sportovec

Seriál věnovaný velké císařovně, v produkci České televize mimořádný nejen koprodukcí, která umožnila jeho vznik, se v pátém díle dočkal zdařilého sklenutí. Scénáristce se povedl zejména závěr Mariina života i skon jejího neméně pozoruhodného, neprávem přehlíženého manžela císaře Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého v nejlepší roli své dosavadní umělecké dráhy ztvárnil Vojtěch Kotek. Pohled na tuto osvíceneckou panovnici, provázený zajímavě pojmutým nejstarším synem Josefem, opravdu obsáhl celý její život ve vyčerpávající plnosti. U nás nejvýrazněji připomíná tuto středoevropskou panovnici tereziánské křídlo pražského Hradu i památka dvou jejích neméně zajímavých synů Josefa a Leopolda. Česká televize si má v tomto případě k čemu blahopřát. Právem.

Asociálnost může mít nejrůznější podoby a často se vyskytuje tam, kde bychom ji nejméně čekali. Zdánlivě rozmazlené, ve skutečnosti citově deprivované dítě posléze nachází oporu u své vyvzdorované dospělácké hračky. A oba jeho rodiče - viditelný nestvůrný otec i obdobně založená příležitostně zmiňovaná matka - své dítě ztrácejí. Pierre Richard v atypické roli sociálního senzoru natočil jeden ze svých nejlepších filmů. Nadčasový film o zranitelných stránkách lidskoprávního evropanství, jež by tak rádo vyučovalo okolní svět.

Výpravný norský film se s viditelným zdarem vyrovnává s kontroverzní Amundsenovou osobností a citlivě reprodukuje jak hvězdné, tak podstatně méně světlé stránky jeho života. To, co po velikém Norovi zůstává, nejlépe charakterizuje pojmenování stálé polární stanice na jižním pólu: Amundsen-Scottova stanice, kterou r. 1956 vybudovali Američané. Norská národní kinematografie si zaslouží obdiv pro kvalitu své práce.

Tento dokument přesahuje hranice žánru a promyšleným scénářem i skvělým výběrem tlumočitelů a tlumočitelek písemností z pozůstalosti Monroe přibližuje běsy jejího nitra i proces nezvratné zkázy, o jehož posledních chvílích už nebudeme zpraveni. Křehká osobnost nezapomenutelné Američanky však žije a jak se zdá žít bude i nadále v lidské paměti a vzpomínkách daleko za hranicemi její vlasti.

V posledním díle tohoto pozoruhodného seriálu vystupuje jako hlavní hrdina silvestrovský typ pořadu. Projevuje se tu nejvíc základní příčina propadu kvality daná faktem absence špičkových dramaturgických a scénáristických tvůrců i zběsilým výrobním tempem polistopadového období. Je jedno, jedná-li se o sevřenější scénář nebo naopak volnější rozevřený tvar povzbuzovaný improvizací. To, co je zásadní, je nápad, myšlenka, impuls, ale také schopnost udržet tyto prvotní vzněty na větší ploše způsobem, který je divákovi přibližuje a současně se snaží ho obohatit. Tzv. řachanda je přitom to poslední, oč tu jde.

Vůle napsat pohádku všemu navzdory vítězí nad skutečnou pohádkovostí; scénář pláče voluntaristickým záměrem.

Dobrodružný příběh přenesený z Anglie do staré monarchie vyniká výstižným zasazením do dobového kontextu zhruba kolem let 1906 - 1907, citlivým přenesením atmosféry přechodu kolem rodící se agroburžoazie, průmyslového podnikatelstva i historické šlechty atypicky, ale výborně ztělesněné Radovanem Lukavským. Zajímavá je i připomínka Královské české společnosti nauk, předchůdkyně Akademie věd ČR. A neovyklá sice drobná, ale významná úloha vesnické dívky-bylinkářky, která chce být vzdělanou. V každém případě se jedná o dobový brněnský nadprůměr.

Tato vlna československé sci-fi šedesátých a osmdesátých let není nezajímavá a nepůvabná. Má stále cosi do sebe a je se na co dívat. Obdiv si zaslouží futurizující zakotvení doby před 100 lety a humorné prvky, které se do scénáře i režie tu a tam vloudily. Ve filmu také doznívá atmosféra konce šedesátých let a jejich uvolněnosti a svobody. Limity filmu jsou limity Nesvadbovy literární  předlohy, ale nevylučují přesah vědy a snahu o pohled do budoucnosti. Pojetí dvourole Brejchové je vykladatelné i jako autorský záměr.

Jemný, hravý, sebeironický, ostrovtipný a nevtíravý humor s čapkovským nádechem charakterizuje oba protagonisty zvlášť šťastným způsobem.

Tuto televizní inscenaci táhne režie a kvalitní herecké obsazení, pro normalizaci tak příznačné. Scénář je slabší, místy i plytký a to rojení mezilidských vztahů až rakovinně rozbujelé. Rozvedený muž, hraný Kostkou, působí dojmem supermana, který žije ve dvou či tří dnech současně. O vyslovený kiks ovšem nejde.