sportovec

Skutečnost, že film byl natočen ještě během války, je pro ruské poměry mimořádná. Že příběh není prost sladkobolných schematičností, ovšem nesmí překvapit. Podobné rysy měla většina tehdejší filmové produkce i na Západě. Bylo to pochopitelné, šlo o všechno. Buď barbarství, nebo lidství, buď tyranie, nebo demokracie. Příběh sám přes veškerou svou prvoplánovou osvětovost má ovšem více rozměrů. Ani jednou tu nezazní slovo komunista, ani jednou nic neslyšíme o Stalinovi, Žukovovovi. V popředí stojí především prostí lidé a jejich štěstí i ztráty. Happy end není happy endem, ale důvodem, pro který stálo obětovat život, nadřadit vlast a podřadit rodinu. Pojetí vzdušné války uchvátí už tím, že vůbec nějaké je. Syrovost, která dominuje nad ideologismy a frázemi, z pochopitelných důvodů zdůrazňuje vrcholné momenty a méně už ony slabší. Kladem filmu ovšem je, že se jim ani nevyhýbá. Celkový pocit z tohoto díla je oproti výchozím očekáváním více pozitivní, než by bylo možno věřit při pohledu na jeho první záběry. Ne nadarmo a nikoliv neprávem si vynucuje divákovu pozornost i po desetiletích.

Snahy převést či adaptovat cizí syžet do odlišného kulturně sociálního kontextu mohou být - a většinou také tak končí - rozporuplné. V případě dokonalého počeštění twainovského tématu proslulou režisérkou Věrou Plívovou-Šimkovou naopak úspěch zjevně předčil nejsmělejší očekávání. Počínaje mimořádně šťastnou volbou představitelů dětských úloh přes nezapomenutelné kreace Ivy Janžurové v úloze tety nebo solidárního "spolupachatele" strýce Karla Augusty přes nápaditě rozvíjený "remakový" příběh, vrcholící poetickým koncem, vznikl strhující obrázek ze života českého malého města počátkem dvacátého století s přesně zachycenou atmosférou secesního konce mocnářství. Výsledkem - je otázkou, nakolik to byl záměr a nakolik skutečné, nekalkulované souznění - je hrabalovsky poetický příběh, který doslova hřeje a zahřívá každou vteřinou své sekvence. Trio uličníků se dnes jeví jako ztělesnění šťastného, bezstarostného dětství v rodině, v níž teta je oběma nevlastním bratřím skutečnou matkou a strýc vlastně silným a dominantním otcem v ne zcela obvyklé pozici dominátora, který točí krkem vnějškové něžné hlavy rodiny, jak se to jeví alespoň našemu hrdinovi. Komediální poloha filmu jen dotvrzuje nezapomenutelnost zážitku, kterou opakovaně podstupujeme při každém jeho zhlédnutí.

Kvalita příběhů "které napsal život sám" rozsáhlého, letitého cyklu byla stejně proměnlivá jako divácké náměty, na základě kterých byly psány scénáře. Snaha připomenout tento Horníčkův nápad umožnila vybrat to nejlepší. A Menšíkova osobnost nezaměnitelného průvodce nadaného neopakovatelným, případným herectvím, jak cyklus sám, tak i výběr ozvláštnila o další rozměr. "Umění všedního dne" se v tomto ohledu stalo zrcadlem života české společnosti druhé poloviny minulého století. Zrcadlem odrážejícím prostřednictvím obyčejného to nadčasové lidské. A to v míře, která překvapuje i dnes.

I lehké žánry mají své události. V tomto případě nevídaný souboj o život v nemilosrdném boji s nejbližšími přáteli-bestiemi, jimž je v takovém případě kdokoliv, vybavený slušností a lidstvím, vydán na milost i nemilost. Rozhodování spíše v minutách než v hodinách, zvraty spíše ve vteřinách než v minutách. A - to je nutno zdůraznit - ve filmu zásluhou "černobílého" okamžiku vznikají v tomto žánru výjimečně zárodky a někdy i víc než zárodky celistvých charakterů a osobností; ne schémat, ale živých lidí. Hodnotím-li žánr, nemohu nevzdat v takovém případě nejvyšší úctu i hodnocení.

