krauset

Existují filmy určující pro danou éru. A pozdní sedmdesátky, ty hořely v žáru sobotních nocí. Film o italském floutkovi Tonym Manerovi a jeho partě přátel, pro něž život začíná až v clubu po setmění, započala disko mánii, vynesla Johnu Travoltovi nominaci na Oscara a vydělala v přepočtu na dnešní peníz 1,3 miliardy dolarů. Diskokoule najednou odráží různé fasety sedmdesátkové společnosti, parket se stává jevištěm světa a tanec univerzálním jazykem. Club 2001 Odyssey znamená pro Tonyho celý jeho vesmír. Scénář k tomuto coming-of-age příběhu sepsal Norman Wexler, který má na svědomí též Serpica, a opatřil film, v němž zaznívá rozjařená disko muzika, poměrně temnými tóny, které již možná pamětníci, pro něž Horečka sobotní noci znamená tanec a povyražení, pustili z hlavy. Hoši totiž neberou vždy „ne“ děvčat jako konečnou odpověď a jejich rodinné zázemí také není nejutěšenější. Tonyho otec si syna dokonce dovolí pohlavkovat těsně před odchodem do clubu, a to nehledě na důsledky, které to bude mít na jeho propracovaný účes. Výčet předností filmu by nebyl kompletní bez zmínky o soundtracku, v němž zazní několik hitů Bee Gees a který způsobil, že filmové a nahrávací společnosti začaly mnohem intenzivněji spolupracovat. Travoltovy kroky v červených botách na podpatku, kalhoty do zvonu, bílý oblek a rozhalenka se nesmazatelně zapsaly do paměti sedmdesátkových diváků, a nejen těch.

Každý ze tří seriálů Marvelu by mohl být vyprávěn z psychoanalytikova gauče. Je to jakási Terapie: Marvel. Seriálový formát umožňuje zkoumat traumata a psychiku hrdinů do větší hloubky – a tuto psychologizaci, na niž jsem si rychle zvykl, jsem najednou akutně postrádal při sledování Black Widow. Další věc, která provází seriály Marvelu po Endgame, je smysl pro divnost. Jak Wanda, tak Loki v sobě mají jistou hravost, ochotu se ztratit ve fikčním světě, podvracet ho, prozkoumávat. A velmi staví na formě. Loki je jakousi kombinací procedurální detektivky a výtvarna filmu Thor: Ragnarok. Velmi vítanou složkou seriálu je ohledávání různých variant téže postavy. Nejen že je zde Loki představen jako gender fluid, dokonce ne vždy vystupuje jako savec. Loki-aligátor je bezesporu jedním z nejlepších nápadů Marvelu. Silvie pak za Lokim v podání Toma Hiddlestona překvapivě nijak nezaostává a jejich slovní přestřelky jsou mimořádně zábavné. Výtvarně patří Loki k tomu nejlepšímu v celém Marvelu. A jeho ochota zpochybňovat několik základních kamenů MCU (v případě Kamenů nekonečna, které zde slouží jako těžítka, doslova) je velmi osvěžující. Je zajímavé vidět, jak se filmové univerzum, které je pod přísnou dramaturgickou kontrolou a leckomu se zdá lineární a svázané, vydává na odvážnou cestu multiverza, rozvětvených realit a vůbec, chaosu.  Ač se v druhé polovině série naplno projeví vizuální originalita Lokiho, cítím, že potenciál prvních dvou epizod, které skutečně zkoumaly povahu padoušství a zároveň byly originálně procedurální (Lokiho hypotéza, že se stíhaná ukrývá v apokalypsách, je nesmírně bystrý a předčí leckteré skutečné detektivky), nebyl zcela vytěžen. Totéž se dá říct i o kafkovské TVA. Velmi ambiciózní koncept se ke konci série poněkud ztrácí v přílišné mnohomluvnosti.

