freddy

Není loupež jako loupež. A taková zpackaná loupež tě může stát třeba i život. Tohle přepadení bylo naplánováno vlastně docela dobře. Ale koho by napadlo, že policie umí být tak rychlá? Vcelku obstojná kriminálka, která má tempo, napětí a zajímavý příběh, to je něco, co dokážu ocenit. V tomto případě jsem s napětím čekal, jak to dopadne nejen s místní lupičskou bandou, ale i s oslňující femme fatale, která si uměla zajistit toho správného chlapa, se kterým věřila v zářnou budoucnost. Tohle byla fajn záležitost, která mě dokázala zaujmout. [Noir Film Festival 2019]

Láska i hory přenáší. Když miluješ, neřešíš. Pro lásku i život v sázku dáš. A láska je ústředním motivem tohoto temného dramatu o zločinci a nevinné dívce, kteří se nakonec jako psanci protloukají světem vděční za každý další společný den. Strhující, zajímavý a napínavý film vyniká pro mě krásnou a symbolickou scénou se žábami, která se mi dostala pod kůži a stala se výrazným a nezaměnitelným prvkem tohoto filmu. Pro někoho je tohle možná průměrná lovestory na pozadí zcela průměrného příběhu, pro mě jednoznačně dokonalá záležitost, které, snad až na pomalejší rozjezd, nemám co vytknout. [Noir Film Festival 2019]

Vraždy, vraždy, vraždičky aneb když musíš, tak musíš, ale počítej s následky. Vraždy malých holčiček jako nosné téma pro tento film jsou zajisté dostatečně zajímavé a zároveň šokující. Režie Fritze Langa má určitě něco do sebe, jeho zabírání zvláštních pozic i cit pro detail, stejně jako gradace příběhu jsou zajisté hodny pochvaly, ale nemusel by vypravovat tak rozvlekle, neb se může stát, že divák začne usínat. Naštěstí jsem se ale probral na strhující druhou polovinu, která rozhodně stála za to. Tohle byl vskutku zajímavý, byť trochu rozvleklý noir zážitek. [Noir Film Festival 2019]

Představivost je fajn a díky ní je život pestřejší a dobrodružnější. Ale všeho moc škodí, takže když se malý fantasta a snílek stane svědkem vraždy, není divu, že i jeho rodiče mají problém s tím, aby mu to uvěřili. Tahle temná filmová lahůdka mě potěšila, zaujala a udržela v napětí po celou dobu. Příběh měl spád a představitel hlavní role byl jednoduše skvělý a uvěřitelný. Rozhodně fajn noir filmová jízda, kterou jsem absolvoval rád a s chutí. [Noir Film Festival 2019]

Princezna Zlatovláska v moderním hávu, kdy se autoři neštítí z princezen udělat na jeden večer kurtizány, neváhají ani prolévat krev a vyrobit několik mrtvol. To vše na pozadí zajímavého moderního pohádkového příběhu, kde se pořád něco děje, kde dobro vítězí nad zlem, kde mladý hrdina chrabrostí nešetří a pro lásku třeba i smrt překoná... A hned tu máme dle mnohých názorů jednu z nejhorších pohádek historie, která vzbudila takovou vlnu nevole, že si jí ČT netroufla od premiéry před třemi lety ani jednou reprízovat. A jelikož mně se hned napoprvé zalíbila (po premiéře jsem hodnotil čtyřma hvězdama), beru jednou ročně za vděk možností vidět tuto pohádku alespoň se slovenským dabingem na RTVS, kde se každoročně reprízuje. Já chápu, že zaprděnému českému publiku, kterému se toto servíruje jako tradiční vánoční pohádka tohle prostě nesedlo. Ale jako moderní trochu fantasy příběh je to prostě skvělý! Snaha o originalitu, pomoc zvířátek, sem tam i vtipné nápady, do toho samozřejmě i zlo, které musí být potrestáno. Tam, kde jiné pohádky jen naznačují, tahle se nebojí být naturální. V hlavní roli Jiříka se zaskvěl Jan Cina, kterému tu jeho poctivost a slušnost divák fakt žere. V roli princezny je pak neokoukaná Marta Dancingerová, která možná nemá typický princeznovský vzhled, ale to nevadí, protože sem mi naprosto sedí! Rovněž Jan Dolanský, který z rolí chudých chasníků a princů přešel do role jednoho ze dvou zdejších hlavních záporáků (ano, je zde hned dvojí zlo, jaký to posun oproti klasickým pohádkám), piráta Zabije Okrade (pardon, píše se to Za Bié Ocradé). Hele, kámo, za mě naprostá spokojenost, pohádku jsem viděl už asi počtvrté, z toho třikrát ve slovenštině a jednou v češtině, a pořád mě baví. Taková moje úchylka, pro kterou mám slabost! Proto zvyšuju hodnocení ze čtyř na pět. Za mě hodně nedoceněná záležitost a chci reprízu v ČT!

