krauset

Nový papež je absolutně mimořádný i tím, jak dává promluvit tichu a jak rozezpívává ornament. Je to dílo spíš tesané do mramoru než natáčené na kameru. Co z něj pak činí dílo opravdu mistrovské a za plný počet je 7. a 9. epizoda, nabité zároveň smyslností i melancholií, kombinací tolik obtížnou. Způsob, jakým Sorrentino nechává herce kopírovat ikonická umělecká díla (zejména Michelangelovu Pietu v sedmé epizodě) bere dech a sám způsobuje téměř náboženské vytržení skrze krásu a ticho a gesto. Sorrentino se táže po povaze víry, a i když na většinu otázek nedává odpověď, jeho dílo samo je skoro náboženským prožitkem. Pracuje s takovým porozuměním tomu, co je v náboženství protimluvné, s rituálem, tradicí, mystikou, zkrátka s tím velkým skokem do neznáma, že – byť je ke spáse podle učení nutná milost boží – dává Nový papež pocítit malý Ráj už dnes. Více na TVZone.

Italský režisér Luca Guadagnino si po fenomenálním Call Me By Your Name opět vybral queer tématiku. Jsme, jací jsme je zasazeno na americkou vojenskou základnu v Itálii se zaměřením na náctileté děti vojáků, pro než je základna s vlastní školou, kinem a restauracemi samostatným mikrosvětem. Povlovná, jakoby flákající se kamera a uvolněné tempo pasují k věku a době, kdy jsou sexuální orientace a gender fluidní. Smysl pro místo, pomíjivá katarze a specifická atmosféra jakéhosi bezčasí uvnitř vypůjčeného času zase prozrazují neviditelnou (ale velmi pevnou) ruku režiséra. Z ústřední dvojice Fraser (Jack Dylan Grazer) a zejména Caitlin (Jordan Kristine Seamón) nelze spustit oči. Přídomkem „jedinečný“ se plýtvá, ale v případě Jsme, jací jsme je naprosto na místě. Nikdy jsem neviděl nic podobného. Na stožáru vojenské základny právem hrdě zavlála duhová vlajka.

Podle mě spolu s New Pope a We Are Who We Are nejlepší seriál roku 2020, který toho má mnoho co říct o současné americké politice, přestože se odehrává v letech sedmdesátých. Politické drama komponované jako souboj dvou táborů, konzervativců okolo Phyllis Shlafly a feministek sdružujících se kolem Glorie Steinem. Centrem jejich sváru je Equal Rights Amendment (ERA), schvalovaný dodatek americké ústavy oficiálně stvrzující rovnost pohlaví. Lexikon moderní Republikánské strany byl psán právě Phylis Shlafly. To ona pomohla zanést náboženský jazyk do politiky. Minisérie, byť psána z liberálních pozic, nedémonizuje konzervativní hnutí a zobrazuje politiku jako součást života a angažovanost a aktivismus jako součást politiky. Prvotřídní casting, Cate Blanchett, Sarah Paulson a Rose Byrne doplňují Uzo Aduba jako Schirley Chisholm a Tracey Ullman jako slavná autorka Feminine Mystique Betty Friedan, a břitký scénář dělají z Mrs. America jeden z nejlepších politických seriálů vůbec.

Coming-of-age drama o tom, jak jsou středoškolské vztahy formovány zdáním, jak může být malé sobectví pod tlakem reputace ničivé a jak velkou proměnou mohou na vysoké projít lidé na střední stydliví. Je to pozorný, nepřikrášlený příběh o dospívání a vztahu dvou studentů irské střední školy a později dublinské Trinity College, Marianne (Daisy Edgar-Jones) a Connella (Paul Mescal). Teskná atmosféra vztahu odsouzeného i přes duševní a tělesné souznění k zániku, protože to zkrátka přichází s věkem. Seriál hluboce vystihuje rozdíl mezi lidmi, kteří tápou na střední a vysvitnou na univerzitě, a těmi, pro něž je střední škola vrcholem popularity a života. Herecké podání a vycizelovaný scénář, který se ovšem nepředvádí, jsou všechno jen ne obyčejné a normální. Něžný i drtivý a subtilním způsobem mimořádný seriál.

Doslova zářivý vítěz. Na Černobylu ani snad není nejlepší ta katastrofičnost, ale způsob, jakým mění žánr z epizody na epizodu. Od ryzího postapo (střílení psů) k soudnímu proceduralismu přes špionážní thriller, od detektivky až k politickému dramatu. Osobitou atmosféru pak pomáhá budovat i velmi minimalistický, fenomenální soundtrack. Ne že by byl seriál bez poskvrny. Je možné si stěžovat na démonizaci jádra, nepřesné zobrazení nemoci z ozáření či dosti ahistorický, západní náhled na svět hlavních kladných postav. Nicméně málokteré drama takto otřese televizním světem. Bylo mu těžší uniknout než radiaci.

Watchmen jsou mým letošním favoritem. Způsob, jakým Damon Lindelof navazuje na Moorův komiks a překontextualizovává jej, je odvážný, funkční, obohacující. Spojuje historii amerického superhrdinství s rasistickou represí, ukazuje, že masky „dělají lidi krutější“, nebojí se věnovat celé epizody vztahovým flashbackům, tvoří život na Jupiterově měsíci a ukazuje situace, které jsem ještě nikdy neviděl. Překvapuje. Seriál, z něhož mám tři epizody ve své osobní topce roku, oplývá tolika nápady, že by z nich byl Mandalorian živ třicet sezón. Watchmen jsou mistrně odvyprávěný počin od autora evidentně na vrcholu tvůrčích sil. Více na TVZone.