Dokonalá rekonstrukce pohnuté doby Ledna 1968 ve vzpomínkách současníků vznikala ve stále nesnadném období: v dohasínajícím SSSR se schylovalo - nakonec naštěstí s karikaturním vyzněním - k vnitroruské repríze srpna 1968. Ač - nebo právě proto - je to již dávno, je nutné připomenout jedno: v mnoha ohledech tu komunisté bojovali proti komunistům ať už v médiích, nebo na vnitrostranických fórech: tzv. druhé centrum (v dikci neblaze proslulého normalizačního aparátnického blábolu POUČENÍ) zorganizovalo s Dubčekovým schválením XIV. vysočanský sjezd a popularita KSČ a jejích vedoucích představitelů dubčekovského vedení v těch dnech kulminovala. Po ulicích českých, moravských i slezských měst se rozhazovaly členské přihlášky; podepsalo je podle pozdějších souhrnů 35-40 000 vesměs mladých lidí, studentů středo- i vysokoškolských. Podle věrohodných sociologických průzkumů by ve svobodných volbách v r. 1968 KSČ získala kolem 65-70% hlasů. I tato data vzrušené doby a jejich ozvěny také zachycuje střihový film, který lze charakterizovat - oprávněně - i tak, že nadšení tu poněkud upozadilo profesionalitu. Jistě: vždyť s dvacetiletým zpožděním se tu oživovaly vlastně stále živé události, zkalené ještě nezapomenutou normalizační lží.

Velepíseň v Písni písní, ale ne zvuků, nýbrž barev (i když ani hudba nepřijde zkrátka). Zhruba tak lze hodnotit první film barevné trilogie předčasně zesnulého polského tvůrce, krok za krokem dozrávajícího k nadčasové, v plném slova smyslu klasické velikosti. Bez Juliette Binochové by ovšem vyznění filmu bylo sporé, i když i tak pozoruhodné. Binochové tvář nasvětlovaná ve velkých celcích i v detailech (až mrazí z několika okamžikových záběrů intimních scén a intenzity prožitku, kterou kamera zrcadlí jakoby přes sklo) vypovídá svou statickou bouřlivostí o nevypověditelném: o ztrátě muže, dítěte, smyslu života. Jakoby automatické pohyby, setrvačně vykonávané a prožívané stereotypní zvyklosti, člověk degradovaný na stroj, utrpení, neschopné slz, a proto ochromující, to je osud ženy, která ztratila vše, a přesto chce žít. Podvědomě hledá záchytné body k návratu do plného života a díky nenáhodným náhodám, rozbíjejícím zvnějšku tento neprostupný krunýř dusící obrany, je postupně také nachází. Manželova nevěra, pohrobní pastorek, představující pokračování rodiny, hudba, která v ní probouzí zřejmě dlouho dřímající vlastní schopnosti, muž, který ji odevždy miloval a jemuž se teď může - ale také nemusí - beze zbytku oddat. To je základní hodnotový okruh filmu a to je smysl tohoto dramatu bez děje. Závěrečné hudební finále, v němž se tato kataklyzmata slučují do syntetického, všeobjímajícího tvaru, se zdá být řešením uhrančivosti krásné, ale smutek a zmar symbolizující barvy, jež je ovšem současně i barvou trikolórové revoluce. Drama končí, naše okouzlení a prochvění zůstává. Zřejmě natrvalo.

Scénář, který sice nepovznáší, ale také neničí, dává možnost těm, kteří umějí, protože opravdu jsou skutečnými umělci. To je případ LEHÁTKA a nadprůměrné, mimořádně disponované Veronique Genestové, která z vnějších anatomických zranitelností tvoří neprůstřelnou a nezpochybnitelnou přesvědčivou ženskou celistvost. Příběh balancující na pokraji červené knihovny především její zásluhou získává na věrohodnosti. Je pravda, že další postavy a jejich ztělesnitelé přitom nepřekážejí a to, co mají uhrát, také zvládají. Průměrnost je tak povznášena na vrchol svých možností. A tak příběhu vztahu ženy už pokročilejších středních let i muže, který chce být více otcem svých dcer a sám sebou než vydíratelným panákem s příjmy, téměř věříme a zvládneme také poměrně bez nesnází nanejvýš nepravděpodobný happy end. Oddechovost zůstává oddechovostí a ženství ženstvím. Kdyby se z tohoto standardu něla odvozovat kvalita komerce, odložil bych větší část výhrad, které k ní chovám. A to nejenom proto, že mi komisařka Lescautová tak přirostla k srdci.

