freddy

Dvanáctiletá dívka se stává svědkem brutálního sexuálního napadení mladé ženy. Aby se s tím nějak srovnala, utíká do svého imaginárního světa, kde v bezpečí jejího pokoje žije její přítel hadrový drak. Ale život je složitý a přijmout realitu, jaká je, představuje dlouhou a náročnou cestu. Film mě dokázal zaujmout nejen svým velmi těžkým tématem, ale především snahou pomoci divákovi proniknout do mysli a duše mladé dívky za pomoci nejrůznějších animací, vizuálních efektů, loutek. Tyto efekty byly mnohdy velmi silné, v jednu chvíli jsem dokonce pocítil mrazení po celém těle. Nabízí se otázka, jestli těch efektů nebylo až příliš mnoho a jestli by film sám o sobě nepůsobil silně i bez toho, ale na mě to takto zafungovalo. Chválím herecký výkon hlavní herečky, protože té jsem věřil absolutně vše. Tuším, že film se pro mě stane nezapomenutelným. [29. Art Film Fest Košice]

Pokus o sebevraždu jako začátek konce jedné rodiny. Snaha pomoci svému bratrovi / synovi dát se do pořádku. Jenže dá se najít důvod proč žít, když není vlastně příliš jasné, proč k pokusu o sebevraždu došlo? Film je celou dobu vlastně jen o jediném tématu, a to o tom udržet naživu muže, který o to zřejmě příliš nestojí. Což mi přišlo bohužel jako nosné téma velmi málo na to, aby si to udrželo mou plnou pozornost. Přiznám se, že po nějaké době jsem ztratil o osudy postav zájem a začal se nudit. Řešit nějakých 100 minut jedno jediné téma je až příliš, byť se jedná o téma závažné a zřejmě se s ním může potýkat mnoho lidí, je to prostě opakující se nuda. Za mě podprůměr. [29. Art Film Fest Košice]

Tak tento film z Thajska je hodně úzkoprofilová artová záležitost, na kterou se asi necítím být tím správným divákem. Vlastně jsem za celé téměř dvě hodiny příliš nepochopil děj, respektive jsem spíše pochopil jen některé segmenty. Ale i přesto mě cosi nutilo u filmu setrvat. Možná se mi líbil ten skoro až meditativní styl, kdy se nikam nechvátá, dlouhé pasáže, kdy ve filmu nezazní ani slovo, ale o to více se kamera soustředí na nejrůznější detaily, které by třeba divák za běžných okolností mohl přehlédnout, či volba, že film bude černobílý. A když už se o něčem mluví, je to většinou to, co by divák asi nečekal, jako například téma potkani v podkroví. Za mě tedy hodně náročný umělecký film, který jsem zvládl dokoukat až do konce a věřím, že si na něj vzpomenu i za delší dobu ani ne tak kvůli obsahu, jako kvůli zvolené formě. [29. Art Film Fest Košice]

Jedna puberťačka, jedna duchařská seance s kamarády, jedno posednutí démonem, zoufalá rodina a Vatikánem pověřený exorcista. To jsou ingredience tohoto španělského thrilleru/hororu, který v první polovině působí skoro až nudně, ale jakmile dojde na projevy ďábla v těle hlavní hrdinky a na někdy až obzvlášť odpudivé krvavé detaily, dostává to to správné tempo. Navíc zážitek byl v mém případě umocněn i tím, že jsem film viděl za tmy pod širým nebem v košickém amfiteátru, a to pak má úplně jinou atmosféru. Ne, že by to bylo vyloženě děsivé, ale bylo to velmi atmosférické. Vlastně bych řekl, že se jedná o řemeslně zvládnutou žánrovku, u níž je samozřejmě otázka, zda může v rámci žánru nabídnout něco nového, ale i kdyby tomu tak nebylo, u mě film, především jeho druhá polovina, dokázal obstát. S otazníkem u mě zůstává konec, ale to si asi každý divák musí zpracovat sám. [29. Art Film Fest Košice]

Když se mladé krásné děvče dostane z kláštera do vážené rodiny místního starosty na vychování, je určitě vděčné za možnosti, kterých se jí díky tomu dostane. Jenže jak už to tak někdy bývá, láska mezi otčímem a mladou schovankou může vyklíčit kdykoliv. Mladá a krásná Jana Brejchová je úplně jasným protipólem své tetičky v podání naprosto přesné Jiřiny Šejbalové, která až příliš lpí na svém postavení a svého manžela skoro až dusí svou péčí a závislostí na něm a na životním stylu, jenž jí pozice jeho manželky zajišťuje. A tak není otázkou zda, ale kdy a jak dojde k vyvrcholení tohoto dusivě nepříjemného trojúhelníku. Film nabídl hlavním představitelům výrazné herecké příležitosti a ti jich beze zbytku využili. Tohle byla vážně krásná atmosférická záležitost, která mě výrazně potěšila. [10. Noir Film Festival 2022]