Tento dokument mě nezajímal ani tak kvůli samotné osobnosti pana Bolka Polívky, jako spíše kvůli jeho divadelní tvorbě, jelikož divadlo je v popředí mého zájmu. A z tohoto pohledu jsem nebyl zklamán, divadlu je věnována velká část tohoto portrétního dokumentu, a to nejen samotnému panu Polívkovi, ale i jeho dvěma dětem, kteří jdou v jeho stopách, totiž dceři Anně a synovi Vladimírovi. Když si to sesumíruji, Bolka Polívku jsem dosud viděl naživo ve dvou divadelních inscenacích (jako Harpagon v Moliérově Lakomci i jako Falstaff v Shakespearových Veselých paničkách windsorských exceluje), jeho dceru Annu rovněž ve dvou inscenacích, a syna Vladimíra dokonce v šesti inscenacích. A to už je pořádná divadelní porce a dost času stráveného s touto rodinou na to, abych ignoroval tuto výjimečnou možnost nahlédnout pod pokličku jejich práce, vazeb a celkově se dozvědět něco nového a zajímavého. Kromě divadla se ale podíváme i na natáčení filmu Cesta domů a na natáčení 56. dílu Manéže Bolka Polívky. Co se týče náhledu do tvůrčí a pracovní činnosti Bolka Polívky, je dokument pestrý a vyčerpávající. Ale asi jsem přece jen čekal, že se dozvím třeba i trochu více o farmě, kterou pan Polívka vlastnil, a co a jak se tam vlastně stalo a jak se na to zpětně pan Polívka dívá. Nicméně toto je spíše oslavný dokument, takže farma je zmíněna jen okrajově. Což ale nemění nic na tom, že jako divák, především tedy jako divadelní divák, jsem s výsledkem nadprůměrně spokojený.

Jen si to představ. Jedeš se projet na kole, a najednou máš nastoupit do nějakého letadla na věčnost. Jenže odmítneš a dozvíš se, že jsi mrtvej, ač jsi měl umřít až za 50 let. Prostě anděl strážnej to podělal a vzal tě tam nahoru předčasně. Tvoje tělo už ale zpopelnili. A tak si vlezeš dočasně do těla nějakýho milionáře, kterej kvůli zisku nehleděl na nikoho a na nic a bez jakýkoliv morálky hrabal majetek, a ty se rozhodneš konat v jeho těle dobro. Nepříliš originální anotace má překvapivě pohodový look, fajn příběh, byť možná občas trochu nelogický, a sympaťáka Warrena Beattyho v hlavní roli, který ač v tomto filmu vystřídá tři těla, vypadá pořád stejně. Aniž bych to čekal, bylo to neskutečně milý, na pohodu a vlastně to strašně rychle uteklo. Romantika byla, pokusy o vraždu ze strany vypočítavé manželky a jejího milence rovněž, dokonce i trocha toho nadpřirozena, a možná i na ten nezbytný happyend došlo. Co víc si přát? Příjemný pondělní večer s náloží dvou filmů s Warrenem Beattym ve společnosti ČT Dvojky tak dopadl na výbornou. Ale že by si tenhle film zasloužil devět nominací na Oscara? To je asi trochu přestřelený. Za mě mírný nadprůměr.

První láska může být tak opojná! Jenže před takovými sto lety, kdy se zhruba tento film odehrává, aby dívka nepřišla do řečí, museli dva zamilovaní počkat do svatby. A to je odrazový můstek pro vše, co se v tomto příběhu plném chtíče, tužby, vzplanutí a lásky odehrává až k úplnému zbláznění hlavní hrdinky, jež je natolik posedlá láskou ke svému milému, až začne raději toužit po smrti. Strhující milostné drama mi ukázalo, jak krásné, vzácné, ale zároveň složité je milovat vroucně až k zbláznění. Film sám o sobě se pyšní zajímavým příběhem, který v sobě zahrnuje nejen blahobyt 20. let 19. století, ale i krach na newyorské burze, nabízí ale i troufám si tvrdit na svou dobu odvážné scény ukazující teenagery buď jako slušné a mravné, nebo naopak jako prostopášné a zhýralé, čímž režisér Elia Kazan zřejmě Americe nastavil velmi nebojácně zrcadlo tehdejší morálky. Samozřejmě herecké výkony samy o sobě pomáhají ke strhujícímu vyznění tohoto filmu plného velkých dramat, velké lásky, velkého smutku, velkých odříkání a nakonec i velké naděje, jež je tolik nezbytná pro život. 24letý Warren Beatty a 23letá Natalie Wood (za tento film získala svou druhou nominaci na Oscara) zde svou romanci hrají srdceryvně, uvěřitelně a jsou absolutně strhující. Za mě úžasný filmový zážitek, který si mě našel jen jaksi mimoděk v pondělí večer na ČT Dvojce, a který se mi dostal pod kůži.