Samozřejmě lze seriálu, který vstoupil do druhého desetiletí svého tvůrčího života, vytýkat nevyrovnanost zápletek, rozptyl hereckých výkonů, šedivost řady prostředí, do nichž jsou vloženy příběhy případů této osobité detektivní dvojice. Samozřejmě. Co však samozřejmé není, je skutečnost, že v kontextu obecně nadprůměrné francouzské a anglické detektivky přesahuje toto obsáhlé dílo svým celkovým vyzníváním i takto postavenou pomyslnou - samozřejmě absurdně zjednodušující - laťku. Autorský pohled, který charakterizuje schopnost vidět případy v celospolečenském kontextu, výrazně propracovaná psychologie postav obou protagonistů, zčásti se v čase a prostoru i vyvíjející a měnící, je jedním zdrojem tohoto spíše výjimečného než typického úspěchu. Druhým je výběr i výkon představitelů obou rolí, v nichž se konstruktivní bručlavost a nevrlost spojená se společenskou obratností a intelektuálním nadhledem propojují do sourodého, neobvykle výkonného týmu. Skutečnost, že detektivní žánr vstoupil do třetího století své existence, spolupotvrzuje toto výjimečné dílo svého žánru beze zbytku.

Československo-německé koprodukce vždycky svými výsledky vyvolávaly krajně protichůdné pocity. Nemnohým zdarům odpovídaly podstatně častější rozporuplné výsledky. Sloučení nároků českého a německého diváka-konzumenta nikdy nebylo lehkým oříškem. Do zapomenutí upadly historické kořeny těchto až nepřekonatelných rozdílů. V biedermaieru se zrodila velká kultura pro malé potřeby a založila celou řadu estetických norem, které v různě tvarovaných a ozvěnově se šířících modifikacích a vyzníváních přetrvaly dodneška. Jejich rozporuplnost je přitom nejkonfliktnější tam, kde sobě i jiným předstírají modernost nebo dokonce avantgardnost. Je jasné, že to, co jsem se pokusil stručně popsat, je jen jedním z několika zdrojů jevu, který nemůže potěšit ani českou, ani německou stranu. Určitá topornost a chlad, které často provázely i provázejí slovenskou původní tvorbu, se tím jen dále zesílily. Výsledek takto vynaloženého úsilí je patrný. Budeme-li tuto koprodukci srovnávat s werichovským pohledem BYL JEDNIU JEDEN KRÁL, je zřejmé, že převaha na straně koprodukčního výtvoru určitě nebude. Film nás nemusí vždycky jen rozjásat a povzbudit; mnohdy stačí, když nás neurazí. I destilovaná voda má své přednosti a své místo v našem životě. Právě tak jako tento koprodukční film nadaný špičkovým hereckým obsazením, jež jen podtrhuje vysokou profesionalitu a univerzálnost talentu slovenských ztělesňovatelů Múzy Thálie.

To, co bývá považováno za kýč, mnohdy bývá opakem. Příběh, který se jeví jako až hollywoodově nepravděpodobný, nese všechny znaky buď skutečné události, nebo ze skutečných událostí vychází. Všímá si toho aspektu krvavých válečných událostí, o němž se téměř nemluví: o obchodním mimopolitickém propojení obou soupeřících táborů, které bez větších potíží přečkalo Hitlera i druhou světovou válku. O odvrácené tváři šoy-holokaustu, o majetcích, jejichž hodnota není známa namnoze ani dnes. O tom, že vydírající, ztělesnění Brandauerem, mohou být současně i vydíranými. Ne všechno je ve filmu zvládnuto (ústřední střetová scéna s matčinou smrtí). Ale i to může být známka půdorysu skutečné reality, která šablonovité apriorní pohledy izolovaného rozumu jakoby respektovala jen s krajní nechutí a viditelným zdráháním. ŠIFRA nutí k zamyšlení. Hlubokému zamyšlení a ke skutečné katarzi. Nenabízí levné efekty, ale velmi nesnadná fakta. Nesnadnost jejího pochopení a osvojení je cestou k nalézání vlastní orientace a vztahu k událostem, které, protože jsme je neprožili, lze prožít a pochopit jen zprostředkovaně a s krajním úsilím. V tomto ohledu jde o nezpochybnitelný přínos skutečného umění.