sportovec

Ač jsem původně nechtěl k tomuto pořadu psát žádný komentář, "povzbuzen" glosami k tomuto vynikajícímu propedeutickému televiznímu pořadu pro děti, jsem nedokázal "odolat", abych připsal něco - omlouvám se - mentorujících vět. Klasická hudba v hiphopové éře - a to nejen ta, která se vztahuje k romantické či novoromantické éře předminulého století, ale i ta století minulého, která je v něčem ještě méně pochopitelná a divácky "stravná" - vyžaduje popularizaci. Smyslem výuky je poskytnout dětem i dospělým, kteří si soustavně chtějí rozšiřovat své kulturní obzory, pokytnout základní vědomosti a fakta, bez nichž si dost dobře nemohou vybrat to, co je jim opravdu blízké. Způsob a hlavně kvalita úrovně, na které se o toto poslání snaží popisovaný cyklus, jsou mimořádné a navazuje cílevědomě na to nejlepší z televizní tvorby minulých dob. Diskuse o tom, proč Česká televize potřebuje či naopak nepotřebuje více programů, aby mohla pokud možno co nejplněji dostát svému poslání veřejné služby, je víc než náležitě zodpovídána právě skvělými pořady typu OPERY. Svobodná informace, která není podložena znalostmi a vlastními prožitky, je totiž k nepotřebě. Stejně jako člověk, který s ní neumí pracovat.

Svěží vyprávění o dětech, chlapci-bratrovi a dívce-sestře z vlastní vůle, kteří prokáží více rozumu a soudnosti než jejich sveřepí rodiče, aniž by proto přestaly být jejich milujícími potomky, je zarámováno do jedinečné krásy severské přírody. Svébytným prvkem nadpřirozeného světa, v němž děti žijí svůj příběh, jsou harpyje, ztělesněné do krkavčích-havraních ptačích těl a skřítci, pro něž lidé jsou neohrabanými motovidly, která jim bourají jejich pracně budovaná pařezová obydlí. Zejména strašidlácké reflexe lidí jsou v pohádkách tohoto typu nevídané a opravdu jedinečné. Kráse přírody odpovídá drsnost mravů, neotesaná chování, ale také hluboké city a neskrývaná utrpení dospělých i dětských postav. Je to v souladu s tím, co dnes víme o způsobech výchovy dětí v dřívejších dobách. RONJA je pohádkou pro všechny - děti i dospělé, pohádkou pro celou rodinu. Lepší vysvědčení pohádce s oprávněně nadčasovými aspiracemi ani dát nelze. Zdá se, že malé a střední evropské národy by se měly více a lépe znát i poznávat. Astrid Lindgrenová naznačuje, že by to bylo víc než prospěšné. A to nejen pro ty národy.

Gotická Hunebelova adaptace sice šistí papírem o poznání víc než KAPITÁN; i tak si však uchovává svůj pel patinové dokonalosti žánru. Co však strhuje nejvíc, je pozoruhodná čistota výpravy, úcta až pietní, která charakterizuje důslednou snahu po postižení neopakovatelné krásy užských i ženských oděvů a interiérů skvělých francouzských gotických hradů a pozdějších zámků. Pieta, s jakou byly nastudovány a pro potřeby natáčení dotvořeny z dobových obrazových pramenů, je až dojemná.

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější.

Žánrově čisté "lehké" dílo sice nedosahuje kvalit stejně starých TŘÍ MUŠKETÝRŮ s Barrayem a Demongeotovou, ale i tak zásluhou nejen Maraisovou, ale i Bourvillovou dostává z brakové literární přílohy maximum. Být mistrem lehkého dobrodružného žánru nebylo snadné ani tehdy, v dobách jeho dosud nepřekonané klasiky, o to více to pak vyniká dnes, kdy se o překot natáčejí filmy, které se nezatěžují jakoukoliv profesionalitou a své řemeslné propady skrývají za stále zneužívanější a rafinovanější technické efekty. Stojí za připomínku, že Hunnebelle natočil později s Maraisem a Founesem i proslulou volnou sérii o Fantomasovi.

