sportovec

Kritický realismus může kvést i v naší době. Básník Provence Marcel Pagnol (1895-1974), který stojí v pozadí této filmové série, má svými pohledy do zřejmě meziválečné (?) jihovýchodní Francie, i Francie svého dětství, co nabídnout. Vrstevník např. našeho Jaroslava Havlíčka nebo výrazného představitele ruralistické generace Františka Křeliny či Švéda Moberga konfrontuje sluncem zalitou krajinu gaugoinovských či goghovských obrazů s nejpřízemnějšími pudy tamějších nejchamtivějších sedláků a statkářů. Dnes vyhynulý lidský typ je schopen všeho - i zničení slušného člověka. Trio Depardieu-Montand-Auteil v tomto tématu doslova exceluje; zvlášť silně působí Auteilova kreace sice přiboudlého, ale jinak stejně bezohledného jedince jako jeho neblahý strýc. Přidáme-li k tomuto triu čtvrté jméno, jméno slavného režiséra Clauda Berriho, jistota až geniální filmové kvality je takřka jistě zaručena. A s ní i nevšední divácký zážitek.

Jako první světová válka měla své remarquovské TŘI KAMARÁDY, tak má ta druhá své allégretovské ZÁZRAKY. Film působí jako zjevení: kvalitou zpracování i výběrem představitelů hlavních rolí. Nevyčerpatelný představitel romantických historických hrdinů i dobového současného dobrodružného žánru Jean Marais podobně jako rakouskoitalská herečka Alida Valli tu nepochybně hrají své životné úlohy způsobem, který vyvolává mrazení v zádech. Tehdy 36letý Marais nevšedně zvládá svou proměnu během 11 let podobně jako Alida Valli; její výkon v roli silné ženské osobnosti, která se neláme ani pod tlakem maximálně nepříznivých podmínek a poměrů, je stejně strhující jak v převálečné mussliniovské, tak v mírové Itálii prvních let První italské republiky. Dialog, v němž, poctivě, přímočaře, bez vytáček líčí svůj život, je doplněn Maraisovou odpovědí, doznávající, že prošel vlastně identickou zkušeností. Způsob, jakým bojují o svůj vztah, bolestná prozíravost, s níž sbírají drobty někdejšího milostného oslnění, jsou odzbrojující. ZÁZRAKY snad nejsou mimořádné; nejsou však ani tuctové a důslednost, s jakou sledují svůj hlavní myšlenkový směr, je přesvědčivý a strhující i po desetiletích, jež uplynula od jejich premiéry.

Filmové zpodobení KRONIKY se minimálně vyrovnalo slavné stejnojmenné literární předloze světově proslulého amerického spisovatele Raye Bradburyho. Vzniklo nevšední dílo, plně srovnatelné s klasickou ruskou adaptací Lemova slavného sci-fi románu SOLJARIS; obě nastudování spojuje i myšlenka přenosu a oživování lidských myšlenek. Zatímco se však Andrej Tarkovskij plně věnuje filozofickému rozměru v uměleckém osvojení, v KRONICE se výrazně projevuje dobová nejistota, pokud šlo o budoucnost tehdejšího amerického i světového lidstva. Pohled na modrou planetu, která se mění před očima vyděšených marťanských pozemšťanských kolonistů v poušť, je nadčasový: jakoby předjímal zjitřené ekologické povědomí naší současnosti. Skvělou režii doplňuje mimořádný scénář a nadprůměrně zvládnutá práce se skvělými herci, jak tu již bylo opakovaně konstatováno mými spolukomentátory. To, že použité triky působí dnes úsměvně, je stejně tak pravdou jako konstatace, že v případě tohoto díla jde o věc, která vadí ze všeho nejméně. Ústřední myšlenka, že žít plodně, plně a ušlechtile, je hodnota nadřazená času i možným dalším mimozemským civilizacím, je ilustrována víc než přesvědčivě. Některé momenty setkávání dvou civilizací, vzájemná nitkovitost navazovaných kontaktů, odlišná hmotná konzistence obou druhů, pozemšťanů i Marťanů (jedna ze závěrečných scén třetího dílu, kdy se pro zástupce obou planet ukazuje jako nemožné podat si ruce), jsou dokonce i věcně, obsahově očekávatelné a velmi pravděpodobné. Nevšední zážitek a námět k dlouhodobému přemýšlení, hloubání a domýšlení, to jsou hlavní přínosy této nesporné perly americké kinematografie-televize nedávné éry. Přínosy opravdu klasické a záslužné.

