krauset

Autorovi nelze přisuzovat vlastnosti jeho díla. Ale pokud bychom to na moment udělali, budu-li posuzovat showrunnera Damona Lindelofa jen podle jeho umění, pak je to ateista píšící ty nejlepší biblické příběhy. Ve Ztracených se zabývá Očistcem, ve Watchmen Genesis a v Pozůstalých mesiášstvím, potopou, mučednictvím, zázrakem. Už intro úvodní série dramatu o tom, co by se s rodinami i s naším duševním zdravím stalo, kdyby se jen tak vypařila padesátina obyvatel země, ilustruje kvazievangelijní přístup k dramatu. Lindelof má geniální pochopení pro mýtus a dovede fantasticky pracovat s podobenstvím, takže drobné příběhy nabývají velké symbolické hodnoty. A jelikož zmatení hrdinové důvěřující těmto symbolům, ty pak mají skrze jejich činy reálné důsledky. Od prvního okamžiku atmosférický, podobně jako mlčenlivý kult v bílém dokáže včasně mlčet a nechat působit obraz a hudbu. Je to seriál, který umí psychologický patos, kde každé gesto má svůj význam. Tři série, každá za 10/10. Konzistentně brilantní, mrazivý počin.

The Knick je vizuálně strhující a kompaktní, elektronická hudba skvěle pasuje do období elektrifikace a technologického rozkvětu. Když se Soderbergh chopil režírování seriálu o jedné newyorské nemocnici s inovativním přístupem k provozu i péči, pořád nebylo běžné, aby filmový režisér točil všechny díly svého projektu (David Lynch točil jen šest epizod původních Twin Peaks). A ten režisérský úchop je znát v dobrém. The Knick dělá to, co by měla dělat všechna dobová dramata, skrze profesní obor ukazují celou společnost.

Babylon Berlin byl pro mě před lety zjevením. Temně detektivní zápletky, ale co víc porozumění pro meziválečné Německo, moře podzápletek, realisticky zobrazené násilí a skutečné napětí učinily z Babylonu Berlin jeden z mých nesilnějších seriálových zážitků nejen minulé dekády, ale vůbec. Zřejmě ten nejlepší seriál s minimální publicitou. Taky seriál s nejlepší taneční scénou od Pulp Fiction.

Příběh služebnice vyniká precizní vizuální světotvorbou a má okamžitě rozpoznatelný look. Jí zobrazovaná dystopie má svou neúprosnou zvrhlou logiku a je aktuální. Skvělá první řada se ještě zlepší s tím, jak se ve druhé fikční svět rozšiřuje. A třetí je pak emocionálně úderná jako máloco. Margaret Atwood předložila dystopii, která ve vnitřní logice své konstrukce v mnohém převyšuje Orwella, a naprosto ospravedlňuje druhé zastoupení Elizabeth Moss, jejíž výkon patří mezi velikány herectví.

„Americký titán”, pronese o Loganu Royovi jeho dcera Shiv. Jenže titáni, jak známo, požírali své potomky, aby si zabezpečili neohroženost a jistotu, že nebudou sesazeni. Logan Roy je podobný požírač světů a lidojed. A o nástupnictví jde jemu i seriálu především. Je to mnohem více než jen boj o moc, jak tvrdí český překlad. Je to otázka jedné hlavy a jedné koruny. Succession je téměř starozákonní v tom, jak se nad životem protagonistů prostírá jeden Otec, Dominus, který má moc života a smrti. Shiv zmiňuje, jak báječné bylo hřát se v jeho slunci, tedy když byl vlídný, jenže to bylo málokdy. Z toho, jak se na vlastních dětech podepsal, je více než patrné, že zacházel častěji s páskem než s vřelým slovem, a ještě častěji s psychickou šikanou. Nevychoval ani jednoho z nich k něčemu většímu, protože nepřipustil, aby ho kdokoliv převyšoval. K rokům svého života bude zejména mladší trojice provždy uvádět „léta Páně“. Neštěstí sourozenců Royových tkví mimo jiné v tom, že přes fakt, že se narodili tak blízko vrcholu, si k němu nedokázali proklestit cestu. V očích otce nebyl Kendall nikdy dostatečný „zabiják“, a to navzdory kruté ironii, že někoho zabil. Romula otcova šikana a brutalita poznamenala nejvíc, hledá únik v ponížení a masochismu. A Shiv, stejně jako její sourozenci, nemá páteř. Ani žaludek, když dojde na ty nejšpinavější dohody. Kendall své následnictví viděl jako osud. V antické tragédii spočívá tragika v tom, že před osudem nelze uniknout. (spoiler) Tragika Kendalla leží v tom, že se s osudem nikdy nepotká.

