Dikaiarchos

Nezdolný objevitel zašantročených talentů, uživatel bierce, tentokrát sfoukl prach z díla Patricka Careye; díky; díky tomu ke mně jak paprsek korunou problýskl Oisin. K téhle uhrančivé filmové enklávce přijdou po lávce - starém padlém kmeni nebo stezkou vyšlapanou zvěří intuitivně ti, kdo se - nejen skrze film - „zastavují a zaposlouchávají“ a s vědomím přízně se hrouží do kreativně kmitajícího přírodního svobodna; opojeni k jasnější mysli. Několikaminutový ostrůvek z přírodních čar vykouzlil Carey kradmým způsobem, bez komentáře, hudby, proporčně akorát, aby strhl pozornost k úchvatné přírodě, ne k sobě, k tvůrci. Čímž k sobě, tvůrci a člověku, strhl moji pozornost nejúčinněji. // The Patrick Carey Collection.

Někdy necháte filmovou záležitost převalovat pár dní v hlavě a ona buď strne a projeví se proleženinami, anebo rozvlní záhyby a zesvůdní. Dostavit se může i efekt, jejž Exupéry postihl zhruba takto: Tak dlouho ses mordoval opravou zámku na spadnutí, až ses ho naučil milovat. // Živý svět kráčí pěšinou rytířských eposů, nazut do lehkých postmoderních bot, s mírným puncem bressonovské ševcovské dílny. Ubírá se uvážlivě, spanile, sem tam se třpytne cvočkem humoru. Čtyři hlavní postavy spějí odvěkým dramatem – přes skolení zla - ke skloubení láskou. Ústřední roli, totiž dvojroli, tu však hraje slovo. Jak metafyzické, sebevyslovující, tak to artikulované lidskými ústy. // Chápu, že Green okleštil výraz postav proto, aby zvýraznil gró, o které mu jde, aby bylo patrnější, jak bytostně, byť polovědomě se postavy opírají o Nevyslovitelné a s jakou péčí dbají na to, co samy vyslovují, až dojemné, když sobě tváří v tvář, vnímavé, soustředěné na střed řečeného, svědomitě formulují ve jménu prvotního smyslu informatio, a ještě dojemnější, když přes všechno ušlechtilé snažení vidí vlastní slova usvědčovat se z nedostatečnosti, zvlášť ve věcech subtilních, niterných. Tím jsou mi nejsympatičtější. Vědomy si faktu, že mezi vyjádřením a vyjadřovaným, označením a označovaným (pes je ve filmu zván lvem) se chvěje jen laškovně čerchovaná spojnice, přesto setrvávají v přesvědčení, že dát (vydat ze sebe) slovo je odpovědný tvůrčí akt.  // A samozřejmě i tuhle glosu a skutečný obsah filmu pojí hódně laškovně čerchovaná nit.

Film můžeš přijímat pod obojí vnímatelskou způsobou současně; i když jinak než ruku v ruce to tady ani nepůjde. Chvíli jako by ses ocitl v laboratoři, vědátorskýma empirickýma očima se fascinovaně paseš na uzavřené fyzikální soustavě, na tom, jak v ní různě nakonfigurované částice mění souřadnice, jak ne/koordinovaně interagují, na jakých frekvencích zvučí, hned zase sedíš uvnitř filmu jak neviditelný host a tiše nassáváš molekuly důvěrného, přívětivě (až úsměvně) proměnlivého dění domova, a přece přes všechnu tekutou pospolitost, semknutost cvrčícího organismu vycítíš, že některé jeho artérie vedou za byt, za dům, že je nevyhnutelně zabydlen i zadumáním. // Povědomý dojem. Nezaplaším si ho zvažováním, jak film hodnotit.

Nesilácký debut, tak, mimochodem, vstoupí i vyjde přímo předním vchodem. Žádný postranní trakt, žádná skrýš, tajná cimra. // Každá opravdová road je výpadovka. Ti tři – vnímám režisérovy nápovědi – se vzdalují výpadům světa, který se před nimi holedbal bytelností, a pak, když ulpěli na lepu verbálních jistot, přistrčil jim ztrouchnivělé trámy a přerezlé hřebíky a místo pevné půdy jim pronajal tekuté písky; navlékl se do kostýmu Významu, aby skryl, jak dalece je pod ním marnivý, marný, mařící, jen aby z nich vymámil důvěřivost, aby mu prodali nebo v jeho prospěch nechali atrofovat svou vnitřní jedinečnost a kompetentnost, aby směnili směr vlastního smyslu za obecné beznadějné scestí. To všechno už se jim zmenšuje ve zpětném zrcátku. Už ujíždějí účasti v tatrmanské hře, svým reakcím v ní a na ni, svému uvolení nechat se zauzlovat a znuznět, své spoluvině. Unikají, aniž chtěli a aniž tuší, že spolu, každý jiný, dokážou, byť na okamžik a pro Anu v nejzazší chvíli, vytvořit siločáry nefalšovaného života. Intuitivně, samozřejmě, nutně nezávisle na světě hodnotových atrap. // Mentální přechodový rituál.