Divadlo na Vinohradech je moje milovaná a srdcová divadelní scéna. Od 8.4.2017 do dnešního dne jsem tam viděl 18 inscenací na hlavní scéně a 3 inscenace na studiové scéně. Vždy se sem rád vracím a jména zdejších herců už znám zpaměti jen podle obličeje. A tak není divu, že tento dokument mapující jubilejní 110. sezonu tohoto divadla mě musel nadchnout. Prostřednictvím tohoto dokumentu jsem nahlédl do zákulisí příprav hned několika inscenací, které se pro mě naživo staly velkým zážitkem. Obzvláště Čarodějky ze Salemu mě nadchly a hned mám chuť se na ně vydat znovu, ale to se dá říci o většině inscenací, o kterých je zde řeč. Dokument samotný je zpracován skvěle, divákovi ukáže nejen vznik inscenací od první čtené zkoušky až po premiéru, ale zároveň mu ukáže technické zázemí divadla či nahrávání scénické hudby pro inscenaci Harold a Maude. Dozvěděl jsem se navíc řadu zajímavých informací, na které jsem v tištěných programech k inscenacím třeba ani nenarazil. A vidět celou jednu sezonu mého milovaného divadla zhuštěnou do 36 minut je vlastně velmi zvláštní. Právě ta délka mě mrzí, i kdyby to trvalo hodinu, pořád to pro mě bude málo. Ale jinak za mě maximální spokojenost a už se těším na další vinohradské premiéry. A doufám, že Vinohrady budou dál přinášet činohru inscenovanou s citem a s důrazem na herecké výkony, protože v tom je toto divadlo silné a proto si získalo mé srdce!

Tenhle rozpad rodiny očima čtrnáctiletého syna je vynikající studií vývoje dvou lidí, kteří si byli velmi blízko a postupně se vzdalují, a jejich syna, který musí pochopit, že život je ne vždy to, co bychom chtěli. Dlouhé detailní záběry do tváří herců beze slov, stejně jako záběry do pusté krajiny jsou dokonalým koloritem k ději a dělají z filmu výjimečný zážitek, který rozhodně stojí za pozornost. Režisér si s filmem pohrál a evidentně věděl, čeho chce docílit, a já přesně takovéto americké nezávislé filmy miluji, byť se může zdát, že příběh je vlastně hodně jednoduchý a byl tu ztvárněný už na mnoho různých způsobů. Jediné, co bych filmu vytknul, že občas působí až příliš rozvlekle, ale chápu, že režisér měl nějakou vizi, které se držel. Takovýto film samozřejmě ale musí doplnit i herecké výkony, a ty v tomto případě byly skvělé, obzvláště mě potěšilo vidět zase jednou na plátně Jakea Gylenhaala, pro kterého mám jakousi slabost. Myslím, že mé zakončení košického festivalu se povedlo a nebudu lhát, že s komentářem k poslednímu festivalovému filmu se mi před očima míhají vzpomínky, zážitky i emoce, kterých jsem za těch 9 dní zde strávených přímo přesycen. Dovolíte-li krátkou odbočku od filmu, bude se mi stýskat po mém ČSFD kolegovi Enšpíglovi, se kterým jsem celý festival prožil a bylo mi ctí jej poznat, po místních lidech, prostředí i celkové architektuře, která je v Košicích skvělá, po celém festivalu. Tenhle festival má své úžasné kouzlo a duši a bylo mi ctí stát se jeho součástí. A stejně jako symbolicky končí film Wildlife společným vyfocením ústřední rodinné trojice, stejně tak i já ve svých myšlenkách tvořím psaním tohoto komentu poslední fotku, kterou odkládám do alba ve své hlavě, které už navždy zůstane mou součástí. Děkuji a třeba někdy znovu v Košicích na viděnou. [27. Art Film Fest Košice]