Na začátku příběhu je zraněný cyklista. Na konci zmar a beznaděj. A mezitím sžíravý pocit viny za neposkytnutí pomoci kombinovaný s manželskou nevěrou. Nevím, jestli jsem vůbec někdy viděl film, jehož název odráží děj celého filmu od první do poslední minuty. A to je možná v mém případě kámen úrazu. Ve filmu se toho totiž dějově mnoho neděje, přišlo mi to spíše jako sled scén, při kterém jsem neměl příliš pocit, že by se děj jakkoliv posouval. Měl jsem i problém orientovat se v postavách a celé mi to přišlo takové až příliš jednotvárné. Nepopírám určité kvality filmu, jen pokud není zajímavý děj, respektive pokud se v téměř každé scéně řeší smrt cyklisty, je to poněkud úmorné. [10. Noir Film Festival 2022]

Jeden převratný vynález a několik zájemců o něj. Někdo ho chce získat legálně, někdo uloupit. To je jednoduchá, ale možná překvapivě funkční kostra tohoto přes sto let starého českého němého filmu. Filmu, který si na nic nehraje, který je snad i okatě pojatý jakousi brakovou formou, a který je překvapivě vtipný a originální. Jistě, postavy jsou možná až příliš jednoduše stylizované do stylu klaďas / záporák, divák od začátku ví, kdo stojí na jaké straně, ale to ničemu nevadí, protože film nenudil, pobavil, a troufám si tvrdit, že utkví v paměti na velice dlouhou dobu. Nic moc jsem nečekal a dostalo se mi bezva zážitku. V případě projekce, kterou jsem viděl, navíc filmu a mému zážitku z něj výrazně pomohla i živá hudba v podání naší přední české violoncellistky Terezie Kovalové. [10. Noir Film Festival 2022]

Kdo nemá dobré dětství, touží si to vynahradit v dospělosti. Hlavní hrdinka, jež celý svůj mladý život strávila s věčně opilým otcem, touží o to více po tom mít se dobře a vše si umí velmi dobře naplánovat tak, aby na ní neulpěl ani stín podezření z vypočítavosti. A tak díky své kráse, chytrosti a předstírané bezbrannosti dosáhne toho, co si zamanula, bez ohledu na to, kolik lidí učiní nešťastnými. Film si plynul tak nějak přirozeně a nenuceně, a byť mám pocit, že byl chvílemi až příliš šablonovitý, vše zde fungovalo, jak mělo. Na hlavní hrdinku se krásně koukalo a její hraná nevinnost byla snadno uvěřitelná. Tenhle film určitě stojí za vidění. [10. Noir Film Festival 2022]

Mládí je krásné.  Člověk má vše před sebou, může být kým a čím chce. Třeba si i přijít k penězům okrádáním druhých. A přesně to v tomto filmu dělá parta, v jejímž čele divák poznává hvězdy českého filmu na startu jejich kariéry. Petr Kostka svého grázlíka hraje stejně uvěřitelně jako Jana Brejchová svou na první pohled nevinnou a bezbrannou podvodnici oplývající krásou. Nelze se divit postavě Tonka v podání Jana Šmída, že jí podléhá a přistupuje na její hru, jež může skončit stejně tak dobře, jako fatálně špatně. Film velice rychle a příjemně plyne a já k němu nemám jedinou výhradu. Tohle byl zážitek, který se vyplatí absolvovat. [10. Noir Film Festival 2022]

Pokud mám pro nějakou kapelu slabost je to pop-punková slovenská kapela Iné Kafe, jejichž hudbu jsem poprvé slyšel před 20 lety. Jejich texty mají hlavu a patu, v různých fázích svého života jsem si v jejich repertoáru vždy našel písničky, které jako by byly o mně a pro mě. A kromě toho se mi na jejich písničky fakt dobře cvičilo ve fitku. Proto jsem vzal zavděk jejich koncertem k 25. výročí existence kapely, jež se konal ještě před všemi covidovými opatřeními 15.1.2020 v Bratislavě. Jelikož jsem ale dopředu nevěděl, o jaký koncert půjde (TV JOJ neposkytla žádné bližší informace), byl jsem překvapen, že pop-punk styl kapely se spojil s 40členým pražským symfonickým orchestrem a jejich songy dostaly nový kabát, kdy z pop-punku byly najednou jemné balady, a některé songy dokonce odzněly beze zpěvu jen v novém symfonickém hávu. Lídr kapely Vratko Rohoň v košili, vestičce a motýlku vše zvládl na výbornou a bylo poznat, že vše bylo perfektně nazkoušeno a secvičeno. Až se mi skoro nechtělo věřit, že tohle je ta kapela, na jejímž koncertě u nás v Budějcích v hudebním klubu pro cca 200 lidí jsem pařil seč mi síly stačily, až ze mě tekl pot. Potěšilo mě dále zjištění, že Národné tenisové centrum v Bratislavě bylo narvané fanoušky, kteří s kapelou zpívali s neskrývaným nadšením jejich songy. Tohle se povedlo a já dostal svou dávku milované hudby. Takže nemohu jinak než hodnotit maximálním počtem!