freddy

Film, z kterého s každou další minutou vyvěrá stále silnější pramen beznaděje, kde se zoufalství snoubí s bezradností, kde víra v sebe je pošlapána vírou v druhého jen proto, že strach z vlastního zklamání a posléze i z toho, kdo nade mnou má kontrolu, je větší než odhodlání najít v sobě vnitřní sílu a postavit se sám za sebe a za svou svobodu. Hlavní hrdina přijel do Belgie, aby pracoval jako řezník, jenže po nezaviněném incidentu je propuštěn a jelikož pracovní povolení má jen na toto konkrétní pracovní místo, buď se vrátí zpět do Lotyšska, nebo se pokusí načerno protlouct a docílit původního záměru vydělat peníze. Celým filmem se jako spojovací prvek táhnou obrazy hlavního hrdiny plavajícího, klesajícího, topícího se v jezeře pod silnou vrstvou ledové kry, což je příznačná metafora, která asi nejlépe symbolizuje mentální rozpoložení Olega, jehož s jedinečným citem pro vyznění postavy bezchybně ztvárnil Valentin Novopolskij. Filmu velmi prospívá také realisticky vykreslené prostředí novodobého otroctví a lidí, kteří se zde pohybují, jakož i scény vykreslující beze slov zoufalství hlavního hrdiny, když se například toulá bezcílně Bruselem, nebo když musí přinést šéfovi alkohol a nemá peníze. Hodně silná pak byla scéna z lesa, jež byla dle slov hlavního herce, který film osobně uvedl v Košicích, celá improvizovaná bez toho, aby byla rozepsaná ve scénáři. Zkrátka bravurní studie toho, jak to taky může vypadat, když Východoevropan přijede do západní Evropy jako levná pracovní síla. Za mě spokojenost. [27. Art Film Fest Košice]

V této bollywoodské variaci na to, jak obyčejný mladík ke štěstí přišel, splnil si svůj sen a stal se raperem, je asi všechno, co by takový příběh měl mít. Od prvních snů a přání, přes první nesmělé veřejné vystoupení až k úspěchu. Do toho problémy doma, problémy v práci, problémy s partnerkou. K tomu samozřejmě chytlavá muzika, která filmu dodává na atraktivitě. Vlastně s filmem nemám jediný problém, jen je to prostě už xtá variace na určité téma, není zde nic, co by mě vysloveně zaujalo nebo nadchlo, a velkou nevýhodou je délka, díky které jsem v určitých fázích, i vzhledem k pozdnímu času projekce (začátek ve 22:30, konec v 01:10 v noci) bohužel usínal. Což ale nemění nic na tom, že film nabízí příjemné herecké výkony, milé hrdiny, které není problém si oblíbit a fandit jim (obzvlášť partnerka hlavního hrdiny byla milá krásná super holka od rány, která se nebála mlátit ostatní holky, které by chtěly jejího frajera pro sebe) a celkově atmosféru, která mě opravdu přenesla do indického slumu. Je to milé, je to pohodové, jen to je dlouhé a neoriginální. I proto za mě čistý průměr. [27. Art Film Fest Košice]

To, co začíná jako obyčejný všední den ve fabrice vrcholí naprosto skvěle vygradovanou psychologickou hrou na kočku a na myš, která nemůže mít vítěze. Aneb nesnažte se nasrat partu dělníků z fabriky, která vám patří, nebo to může skončit hodně špatně. Naprosto odpudivý industriální prostor šedivé fabriky, obyčejní hrdinové, kteří přežívají ze dne na den ve své šedivé nuzné existenci bez jakéhokoliv východiska a naděje na změnu, jeden zajištěný podnikatel, který sere na svoje zaměstnance a rozhodl se zavřít fabriku, a partička jeho goril, která se jde s těma dělňasama poměřit v boji na život a na smrt. Do toho si přidejte skvěle propracovanou psychologii postav, uvěřitelné jednání, naprosto nepředvídatelný děj, kdy to všechno může skončit jakkoliv, a konec, kdy ze všech variant je vzhledem k charakteru hlavního únosce zvolena asi ta nejuvěřitelnější. Za mě naprosto strhující podívaná, která mě nenechala vydechnout, a která mě neskutečně bavila. Ještě nějakou dobu po skončení filmu jsem nevěřícně zíral na plátno, sledoval titulky a nebyl schopen ničeho. Jen jsem zpracovával právě viděné. A že to stálo za to! [27. Art Film Fest Košice]