Sandman je komiks vizuálně uhrančivý a zároveň postavený na moci slova. A jestli si za něco seriál zaslouží pochvalu, je to vizualizace slova. Nejlépe patrné je to v epizodě čtvrté, A Hope in Hell, která adaptuje jeden z nejlepších sandmanovských sešitů. Zde soupeří Morfeus ve hře představivosti a slovního trumfování a režisér Jamie Childs tuto čirou abstrakci dokáže zobrazit naléhavě a vystupňovat ji z čistě teoretické hry v bolestivou, fyzicky přítomnou zkušenost. Při čtení Sandmana se vás zmocňuje silný dojem, a ten přetrvává a přetrvává a nutí vás se k přečtenému vracet. V komiksovém Sandmanovi jsou obrazy, které nemůžu dostat z hlavy. Zatímco u seriálu už týden po zhlédnutí musím tápat, natož aby ve mně emoce nadále rezonovaly, připomíná polozapomenutý sen po probuzení, po němž se jeden natahuje planě. Mnoho z tajemnosti i ambivalentnosti je pryč. Postavy ne tak docela procitají, není to zcela plastické, na vině je opět netflixovská dramaturgie a poměrně slabá režie, která s výjimkou první a čtvrté epizody nezhmotňuje obrazy a nedívá se na ně nově. O důstojnou adaptaci se jedná, ale o takovou, kde jsou všechny nejlepší momenty obsaženy už v předloze, a seriál netvoří žádné nové, srovnatelně pamětihodné. Snad s výjimkou několika výtvarných: brána říše snů, Peklo, závěrečná sochání snů a nočních můr. Nakonec je to vlastně celkem konzervativní adaptace, podobně jako v případě Dobrých znamení. A to stačí na velmi dobrý příspěvek k žánru, ale v žebříčku nejlepších seriálů se mi Sandman nejspíš neobjeví.

Star Wars od Disneyho se vyznačují neschopností nastolit adekvátní měřítko. Sequely působí komicky malé, a to ve snaze vyhnout se po kritice prequelů veškeré politice (ačkoliv zdanění obchodních cest jako motivace sesunu kapitalismu k fašismu a počátek pádu Republiky byl geniální). Uměle se nastoluje výchozí situace původní, přestože by bylo v rámci trilogií daleko logičtější pokračovat budováním Nové republiky. Místo toho jsme dostali Novou naději. Usilovná snaha vyhnout se politice se jeví velmi neorganicky a téměř vše, čeho hrdinové v minulosti dosáhli, sequely anulovaly.... U Obi-Wana je problém opačný. Všechny události působí natolik zásadně, že je obtížné uvěřit, že by se k nim postavy v Nové naději neodvolávaly. Zejména scény s Lukem je obtížné zahrnout do kánonu. O kolik pádnější by bylo sledovat Bena v jeho každodennosti, jak se potýká s banálním životem pouštního vyvrhela. Minisérie je tedy nejlepší, když pojednává o Kenobiho osamělosti a kariéře v masokombinátu (úvodní epizoda), nebo rýsuje Siločáry mezi Obi-Wanem a Anakinem (trénink, finále bez masky). Líbí se mi, jak Disneyho Star Wars upevňují hrůzu, kterou galaxie cítí z lorda Vadera (daří se to zejména v Rogue One, ale i zde), stejně tak vztah Obi-Wana a Anakina – a co seriál dělá pro další prokreslení jejich vztahu. A rámováni páté epizody kolem jejich cvičného souboje.... Rozhodně oceňuji specifické konotace vůči americkému publiku: jako když Obi-Wan říká Leie, zatímco jí předává pouzdro na zbraň: „Je ti deset, Leio. Nedám ti blaster.” Nebo Reva ukrývající se před masakrem v chrámu Jediů pod chladnoucími těly svých kamarádů dá vzpomenout na příběhy přeživších z masových střeleb. Podle mě klíčovou otázkou, kterou si při sledování nového Star Wars materiálu musíme položit: Kdybychom nebyli už předem fanoušky tohoto světa, učaroval by nás napoprvé v tomto nejnovějším podání? A moje odpověď je zatím po každém novém projektu Disneyho… Ne.