Lubomír Lipský - velké, přitom jakoby stranou stojící místo české Thálie. Zdánlivý bezstarostný komik, prvoplánově neokázalá oběť okolností a situací, jimiž je jakoby chaoticky smýkán. A skutečnost? Herec z největších a nejčešštějších, nikoliv náhodou blízký druh špičkového intelektuálního českého komictví par exellence Miroslava Horníčka, další hvězdy generačního trojhvězdí, doplňovaného Milošem Kopeckým. TETA, při zběžném pohledu jedna ze zaměnitelných konverzaček své doby právě Lipského výkonem v ženské úlohy rázné dámy získává náhle rozměry a valéry třetí dimenze. Při pohledu na řádící Lipského ženu v letech se vybavuje filmová Tootsie Dustina Hofmanna a vůbec cosi, co je mimo čas a prostor. Ano, až na výjimky jsou ostatní herci vedle Lipského náhle jakoby do počtu. Myslím, že TETA je právem nadčasovým představením, důkazem, že humor, současně zkázněný i bouřlivý, nespoutaný i zkázněný, nevázaný i kultivovaný, je v tomto nastudování opravdu klasickým. A to ne pro jednu, ale hned několik mimořádně vděčných diváckých generací.

Nelehké osudy někdejšího ředitele Prognostického ústavu ČSAV a poradce blízkého spolupracovníka Ernesta Che Guevary byly nejnesnadnější přes všechny početné složitosti jeho života právě na počátku jeho životní cesty před 60 lety. Ale i kubánská epizoda, i přípravy šikovské hospodářské reformy Pražského jara a sama prognostická kapitola Komárkova života jsou vysoce atraktivními alternativními třináctými komnatami. Nebylo snadné nejen cítit, ale i přímo vidět a vnímat, jak se profesoru Komárkovi i přes propast desetiletí vrací vzpomínky na prožitky vpravdě existenciální hrůzy, kterou tehdy zažíval nejen on, ale i celá jeho adoptivní rodina.

Ve světle sdělených skutečností lze považovat celou Dvořákovu sportovní dráhu za vítězství vůle, houževnatosti, rvavosti v nejlepším smyslu slova nad neblahým neduhem, který by každému druhému víc než vystačil na zdůvodnění toho, proč se nevyplácí trvale trénovat a dřít. Obdiv se tak v tomto případě mění v zaslouženou úctu k muži, který zvládá nejen svou oslnivou dráhu, ale i rodinu, v níž se očividně - a zjevně velmi rád - sluní.

Autorský i lidský epilog nedoceňovaného tandemu - v době, kdy hra vznikala a připravovalo se její divadelní ztvárnění, byl již Smoljak smrtelně nemocen - je dílem zdařilým a určitě náležejícím k těm zdařilejším a lepším. Příznačný něžný humor, slunící se v laskavě vlídné hravosti, doplňují solidní odborné znalosti a již mnohokrát velebený a vzývaný jedinečný cimrmanovský smysl pro humor slavné autorské dvojice. Mateřská znaménka lidských nedokonalostí naší doby poznamenávají šťastně i tvárně charakteristiky zejména hlavních postav a propůjčují jim invenční zorný úhel dosud neznámých souvislostí a fakt, aniž by to okatě znejisťovalo bdělé oko naší tehdejíší odborné historické obce. Prakticky stále je na co se dívat. Epilogy mohou být pietní, ale také jsou s to jiskřit humorem, nápadem, přímým i alternativním prostě lidskýmpovzbuzením. Ano, uzavírá se celá epocha dějin moderního českého divadla, která navazuje na odkaz prvních moderních kabaretů před 100 lety. Lidé se uměli invenčně bavit, vzájemně si naslouchat, tolerovat, bavit, nikoliv pouze "si užívat". Publikum šedesátých let mělo zkrátka velmi blízko k prvorepublikovým fanouškům Osvobozených či burianovského Déčka. Nostalgie, která tu přistupuje jako první pomocnice, by měla být podle přesvědčení protagonistů hry nostalgií naprosto nenostalgickou; ten, kdo žije ve znamení humoru recese, sebesrandy, ani nemůže uvažovat, myslet a jednat jinak. A jeho divák ho nemůže nenásledovat. To je podstata kouzla sedmi písmen tvořících název obtížně sdělitelitelného smyslu a podstaty bytí slavného českého divadla.

