krauset

Nightflyers jsou vlastně generickou hororovou sci-fi ve stylu sub-žánru „strašidelný dům ve vesmíru“, která nepřichází s ničím novým ani zvlášť zajímavým. Kapitán lodi, který se objevuje jako hologram, ale jinak není přítomen, dobře udělal, protože na tuhle plavbu byste se ani vy fyzicky vydávat spíš neměli.

Když Midge poprvé vystoupí na podium nebo začne cupovat faleš nejúspěšnější newyorské komičky, nelze jí nepřát. Když si uvědomíte, že je to ona, kdo začal žít jinak, odvážněji, a ne její manžel, který přes touhy po bohémě skončil v obdobném bytě s nudnější ženou, nelze necítit uspokojení. V jedné scéně nám kamera ukáže na dveřích toalety nápis „Dámy mimo provoz“. My ale víme, že s Midge je všechno v nejlepším pořádku. A víc než to. Kdyby se „zázračná“ paní Maisel provdala za Dona Drapera, možná by ho dostala pod pantofel.

Jisté momenty připomenou Trainspotting, to když Melroseovi spadne stříkačka před vpichem do záchodu, či Vlka z Wall Street, když se Melrose plazí po hotelu. Cumberbatch poutá pozornost tolik jako krvavý bod na košili v místě předloktí z první scény. Snad se další epizody rozmluví o problémech vyšších tříd a s nimi spojeného očekávání,  o zodpovědnosti za vlastní život, i o tom, jak zážitky v dětství určují budoucí (ne)dospělost. K úplné klasice Patrick Melrose ještě nedosahuje, ale pokud se tvůrci v dalších dílech budou řídit aristokratickými názory Melroseova otce, že přílišná snaha je vulgární, je na co se těšit.

Chidiho studie o tom, zda se po těsném uniknutí smrti staneme lepšími lidmi, je méně zajímavá než otázky, které třetí série nenápadně klade. Jaký je sociální rozměr etického chování, jak na sebe vzájemně působíme, jak velký je vliv prostředí a okolí na naše skutky? Jestliže se může sejít specifická skupinka – a stanou se z ní dobří lidé, znamená to, že má každý lotr spřízněnou duši na konání dobra? Peklo jsou prý ti druzí, tady jsou jiní lidé spíš cestou ke spáse. Recenze na TVZone zde.

Alena Smith, pro níž je tento seriál tvůrčí premiérou, vytvořila v Dickinson silně autorský seriál. Seriál, který je velice vtipný, emocionálně opravdový, který bere umění a slávu a literaturu vážně, který zkoumá povahu autorství – a dělá to vše originálními prostředky. Něco strašně živého tu tluče a pulzuje, neboť Dickinson je jeden ze seriálů s nejsvébytnější poezií. A co víc po seriálu o velké básnířce žádat.

Pletení, vaření, vdavky, když si Emily Dickinson postaví hlavu, tak nic z toho dělat nebude. A nejen to z ní dělá možná nejlepší novou seriálovou postavu roku 2019. Má poem pro každý díl, který nás tematicky a emocionálně vede. Ale co je hlavní, první série Dickinson se rýmuje s úspěchem.

Paradox Théseovy lodi, o němž mluví Vision, je skvěle aplikovatelný i na Marvel. Paradox zní takto: vyměním-li postupně každý kus dřeva, z něhož se loď skládá, bude se stále jednat o tu samou loď? Nakolik je vlastně marvelovská formule inovována (narativní rozdíl mezi první fází a nynější tvorbou je zřejmý) a nakolik je zacyklena (mnoho formálních prvků zůstává beze změny)? Přesun od filmu k seriálu proběhl ve WandaVision se vším všudy. ta není jen pětihodinovým filmem rozstříhaný na devět kousků, ale skutečným seriálem s epizodickým rozložením a týdenním uvedením. Ctí sitcomy jak obsahem, tak způsobem prezentace. Je legitimní se ptát, zdali je sitcomová podoba jen samoúčelnou stylistikou, ale mně ji seriál dokázal prodat jak v úvodu, tehdy zejména díky precizní aplikaci superhrdinských reálií na sitcomové formulky vtipů (kuchyňské žerty o hospodyňkách a hlášky typu: „Můj muž a jeho nezničitelná hlava“), tak v závěru, kdy se tato volba vysvětlí. S odstupem mi však čím dál více vadí kontrast mezi tím, jak lehce Wanda vyvázla co do reputace mezi obyvateli městečka, jejichž životy bez milosti ovlivnila, a tím, jak jednorozměrně záporně a ploše působí v Dr. Strangeovi. Celá seriálová psychologizace přišla vniveč.