Tuhé časy sovětského socialismu jsou výchozí situací pro tvůrce, kteří do tohoto bezčasí zasadili příběh o jednom inteligentním chlapíkovi, který je známým, širokými vrstvami respektovaným komikem a miláčkem sovětských potentátů. Ale je jen otázkou času, kdy ho přestane bavit býti cvičenou opičkou. Tragikomické vyznění filmu bych možná tak trochu přirovnal ke kultovním českým Pelíškům, kdy na mě dýchala ta bezradnost neutěšené a dusivé doby, ale zároveň ta melancholie a trochu jiný typ humoru, než na který jsem z filmů zvyklý. A to je právě na tomto filmu sympatické. Zpočátku jsem se totiž bál, že filmu nerozumím, ale postupem času se mi začal hlavní hrdina a celý příběh dostávat pod kůži natolik, že mi až bylo líto, když jsem se s ním musel rozloučit. Tenhle film frčí svým pomalejším tempem, ale je to tempo milé, vstřícné i k divákovi mimoruskému, který úplně nechápe skeče hlavního hrdiny a humor v nich obsažený, a hlavně dospěje k závěru, který byl z mého pohledu více než uspokojivý, včetně scény vložené do závěrečných titulků. Není důležitý, jestli žijete v blbý době, důležitý je to, abyste jí přežili. A s humorem jde všechno líp! [27. Art film Fest Košice]

Tohle bylo přece tak přenádherný! Film pro náročnějšího diváka, kterému nevadí dívat se něco málo přes dvě hodiny na ženu, která kráčí pěšky Spojenými státy bez peněz, bez znalosti angličtiny a především beze slov, a tak musí improvizovat, bojovat a věřit tomu, že dokáže dojít pěšky jen s tím co má nebo najde z New Yorku až do svého domovského Ruska. A v tom přesně je síla filmu. Při této tůře jsem poznal USA jinak než z většiny filmů. Americké zapadákovy, burani, opuštěné domy, to vše ve zcela realistickém podání, kdy jsem měl prostě ten úžasný wau pocit, že tohle je ten důvod, proč miluju obyčejné filmy s příběhem a bez efektů. Tady se neděje nic, a přitom všechno. Tady si podává ruku život se smrtí, radost se smutkem, úsměv s pláčem. Tady se žije! Z tohoto filmu totiž přímo prýští život a síla, která se na mě přenesla s neskutečnou intenzitou. A ten konec! Bože, ten symbolický konec, kdy je na každém divákovi, jak si ho vyloží. Já uvěřil v nadpřirozeno, já uvěřil, že vše je možné. Já to cítil až ve svém nitru. Chápu, že tenhle film není pro každého a nebude sedět každému. Ale kdo hledá ve filmech lidskost, kdo nepotřebuje mnoho slov či rozmáchlá gesta, ten bude nadšený. [27. Art Film Fest Košice]

Všechno je v životě jednou poprvé. I rozvod. Ale jak se snadno a rychle rozvést a nepřijít k úhoně, na to vám nikdo žádný návod nedá. A pak to může dopadnout podobně jako v této bláznivé ukrajinské komedii, kdy se dva manželé nemůžou vystát, každý z nich má svého milence / milenku a své sny, přání a touhy, které nelze v manželství plně a uspokojivě realizovat. A tak když jsou přinuceni rozvodovou soudkyní plnit si navzájem svá přání, je o zábavu postaráno. V mnoha místech a scénách geniální komedie plná záchvatů smíchu je vlastně milým překvapením, které bavilo. Některé scény si troufnu označit za opravdu originální, jenže jak už to tak bývá, tato komedie příliš nevydržela s dechem a ke konci už ztrácela na tempu i na humoru, což je škoda. Ale skláním se před tvůrci a jejich nápady, kteří jich vystříleli plný zásobník a s každým dalším nápadem se s vděčností strefovali přímo do publika a jeho bránic, které v zaplněném sále košického kina dostaly řádně zabrat. Z mého pohledu mírný nadprůměr, na který určitě budu vzpomínat s úsměvem. [27. Art film Fest Košice]

Nostalgické filmy a příběhy jsou fajn, mají-li co říct. Tenhle film mě částečně zklamal tím, že je to prostě jen sled scén a událostí bez výraznější příběhové linie, bez pořádného děje, bez nějaké zapamatováníhodné scény, díky které bych si ho dokázal vybavit i za delší dobu. Vlastně je to celé takové na pohodu, občas nějaký konflikt, aby se neřeklo, a než jsem stihl jako divák začít sympatizovat s aspoň nějakou postavou, nastal konec. Filmu se nepovedlo mě vtáhnout do děje, mnohdy jsem u filmu myslel i na řadu jiných věcí s filmem nesouvisejících, a tak to vlastně kolem mě jen tak profrčelo stejně jako ta partička na skejtu na kinoplátně, která se poflakuje, řeší život, skejt a holky a snaží se přežít v té zvláštní době, které se říká devadesátky. Neříkám, že film byl vyloženě špatný, ale nebyl bohužel ani dobrý. Taková typicky průměrná nostalgie na pohodu, která nenadchne, neurazí a ve výsledku je vlastně člověk rád, že to viděl, ale nic to v něm nezanechá. Maximálně tak pocit nebo spíše něco jako vzpomínku na to, jak to bylo fajn, když člověk v 90. letech jako dítě nemusel řešit žádné starosti a povinnosti a jen plul životem. A to je vlastně to krásné, co mi film nabídl. [27. Art Film Fest Košice]