Triumfální ve všech ohledech. Seriál sebevědomý jako Leviathan, jehož tělo tvoří všichni ti nešťastní poddaní pošlapaní v dračí jámě, a stejně neúprosný. Má možná méně různorodé postavy než Hra o trůny a stále nedosáhl vrcholu, kterým byla 3. a 4. řada, ale čerpá z pevného tvůrčího záměru s jasně vytříbenou estetikou (výtvarně si bere to nejlepší z pozdní Hry o trůny a zanáší do ní martinovské rekvizity a dramatické výtvarné prvky: k lepšímu změněný železný trůn, stůl sloužící jako mapa podsvícený voskovicemi na Dračím kameni), nesmírně komplexní práce se symbolikou, a to vše při zachování zdařilosti politických machinací prvních sérií... Rod draka není jen vynikající fantasy seriál, nejpozději v 8. epizodě musí být i pochybovačům zjevné, že kromě výborné fantasy sledujeme dílo přesahující žánr, seriál, který je regulérním dramatem, jedním z nejlepších letos. A nevděčí za to jen uhrančivé scéně, v níž se Viserys, prolezlý leprou a výjimečně neomámený makovým mlékem, belhá trůnním sálem a ze všech sil se škrábe na bodající křeslo znamenající říši (o tom, jaký tvůrčí vzmach panoval na place Rodu draka budiž dokladem to, že Daemonovo nasazení koruny na Viserysovu zohavenou hlavu improvizoval Matt Smith). Ty nejlepší seriály mají sílu nás morálně zneklidnit: na kanibalovu kuchyni a bohaté chody rozprostřené na stole v Hannibalovi se nám proti naší vůli sbíhají sliny, a jen stěží by šlo tvrdit, že incestní scéna mezi Rhaenyrou a Daemonem v uličkách chtíče v Králově přístavišti nevzbuzuje vzrušení... Hra o trůny byla mnohdy kritizována za časté zobrazování sexuálního násilí, ale zavírat oči před jevem provázejícím všechny společnosti a všechny válečné konflikty jen proto, že se jedná o fantasy svět, by bylo zjednodušující. Rod draka, který si tuto výtku nicméně vzal k srdci, zase sklízí kritiku za příliš drastické a opakované zobrazení porodů. Ale porody, zde fungující doslova jako body horror, představují významnou součást vyprávění. Svět je odpudivé místo, a svět dědičných monarchů a všemocných šlechticů tím spíše. Možná má jediná opravdová výtka směřuje k tomu, že seriál ukazuje ženy, Rhaenyru, Alicient i Rhaenys, jako zdrženlivější, pokud jde o rozpoutání války, podporuje tak mýtus, že ženy jsou jako panovnice mírumilovnější. Ubírat ženským hrdinkám touhu po moci není feministický přístup, jak si moderní Hollywood dnes bohužel často myslí. Nesmyslná je naopak stížnost, že v seriálu není komu stranit. Gratuluji, narazili jste na pointu Martinovy hry o trůny. Nakonec vás mocipáni bez rozmýšlení obětují a zadupou jako Daemon na drakovi v třetí epizodě nebo Rhaenys v deváté prostě proto, že tento systém vlády decimuje všechny kolem.... Rod draka je masterclass v tom, jak adaptovat specifický typ materiálu, tedy pseudohistorickou kroniku s minimem dialogů. Sdílí tolik podobností s Prsteny moci, jak ve zdrojovém textu, tak v konkrétních scénách (cvičný souboj, pohřební ritus, který o mořské kultuře odhalí v několika minutách více než tři epizody strávené na Númenoru, umírající král zaměňující identitu ženy sedící na jeho smrtelné posteli), ale nikoliv v tom nejdůležitějším, a to je kvalita. Jejich realizace a promyšlenost nemůže být odlišnější. Ve výsledku Drak Prsteny zcela zastiňuje podobně jako Aemondův drak draka Luceryse na bouřné obloze. Nezbývá než žasnout, jak sebevědomě je ten kolos stavěný.