Vedle SMUTEČNÍ SLAVNOSTI či VŠECH DOBRÝCH RODÁKŮ je NOC dalším skvostem kolektivizačního tématu ve filmové vlně šedesátých let. O precízní práci režie i kamery tu bylo ztraceno již dost dobrých a výstižných slov. Atmosféra Havlíčkova rodišrě, zvoleného pro exteriéry, měla ve své době příchuť protistátní demonstrace stejně jako větší část obsahu tohoto díla. Větrovec či Moučka tehdy byli daleci svých normalizačních figur a v rolích borovských sedláíků minimálně obstojí. Velkým a milým překvapením je výkon Jany Brejchové, svůj standard odvádí jako vždy vynikající Slovák Gustáv Valach, zajímavé obohacení představuje i výborný Mnislav Hofmann. Zhruba ve čtyřech pětinách se však film láme, hlavní dějové linie nejsou uzavírány - i to už tu bylo řečeno - a kvalita díla je tím poněkud srážena. V kontextu své doby však NOC i tak patří k fílmům nadprůměrným a nevšedním. V Kachyňově početné filmografii pak nepochybně k těm nejlepším.

Že Evald Schorm je neprávem přehlíženou, skutečně klíčovou osobností naší slavné éry šedesátých let. NÁVRAT lze vnímat i jako až sociologickou sondu do života předlednového Československa či jako na selhání jedince, který náhle přestává stačit na svůj dosavadní život a nemůže se přitom spolehnout ani na svou nejužší rodinu. Jednu ze svých vrcholných hereckých příležitostí tu dostává a mimořádně zvládá Jana Brejchová. To už není ani bezmocné děvčátko z VLČÍ JÁMY či bezradná mladá učitelka z MÁJOVÝCH HVĚZD. Tchán a tchyně, žijící snad ještě v časech předříjnové podunajské monarchie, působí anachronně; vnímáme je totiž očima tehdejší současnosti, které pohlížejí do budoucna, k fin de siécle minulého století. Jemnost užitých prostředků, jež nemění nic na ostrosti a nekompromisnosti autorského pohledu, je ozbrojující i mobilizující zároveň. NÁVRAT si ve své nelítostnosti nic neulehčuje: syrovost jeho zpovědi je proto příkladná. Do neustávajících hovorů o potřebě demokracie představuje svým již v dobové podobě syrovým záběrem tolik silných příběhů, hledačské touhy, snahy osamostatnit se láme alespoň načas, do doby, jež se krůček po krůčku dere k bolestnému poznání, že lidoakademie má k dokonalosti daleko a školství, že nemusí být poslední, co by mohlo alespoň poněkud napomoci při řešení problémů, jež jsou zdrojem potíží nakonec nejeden jednpho

SOUHVĚZDÍ je živým příkladem druhé garnitury dějinné vlny šedesátých let. V mnohém tuto skutečnost ovlivnila kvalita scénáře, který se až příliš topí v rutině všedního kasárenského dne. Nejen na dobu vzniku filmu je za vlasy víc než přitažená historka o propašování dívky do ošetřovny s plným vědomím lékaře posádky ve více či méně bojové situaci zvýšené pohotovosti posádky. Odhalení propašovávané dívky, trávící v kasárnách i bojový poplach, by znamenalo nejen pro vojáky tzv. základní služby, ale i jejich velitele v lepším případě konec kariéry v tehdejší armádě a současně téměř jistotu delšího pobytu v obávaném sabinovském vojenském vězení na východě Slovenska. Místy herci téměř nemají co hrát, celá řada situací vyznívá až příliš hluše. Nejvíce patrné je to na tápají-cím a náhle často až figurkařícím Pucholtově herectví. Na druhou stranu nelze nepřipomenout, že v současnosti by tento film měl velkou naději na získání alespoň jednoho Českého lva.