Kidding je takový alternativní origin Jokera. Šprýmař se tu mění v násilníka. Jeff Pickles je až patologicky nezištný a dobrosrdečný muž, který se proslavil coby tvůrce loutkového pořadu pro děti. Jenže co dělat, když na vašem úsměvu stojí ten nejoptimističtější pořad v historii, a vám se přitom přihodí něco otřesného? Picklesovi totiž při autonehodě zemřel jeden ze synů. Jeho otec a zároveň producent ho nenechá mluvit  k dětem o tématech jako smrt upřímně a chce ho nahradit panákem, který šije Jeffova sestra. Jeho manželka si najde nového partnera a on přítelkyni s rakovinou. A tak optimistickou krajinu jeho ducha začnou ovládat démoni. Mimořádný Jim Carrey vedený Michelem Gondrym, týmž režisérem, který ho obsadil do životní role ve Věčném svitu neposkvrněné mysli, je doplněný skvělým Frankem Langellou, Catherine Keener a talentovanými dětskými herci. Kidding těží z kontrastu pastelového pracovního prostředí a zdrcující osobní roviny, kombinuje absurdní humor a tragiku nápaditými způsoby. V jádru jde ovšem o hořko-úsměvné drama o muži, který ztratil syna i příčetnost.

Subtilnost není něco, co bychom si spojovali s reklamou. Reklama má udeřit, i v těch nejlepších je cosi vulgárního. A přesto jsou Mad Men, drama o jedné reklamce na Madison Avenue, seriál s nejlepším scénářem, jenž je plný podpovrchového vření a podtextu. Sice ne extra dějoví (tady by ta podobnost s reklamou byla), přesto jsou „Ad Men“ podivně strhující od pilotní epizody s názvem Smoke Gets in Your Eyes. Kouř se mi hned napoprvé dostal nejen do plic, ale rovnou do mysli. Byť seriál odstartoval už v roce 2007, možná svoji nejlepší řadu (S05) i nejlepší epizodu (S04E7 The Suitcase) odvysílal v uplynulé dekádě. Až na tu poněkud pulpovou otázku identity a občasné záměrné bizarnosti se scénář chová uměřeně (Don snažící se podplatit někoho, kdo mu vyhrožuje, místo více „seriálového“ pokusu o vraždu – poučení pro House of Cards), porušuje očekávání (Peterova zbraň z níž se nevystřelí), aby pak zasadil až groteskní úder (sekačka v kanceláři). Nejen že je to špičkové drama, zároveň se jedná o jeden z nejvtipnějších seriálů vůbec. Matthew Weiner napsal v Donu Draperovi (Jon Hamm) a v Peggy Olsen (Elizabeth Moss) možná nejvrstevnatější seriálové postavy a zasadil je do precizně zkonstruovaného dobového prostředí. Ve stylu 60. let smekám fedoru.

Tvůrci Weiss s Benioffem nezvládli poslední dvě řady (ano, sedmou sužují podobné problémy jako osmou), ale předtím se jim povedlo vytvořit největší seriálový fenomén vůbec a naprosto změnit měřítko televizního vyprávění. Opravdu to není tak dávno, co si nikdo nedovedl představit, že něco jako Bitva bastardů vůbec lze natočit pro televizi (tedy ne televizi, HBO). A vklad showrunnerů není jen v adaptaci. Dnes populární myšlenka, že jde o dvojici packalů, zcela přehlíží fakt, že mnoho z toho, co bylo na seriálu nejlepší, buď napsali zcela sami, nebo to Martin zmiňuje jen okrajově – a to z pohledu akce (Tvrdodomov), tak dialogu (Robert se Cersei konverzující o manželství, Tyrion vzpomínající na svého brouky zabíjejícího bratránka chvíli před Oberynovým duelem). A ano, rád bych viděl jejich verzi Star Wars se soundtrackem Ramina Djawadiho. První polovina seriálu a zejména třetí a čtvrtá série (zde loňský žebříček sérií a epizod) jsou pro mě na vrcholu televizního tvorby jako dvojice draků shlížející z vrcholu potravního řetězce. Odvyprávěné s absolutním sebevědomím, dialogy, co se nemíjí účinkem, epizody sestavené s jasnou tematickou vizí i přes obrovské množství postav, palčivé, hmatatelné nebezpečí, kterému se nikdy žádnému seriálu nepodařilo přiblížit, dokonalá směs dramatu, akce a humoru vycházejícího z postav, to vše udělalo ze seriálu miláčka fanoušků i kritiků. Hra o trůny je po většinu svého běhu velice chytré, v barvě zlovlka morálně šedé spíše než černobílé fantasy, přes brutalitu místy vyprávěné se značnou jemností a rozmyslem. Grandiózní i komorní. Skutečný převrat v dějinách seriálové produkce  a – nechám-li rozhodovat srdce – dílo patřící na Železný trůn televizní tvorby

Pro mě svého času nejlepší drama Netflixu, které se ještě zlepšilo ve druhé řadě, jež staví méně na velkých událostech, potažmo charismatu Churchilla, zato vyznívá více melancholicky a podobně neepicky jako život. Je to vyspělá podívaná, báječně podaná, někdy pikantně privátní, avšak nikdy lacině skandální. Vyznačuje se velkým pochopením pro úkoly držitelů moci, kteří jsou téměř veškeré moci zbaveni. Dostáváme neornamentální zobrazení rodiny, která není nic víc než ornament.