Murphyho věci často nemají mnoho co říct, případně to říkají explicitně, nic nenechávají v podšívce. Minisérie Halston se nevěnuje naplno ani módě, ani osobnosti, ani kontrastu mezi financemi a uměním. Kdyby měl seriál opravdový respekt k módnímu návrhářství, ukázal by například všechny soutěžící ve Versailles. A přestože Murphy propaguje Halstona jako sexuálně otevřenou podívanou, žádné zábavné večírkování ve stylu Vlka z Wall Street se nekoná. Zklamání je též ošizené zobrazení Studia 54, nedočkáme se Warhola ani jiných uměleckých prominentů. Koho zajímá newyorská klubová scéna 80. let v době rozšiřujícího se onemocnění AIDS, ať si raději pustí The Deuce. V nejlepší scéně seriálu, při skládání osobitého parfému, si perfumérka stěžuje, že Halstonovy oblíbené orchideje nemají vůni. A to se týká i minisérie. Postrádá vlastní chuť i zápach. Není v ní nic živočišného ani múzického. Recenze pro TVZone.

Chidiho studie o tom, zda se po těsném uniknutí smrti staneme lepšími lidmi, je méně zajímavá než otázky, které třetí série nenápadně klade. Jaký je sociální rozměr etického chování, jak na sebe vzájemně působíme, jak velký je vliv prostředí a okolí na naše skutky? Jestliže se může sejít specifická skupinka – a stanou se z ní dobří lidé, znamená to, že má každý lotr spřízněnou duši na konání dobra? Peklo jsou prý ti druzí, tady jsou jiní lidé spíš cestou ke spáse. Recenze prvních tří řad na TVZone.

Michael B. Jordan, ač jinde charismatický, zde působí nepatřičně. Jeho přerod není úplně věrohodný, protože zde chybí jeho pochybnosti ještě před dějovým spouštěčem. Spíš než obsah zakázaných knih vám hlavu zaměstná otázka: čím to, že je tato adaptace tak neuspokojivá. Je to ironie, že scénář filmu, v němž téměř zaniklo tištěné slovo, tolik šustí papírem.

Patří k velké přednosti The Deuce, že svůj předmět dokázal zobrazovat bez sexuálního mravokárství. Abby propůjčuje hlas němým a seriál se nestaví na stranu spořádaného člověka, ale nezamlčuje  ani  nebezpečí nočního života tohoto typu. Seriál se vyhnul moralizování, ale nebyl ani lacině nostalgický a prahnoucí po 70. letech (jak se najednou zjednodušující závěr snaží namluvit). I přes něj byl The Deuce jak ve své poslední sérii, tak po dobu celého seriálu jedním z nejživějších, nejoriginálnějších, nejkomplikovanější, nejpromyšlenějších dramat a já doufám, že ho nepostihne osud pornokin, které postupně mizí z paměti. Recenze 2. a 3. řady na TVZone.

Zatímco většina dramat o holocaustu se diváka snaží maximálně vtáhnout a apelovat na emoce, Zóna zájmu a její režisér Jonathan Glazer volí jinou cestu. Ten totiž naprosto rezignoval na děj a vcítění do hlavních postav, naopak usiluje o distanci. Jeho koncept – tedy ukázat rodinu, která žije hned vedle vyhlazovacího tábora, za jehož řízení odpovídá, a její každodennost – je natolik novátorský a silný, že pouze jeho důsledné naplnění by stačilo k tomu, abychom dostali pozoruhodný snímek. Ale Glazer jej doplňuje o formální mistrovství, které se vyznačuje nedobytnou, leč v odstupu se držící kamerou, chladným obrazem a výjimečnými kontrasty, které i díky střídmému užití divákem otřesou (například Höss zapalující si noční cigaretu, která na moment ozáří jeho obličej, zatímco v pozadí pálená těla ozařují noční oblohu). Není to lehké sledování, a to nejen kvůli látce, ale i zvolené formě. Glazer divákovi skutečně nic neusnadňuje, nutí ho pracovat a přemýšlet, a neuvyknout zobrazované jednotvárnosti. Vyžaduje aktivní účast diváka, který nepodlehne stereotypu každodenního života na plátně a je schopen samostatně promýšlet, co vidí a (zejména) slyší, čímž ho vyzývá, aby byl sám součástí jakéhosi myšlenkového odboje.