Strhující sonda do života maďarských pubošů, která ukazuje, jak nebezpečně tenká je hranice mezi láskou, pomstou a nenávistí. Film vyniká postupně budovanou atmosférou a uvěřitelným vývojem postav, stejně jako pro mě překvapivým zvratem nastalém zhruba v polovině filmu a naprosto šíleným, byť asi opodstatněným koncem. Hlavní postavou je sympatická slečna s fialovými vlasy, kterou si nelze neoblíbit, jejím protikladem je takový nesmělý diblík, a tihle dva spolužáci ze střední školy sehrají zajímavý vztahový i emocionální kolotoč, který je vítanou vzpruhou v rámci nekonečné řady příběhů o lásce, vztazích a problémech puberťáků. Film se mi dostal pod kůži, navíc jsem nedokázal odhadnout vývoj příběhu a celé mi to uteklo neskutečně rychle, přičemž s koncem jsem se nesmířil a chtěl jsem víc, ale je fakt, že objektivně vzato to asi skončilo v té nejlepší možné chvíli. Určitě jeden nejlepších filmů v rámci young adult příběhů, kterých se už ke mně v rámci filmů a knih dostalo opravdu mnoho, a proto neváhám hodnotit na maximum. [27. Art Film Fest Košice]

Už jste někdy viděli film, kde vám byly všechny postavy odporné a dokonce se vám během něj zvedl aspoň jednou žaludek? Já určitě ne, a protože zde se mi to stalo, už proto se tenhle film zařadí hodně vysoko v mých neotřelých a nezapomenutelných filmových zážitcích. A přitom je to vlastně tak prosté. Hlavní hrdina je odporný shrbený loser, kterému se ani nepostaví přirození, když dojde na věc, a tak si sem tam svůj vztek vybíjí na těch nejošklivějších ženách, které shání ve své oblíbené putice, a které jediné jsou ochotny jít s ním do jeho odporného bytu. A neštítí se ani vražd. Tohle byla taková syrová, zvrácená a svými detailními záběry opravdu nechutná úchylárna, že mě to přikovalo do sedadla a nepustilo dřív než se závěrečnými titulky. Film jako dělaný pro festivalovou pozdně večerní projekci, která tomu dodala tu správnou atmosféru. Naprosto skvělý a ve všech směrech uvěřitelný výkon zde předvádí v hlavní roli Jonas Dassler, kterého tímto začnu podrobněji sledovat, ale vlastně všichni herci jsou tak skvělí a reální, že to bylo až děsivé. Každopádně byť je to mega úchylárna a možná budu v menšině, hodnotím nadprůměrně, protože když mě něco takhle baví, nemůže to být špatné. [27. Art film Fest Košice]

Hodně netypické téma nabízí tento hongkongský klenot, který se zabývá prací s mentálně postiženými dětmi a celkově přístupu k nim. Režisér se rozhodl upozornit na to, že tyto děti jsou lidé jako každý z nás, a i tito lidé si zaslouží pozornost, lidský přístup a lásku. Na pozadí příběhu jedné učitelky, která učí takovéto děti na jedné speciální hongkongské škole sledujeme tyto děti, jejich rodiče a několik dalších hrdinů, kteří se spojí pro nácvik muzikálu. Film netlačí na city. Film se nesnaží přesvědčovat, že bychom měli postižené děti litovat. A film už vůbec neukazuje jen Sluncem zalitý svět, kde je vše v pořádku a idylické. A přesto si získal mé srdce a mou duši. Přesto ze mně dokázal absolutně nenásilně na konci vymáčknout nějakou tu slzu a způsobit ohromné mrazení po celém těle. Pan režisér natočil film, který bych si asi v běžné kinodistribuci nevybral, a který ve mně bude ještě hodně dlouho rezonovat. A závěrečná diskuze s panem režisérem po skončení filmu jen dokreslila pocity, které ve mně během filmu rezonovaly. A byť otevřeně přiznávám, že chvílemi mě to úplně nebavilo, nemohu hodnotit jinak. Děkuji a (ne)normálnosti zdar! [27. Art Film Fest Košice]