má mnoho tváří. Tahle, ztvárněná stylem non fiction, patří k těm nejodpornějším.

Zázrak asi nejtěžšího hereckého umění - divadla jednoho herce. Téměř dvě hodiny souvisle hraného textu jsou samy o sobě mimořádnou zátěží paměti; blízkost hlediště a jeviště prozrazuje sebemenší nedořek a odskok od tíživých nároků či absenci také potřebné hercovy radosti z takto komplikované úlohy. Eliška Balzerová je paní herečkou a ví se to o ní ještě dříve, než na sebe upozornila v dietlovských dílech NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA. Střídání různých hlasových poloh hlavní postavy, reprodukce hlasů postav dalších, četné a ne právě snadné pohybové akce, dívčí hbitost zavedené sedmdesátky, ostře a dobře pointovaný text, jemuž není cizí něžný a hravý humor, jemuž není nic lidského cizí včetně sebekriticky zabarveného odstupu, to všechno není jen příležitost, ale i hra, kterou s herečkou sdílí i její publikum. Bezpochyby jde o jedno z nejvýznamnějších představení tohoto roku silně nadnárodní úrovně.

Musím souhlasit s názorem, že zvolené prolínání odlišných pohledů a osobností tak trochu připomíná fugu, která ve svém souhrnu a současně pohybu prostředkuje celostný pohled na Štěpánkovu osobnost. Největším překvapením je objev Štěpánkova a Hanzlíkova životního blíženeckého přátelství i doposud neuvedené filmové záznamy z přijímaček na DAMU. Sledovačské se stává objevným a podnětným. Stejně zdařilé jsou další submedailony: Zdeňka, Martina, Jany i sice sporý, ale zřetelný náhled tragické Kristiny Štěpánkových; sevřené vstupy Adamovské rozhodně průběh tohoto dokumentu neretardují. Právě naopak. A ukázky Štěpánkova herectví tak jako rozvíjející se kalich ukazují cudné, ale hluboké kouzlo jeho herectví. Takových polyfonních osobností, k nimž patří i Zelenka-režisér a scénárista, by mělo být co nejvíc. I v mladších generacích.

Televizní ztvárnění nese všechny znaky raně obrozenské dramatické předlohy, která je zjevně založena na kronikách a svatováclavských legendách. Historický laik, herec spíše ochotnický než profesionální a dramatik zakladatelského rázu moderní české Músy Thálie jsou, měřeno dobovým pohledem, vlastně špičkoví. Františku Filipovi se podařilo postižení autorova vrcholného dramatického vzepětí, prostředkování tehdejší autorské i společenské patiny a navíc - vzhledem k datu vzniku této moderní dramatizace - i zprostředkování sice zákulisní, ale jinak silně působící atmosféry říšského sněmu 1848 - 1849 Tato Tylova dramatická kroměřížská epizoda, u níž nelze vyloučit alespoň zprostředkovanou Palackého participaci, si zaslouží citlivý přístup. Tak jsme začínali. A za předky se stydět znamená plivat sami na sebe. A nezapomeňme: mění se a vyvíjí jazyk. Tyl patří i spolutvůrcům moderní češtiny.