I "pouhá" skutečná zábava má svou klasiku a svá kritéria. Potkat špičkový humorný či zábavný kus je dnes snad ještě vzácnější, než je tomu v případě tzv. vážného filmu (románu, básně, dramatu apod.). Zidiho jméno je v takovém případě první, Noiretovo, jak se ukazuje, druhou zárukou. Antiiluzívní průhled do světa pařížské soudní policie je ve své místy i nadsazené úsměvnosti ve své podstatě krutý a nesmlouvavý. Tak jako opilec umírá na cirrhózu jater, tak společnost, v níž už nefunguje ani policie, formuje sama sobě velmi obtížnou budoucnost. Gagy, nečekané, ale zjevně důkladně promyšlené dějové zvraty, doplňované přímo "seriálem" skvělých hereckých výkonů, nic nezakrývají, nepředstírají a ani jinak nezkreslují. A nadsázka, z níž rostou, neznásilňuje skutečnost; spíš ji lehce jakoby poetizuje. Vnímavý divák má po zhlédnutí PROHNILÝCH o čem přemýšlet. I dnes, i v dohledném budoucnu.

Pokrok je někdy, jak plyne z tohoto seriálu, plazivější a křivolačtější, než by si ti, kdo jsou tak či onak odkojeni optimismem šedesátých let minulého století, přáli. Mimoto se však zdá, že té střídmosti a na druhou stranu obtížné invence je tu až příliš. K neprospěchu díla i jeho diváka.

Poetický i surrealistický svět Nezvalovy předlohy byl - dá se říci beze zbytku - převeden do unikátního filmového tvaru. Kouzlo i děsy dívčího dospívání s řadou až barokizujících reliktů je tu zpodobeno ve světě, který se pohybuje na rozhraní bizarní skutečnosti a snu. Kostýmní fantazie Krumbachové jsou básněmi v textíliích i v prostoru. Oč je VALÉRIE zdařilejší, o to je však i výlučnější. Vlna souznění mezi divákem a autorem či autorským týmem, na kterou se musí spolehnout i sebevětší osobnost každého uměleckého žánru, nejen hraného filmu, jde-li jí o skutečný úspěch, je tu napnuta do krajnosti. Ticho a jen pozvolna uplývající čas, typické jak pro literární předlohu, tak pro dobu, do níž je děj filmu ponořen, tuto tětivu nemohou dále nenapínat. Divák naší doby zvyklý na to, že tvůrci jdou maximálně v ústrety jeho klipovému vnímání světa, bude nevyhnutelně zklamán nebo - v lepším případě - rozkolísán. Divák, pro kterého je nacházení společných můstků s autorem druhou přirozeností, bude naopak - dříve či později - okouzlen. Měrou a intenzitou, která z československé filmové vlny šedesátých let učinila nadčasovou světovou kulturní událost.

Zdá se, že ve Vašíčkově osobnosti nalezlo Česko svého přesvědčivého dědice Ludvíka Součka. Vyváženost a uměřenost jeho pohledů se na to alespoň doposud zdá ukazovat.

Svět severských pohádek - i těch umělých - je ve srovnání s těmi našimi poněkud přímočařejší a a jednobarevnější. Rozmanitost tohoto druhu je, zdá se, rozmanitostí bílých nocí a krátkých dnů, které jsou pro skandinávské země tak charakteristické. Drsné přírodě odpovídají i drsné charaktery. Zhruba tak lze popsat zdánlivě jednoduchý děj příběhu strádajícího chlapce, který posléze nachází ú těchu u svého nadpřirozeného královského otce. Jednoduchost charakterů hlavních postav je za těchto okolností nabíledni. Poetická atmosféra, zřejmě vliv ženské spisovatelské ruky Lindgrenové, však nemizí ani za těchto okolností a pohádka stále zůstává pohádkou. Chápeme-li pohádkový děj jako metaforu vývoje chlapcovy povahy a sebedůvěry, porozumíme Miovi bezpochyby ještě více. Ve spojení s dobrými triky - filmové řemeslo se bude vyvíjet i nadále a jakékoli hodnocení této části tohoto řemesla bude za těchto okolností vždy nutně na písku - tak vznikla působivá ne fantazy (fantastika), ale - opakuji - skutečná silná pohádka, srozumitelná a působivá jak pro děti, tak pro dospělé i daleko mimo svou mateřskou zemi. Netypická koprodukce, stojící v jejím pozadí, byla protentokrát mimořádně úspěšnou.