Po zhlédnutí prvního teaseru Prstenů moci jsem predikoval, že tento seriál zrestauruje pověst Jacksonova Hobita, že pro něj udělá to, co disneyovská pokračování Star Wars pro prequely. Jak vůbec popsat Prsteny moci? Mohli bychom skončil u slova abominace. Je to seriál, který absolutně ve všem selhává. Jako kus umění. Jako adaptace. Dokonce i jako korporátní produkt. Jeho největším problémem není fakt, že je nevěrný Tolkienovi, což absolutně platí, ale že je dalece podprůměrný i jako anonymní fantasy seriál. Tvůrčí nedochůdče ve všech směrech, v němž nefunguje ani nejzákladnější kontinuita záběrů a v němž voice overy nekorespondují s obrazem. Amazon z ohlasů evidentně panikaří, a tak posílá showrunnery dělat různé rozhovory, v nichž seriál brání. Jediná kritika, kterou tvůrci přijali, byla kritika pomalosti, a to proto, že to jejich seriál pomáhá vykreslit jako kvalitní, pomalu hořící drama, zatímco kritici jsou přece netrpěliví hlupáci s trpělivostí odchovanců Tik Toku. Nenechte se mýlit, seriál totiž není pomalý vůbec! Viserysovi v 8. epizodě Rodu draka trvalo déle přejít královskou síň, než kolik času zde zabere vykování Tří prstenů pro elfy!! Seriál se naopak odehrává ve zběsilém tempu, aniž by se povětšinou přihodilo něco skutečně podstatného. Je velmi neekonomický ve svém vyprávění, proto se zdá nudný, ale není pomalý.... Prsteny moci neadaptují jediný incident z Tolkienových knih věrně – a všechny změny nejen že jsou k horšímu, dokonce přidělávají tvůrcům dodatečné problémy, takže si jimi ani nezjednodušují život! Seriál jednak mění události a charakteristiku postav, ale zejména zcela bastardizuje ústřední tolkienovská témata. Namísto nich přináší: morální relativismus, filosofie protikladů, jakýsi středozemský yin a yang, determinismus (volba už není racionálním a morálním rozhodnutím postav, ale záležitost náhody – viz vysvětlení Gandalfovy slabosti pro hobity, která je nyní zapříčiněna tím, že se jedná o první bytosti, které ve Středozemi potkal), chamtivost nově nevede ke zkáze, videohernost (vznik Mordoru jako soustava questů a hádanek), mechanizaci, medikalizaci problémů plynoucí z nesmrtelnosti, katastrofální časovou kompresi několika tisíců let do několika týdnů, nulový smysl pro čas a prostor. Já se chystám se vším tímto vypořádat detailně v tematickém článku, protože zde na to není patřičný prostor (ty z vás, které to zajímá, čekejte ho na úsvitu sedmého dne - přibližně)... Přistupoval jsem k seriálu otevřeně. Předpokládal jsem, že dostanu průměrnou fantasy s uspokojivým výtvarným zpracováním, která přivede k Tolkienovi nové čtenáře, mě namotivuje k oprášení některých méně známých pasáží a povede k zajímavým debatám s přáteli i na Twitteru. Přece to nemůže dopadnout tak špatně, že seriál pokazí všechny ústřední postavy a učiní lacinými i některé události v Pánu prstenů, říkal jsem si. A knihy tu budou stále. Jenže výsledek je tak tristní, tak katastrofální, že by situaci nezachránil ani přílet orlů. To, co Amazon vytvořil, je tak špatné, že bych si přál, aby seriál vůbec neexistoval. Raději bych si teď objednal menu o pěti chodech z Éowyniny kuchyně než sledoval druhou řadu Prstenů moci. Gandalf radí ve finální epizodě Nori, aby šla za nosem. Pokud bychom se této rady drželi, musíme se k seriálu Prsteny moci otočit zády a kráčet přesně opačným směrem. Bude to tak lepší pro všechny. Analytičtěji v článku Prsteny (bez)moci na TVZone.

Hned rok po Návratu krále si na Oscary pomýšlel další dlouhý epos, tentokrát Scorseseho film Letec o Howardu Hughesovi v hlavní roli s Leonardem DiCapriem. V klání o nejlepší film jej však – právem! – knockoutovalo boxerské drama Clinta Eastwooda Million Dollar Baby. Zde započal trend (trvající doposud), v němž Akademie upřednostňuje menší snímky před velkofilmy. Million Dollar Baby mimo jiné posbírala sošky za nejlepší režii, herečku v hlavní roli a herce ve vedlejší roli (Morgan Freeman). V tomto sportovním dramatu se Maggie, amatérská boxerka, snaží přesvědčit starého trenéra Frankieho, aby si ji vzal pod křídla a udělal z ní profesionální šampionku. To se mu povede, ale za strašlivou cenu. Drtivý film o tragičnosti náhody, o riziku povolání, o žárlivosti soupeřů a zaťatém odhodlání. A o tom, že ne všechny triumfy vedou vzhůru.