(glosa obsahuje nástin děje) Rád jsem zkoušel komunikovat se zakřiknutými významy starších Bartasových filmů. Teď ale rozumím tomu, proč litevský režisér dal na svůj vnitřní barometr a upustil od někdejších jinotajů. Stejně jako v Mrazu i v Za soumraku chce být jednoznačný. Přímý. Ať o zlu není pochyb. // Skoupá krajina. Nahé stromy. Trsy zplihlých trav. Místy krylovský kyselý sníh. Víska vískaná šedí. Postavy nevískané. Každá ožebračená. O někoho. O skývu sebe sama. O směr. Sýpky rozumu a citu vyplundrované. Pár zrn po kapsách. Světlo se tenčí. Je úženo. Úzko. Už jen paběrkovat. Nakonec sám v sobě. Soumrak. Porod tmy. Není pochyb. Navrch: Kvér. Krev. Arest. Venku za mříží letí jeřábi. Není pochyb. O zlu. Pokolikáté? – Ve vedlejší vesnici prej začla pochybovat stará Naděje…

Oproti obyvatelům De Setovy krátkometrážní dokumentární tvorby, kteří vrůstají do oranišť, pastvišťat a mořských vln, a naráz z nich vyrůstají přirozeně urození, celiství, jeví se Michele z Polovičního muže jako polobytost, lazar stižený mentální sepsí. Režisér pomocí nepřeberných formálních gryfů stvořil vizuálně podmanivý introspektivní vír v Michelově mysli, ve kterém doslova, i díky Morriconemu, slyšíme, jak se komíhá kyvadlo vědomí, jak škrtá o pahorky podvědomí, kýve se z protagonistova tehdy do teď, z citu do bezcitnosti, od křivdy zakušené ke křivdě uštědřené, ze strachu do nejistoty…, až se celá ta individuální, ale kolektivními bědami spoluformovaná neurální skrumáž sjednotí v tón úzkosti, jež úží všechna hlediska a stává se hlediskem jediným. // A zatímco Michele setrvává na nádvoří své mysli a bezbranně hmatá po mocných hradbách – bez brány východiska, sicilští a sardinští rolníci, pastevci, rybáři a jejich ženy klidně hledí vstříc vně, s myslí dokořán.

Film léta natočený, a léta odstavený – pohrdlivě odsouzený ke statickému tkvění na cívkách v kumbále neviditelnosti, absolutně protichůdně k jeho obsahu, ke kolotajícímu běhu věcí v životech několika obyvatel portugalské vesnice Lanheses, jejíž smírně zemitý ráz, neustále ohlazovaný, omílaný, ale ne podemílaný tekoucím časem, zachytila režisérka střízlivě lyrickým okem tak, aby se ve zřítelnicích filmu nejmarkantněji zračila esence přirozeného bytí a aby ponoukla diváka ke srovnání, nakolik je on sám účasten přirozeného života běhu a zda mu, jako na sklonku filmu Lanheses, už neslintá na týl hydra lačnící deformovat. // Líp a komplexněji tady.

Tne přesně, až trne, ta zvukem řízná, dějem břitká balada, jíž to sekne zvlášť od holeně k patě a v níž jsou rarachovou návnadou čerň halená rumělkou a tancem zvané usmýkání. // A tak nad Shakespearovým „nikdo však nedovede nevstoupit do ráje, který v to peklo vede“ přemítám, čím vším můžou vytoužené boty být (byť častějc jde o klobouky), kdo je nabízí a proč si je opakovaně, tedy už s vědomím cesty do Tartaru, nasazujeme.

Hned fotka v galerii překrví obrazotvornost, - odkud kam je unášen vznešený Obrostrom, evidentně vyvlastněný vlastní přirozené autonomii? A jak tím – při budování nejen botanických, ale jakýchkoli kvazirájů – vysychá náš kořenový bal? // Film zavlaží téma tak, že myšlenková žeň diváka nemine.

Jemně syrové seniorské haiku, hrst dokumentárních veršů o manželích, kteří mírně, leč seč jim síly stačí, ohlazují surovinu života, sami uvnitř zmírněni, zmírňují skutečnost ve svém dosahu, bez úplaty, řetězcem drobných dobrých úkonů olejují svůj vnitřní píst of peace, čímž, jedině hodnověrně, ratifikují jádřinec míru zevního, - vedle toho se každá usmlouvaná vláda míru jeví jako provizorní záplata, a jak známo, „záplata je jen lepší díra“. // V Peace vidíme i příběh společenství polodomácích koček, náhle atakovaných cizí kočkou zlodějskou (thief cat); kočičí řešení konfliktu se samozřejmě nezpronevěří názvu filmu.