Film Bratři režiséra Tomáše Mašína vypráví o diverzních akcích Josefa a Ctirada Mašínů, těchto kontroverzních postav české historie, a jejich útěku z komunistického Československa na Západ. Jelikož si Tomáš Mašín, jejich vzdálený příbuzný, za látku vybral události, které oplývají etickými dilematy a dramatem, dostal šanci sdělit něco podstatného o povaze boje se zlem a o hranicích, jak těch morálních, tak státních, které lze ve jménu boje za vlastní svobodu překračovat. O to víc proto zamrzí, že se tímto směrem odmítá vydat, a Bratry je tak třeba vnímat jako trestuhodně nevyužitou příležitost. Podobně striktně jsou rozděleny postavy, který fikční svět zalidňují. Ve filmu vystupují jen odpůrci režimu, nebo jeho přímí napomáhači. Snímku neprospívá, jak moc protagonisty izoluje od světa. Film se je nesnaží příliš glorifikovat, i když je zřejmé, komu straní. Je jisté, že prokázali značnou chrabrost, ale jejich snahy také vykazují velké množství sobectví. Příběh bratří Mašínů skýtá velké etické drama. Bohužel film je vyhýbavý – uhýbá před zobrazením jejich nejkontroverznějších činů. „Bez svobody nelze žít, jen přežívat,“ píše v posledním dopise své rodině starý Mašín. Jak si Mašínové onu svobodu představují, jak s ní chtějí naložit, to zůstává bez odpovědi. Stejně tak jejich život po útěku. Je paradoxní, že je to právě po útěku na svobodu, kdy Mašínům jakoby končí život a podle tvůrců už není co vyprávět.I přesto ale film obsahuje silné momenty, jako je předání narozeninového daru v podobě plakety ulice pojmenované po mučeném a popraveném otci, a jeho poslednímu aktu nelze upřít napínavost.

Na počátku bylo slovo. A to slovo bylo od Lucifera. Sandman ve své čtvrté epizodě představuje bitvu platoniků vedenou pod heslem: lze-li si to představit, musí to být reálné. Morfeus se odváží do Pekla, nedantovsky bez průvodce, aby získal zpět jeden ze svých ukradených artefaktů. Následuje souboj myslí a imaginací, dravý pekelný šach, v němž se soupeřovu ideu snažíte přebít svou vlastní. Vzniká tak jakýsi potravní řetězec, vedoucí od vlka až k abstraktnu. Je to nepřekvapivě zlo, které sáhne po biologismu a postupuje až k mikroskopickým organismům. Zatímco Morfeus, Pán snu, zvítězí díky pochopení končin mimo rozum. Jsem bakterie, dí Lucifer. - Jsem svět, opáčí Morfeus. - Nova, explodující. - Vesmír, zahrnující vše živé. - Jsem anti-život. Temnota na konci všeho, praví Lucifer, domnívaje se, že zasadil finální úder. - Jsem naděje, kontruje Sen. A najednou jako by se v Pekle rozednilo, paprsky svítání obestřou Luciferovu komnatu. Je to naděje, co je tím pravým světlonošem, zesměšňující tak samo Luciferovo jméno. V Dantovi stojí nad branami pekla slavný nápis: Zanechte vší naděje, kdo vstupujete. Ale právě Morfeovo neuposlechnutí této výzvy, jeho schopnost uchovat si naději vedly k Luciferově porážce... Seriálu se v epizodě nazvané A Hope in Hell, jež adaptuje jeden z mých nejoblíbenějších momentů v celém komiksu Sandman (kde se však Sen neutkává přímo s Luciferem, ale s démonem Choronzonem), povedlo bravurně převést do filmové řeči scénu, která je postavena na jazyce a představivosti.

Paolo Sorrentino se mohl příběhem zasazeným do Vatikánu naplno vyřádit svým rukopisným spojováním vznešeného a popového. Příběh mladého amerického papeže Lennyho (Jude Law), který je neočekávaně stejně fundamentální jako pohledný, plánujícího posílit víru věřících a instituci církve, přičemž nakonec získává pověst světce, je vizuálně strhující. Lawovi pak sekunduje skvělá Diane Keaton. Mladý papež je jedinečný kus, kombinující vysoké a nízké, sakrální a profánní, dotýkající se psychologie zázraku a měřítek svatosti.  Letošní pokračování s čerstvým názvem The New Pope je pak snad ještě lepší.