Bonusová epizoda Sanitky. Dakota Johnson, jíž jsem příznivcem na základě jejího výkonu v Suspirii, A Bigger Splash a The Lost Daughter, zde naprosto inertní. Největší zločin filmu je, že vás nutí prožít některé scény několikrát, zatímco každý příčetný divák by si přál nevidět je ani jednou. K neuvěření, že Madame Web točila režisérka epizody Prague z první řady Succession. Moje arachnofobie prohloubena.

Vánoční svátky jsou časem zvláštního průniku smutku, usebrání a vřelosti. A přesně takové emoce vyvolává i dramedie The Holdovers, v češtině nazvaná Zimní prázdniny. Sarkastický profesor klasických studií Paul Hunham (Paul Giamatti) si užívá, když může své zhýčkané studenty zmučit překladem Cicerona nebo výkladem o válce s Galy. Nicméně ve chvíli, kdy je vybrán, aby zase jednou sloužil jako správce univerzitní budovy Barton Academy v Nové Anglii v době zimních prázdnin, musí sáhnout po jiné antické filosofii a zachovat stoický klid. Je na něm, aby ohlídal několik studentů, pro něž nepřijedou jejich zámožní rodiče. Jenže pokud chcete po Paulovi udržovat domácí krb, počítejte, že do něj bude přikládat sudy whiskey. Až když se počet studentů sníží a ve škole zůstane jen jakýsi neslavný triumvirát odmítnutých, který tvoří Giamatti, Dominic Sessa a Da'Vine Joy Randolph, afroamerická kuchařka, která právě pochovala syna zesnulého ve válce, ukáže se, že privilegium v podobě bohatých rodičů nerovná se privilegium lásky a péče. A všeobecná školní docházka negarantuje rovnost příležitostí na dobré vzdělání, jak vidno z osudu kuchařčina syna, který tráví svátky pochován v zemi, zatímco Sessovi spolužáci si užívají zimní prázdniny na čerstvě napadaném prašanu. Film si těchto rozdílů, které nespočívají v akademické zdatnosti a intelektu, ale pouze na bohatství rodičů, ostře všímá. Snímek je to v něčem staromilský, zejména v tom, jaký důraz klade na minimalistické, civilní herectví a budování vztahů mezi postavami, a zároveň moderní v zobrazení stavovských rozdílů ve školství. Tato kombinace dělá ze Zimních prázdnin jak hřejivý, tak přemýšlivý kus.

V tomto slavném akčním filmu s prvky sci-fi proti sobě stanuli John Travolta a Nicolas Cage, jehož jubileum jsme připomínali minulý měsíc. John Woo, režisér Operace: Zlomený šíp a druhé Mission Impossible, vypráví příběh agenta FBI Seana Archera (Travolta) posedlého dopadením teroristy Castora Troye (Cage), který zabil jeho syna. Strhující úvodní letecká sekvence, v níž Archer znemožní pomocí rafinovaných manévrů policejní helikoptéry Troyovi odstartovat, vyústí v teroristovo zatčení a bezvědomí. Jenže aby se Archer infiltroval do teroristické buňky a odvrátil hrozící výbuch bomby, podnikne riskantní transplantaci obličeje. Situace, v níž otec nosí tvář vraha svého syna, nabízí na běžné poměry akčních filmů značnou psychologizaci (čti: mindfuck). Podobnou proceduru ovšem podstoupí i probuzený Troy. Oba tak čelí své nemesis, a přece se dívají do tváře sami sobě. Travolta si herecky viditelně užívá možnost napodobovat Cageův manýrismus, který je naopak nucen se mírně krotit. Jako prorocké se pak jeví zejména zobrazení věznice sloužící k detenci teroristů, která se, jak se sami biřici chlubí, nachází mimo radar Amnesty International a dalších lidskoprávních organizací, čímž film předpověděl následující dekádu amerického způsobu boje s terorismem. 7/10