Oleg

Na ruční kameru si je potřeba zvyknout, a já musel tak trochu přetrpět i prostředí východoevropských kriminálních výrostků, kteří tady nejsou zobrazeni coolově po “guyritchieovsku”, ale realisticky odpudivě. Jak ale hlavní postava pod psychickým nátlakem klesá hloubš a hloubš, film víc a víc vtahuje a je zajímavě uzavřený. Slušné malé drama. [Cannes] (18.05.2019)

Původně jsem si myslel, že ten film ani neuvidím, jelikož jediná momentálně sehnatelná verze je o pár minut kratší a jediné existující anglické titulky jsou k té delší, takže vůbec nepasují a abych se na to mohl podívat, musel bych je pořád přenastavovat. Nakonec jsem to ale chtěl natolik vidět, že jsem si dneska řekl, že to snad zvládnu a tak jsem se do toho pustil. A opravdu jsem musel čas titulek co chvíli upravovat, ale na kvalitách filmu to u mě naštěstí nezměnilo nic, protože do jeho atmosféry jsem se dostal a v tom případě můžu správně posoudit i vše ostatní. A i když to mělo na psychologii hlavní postavy Olega určitě mnohem víc zapracovat, aby pak jeho jednání bylo pochopitelnější (fakt nechápu, proč se s Andrzejem paktoval tak dlouho, když už je od pohledu jasné, že to je strašné hovado), i tak je to ve výsledku docela funkční drama, které ví, o čem chce být a dokáže to i správně předat. Ten filmařský styl dost připomínající styl Andrey Arnold mi docela sedl a je to jeden z výjimečných případů, kdy mi rozklepaná kamera nevadí a co se týče příběhu, napínalo mě jeho vyvíjení i to, kam až se Olegovo přežívání v Bruselu vyvine. Jen škoda, že to víc nepředstavilo jeho minulost (protože takhle skoro vůbec netuším, proč do toho Bruselu jel) a že si Kursietis neodpustil ty zbytečně dovysvětlující a strašně křečovité scény už tak dost očividného, protože i tohle mi tam celkem vadilo. Na slabé čtyři hvězdy to ale vidím určitě, na ty toho Oleg nabízí dost. Slabé 4* (27.12.2022)

Takhle nějak to chodí ve skutečném životě, ani se nemusíte živit řezničinou. Olegova naivita mě místy pěkně štvala, ovšem musím uznat, že celkem slušně zabodoval, když se bez pozvání vetřel na večírek pro uměleckou smetánku a nabalil tam nóbl blondýnu. To jsem se fakt nasmála. Jenže ráno přišlo vystřízlivění a Oleg se v dobré víře přiznal, že není herec, ale jenom řezník. To jsem se chlámala podruhé a naposled. Pak už totiž byl pouze oním obětním beránkem, kterého v dětství tolik litoval. Držela jsem mu pěsti, aby se z toho marastu, do něhož zabředával stále hlouběji, dostal bez větší újmy na zdraví. (75%) (18.05.2021)

Tak tohle mě jako mladého stopaře neskutečně zasáhlo, jelikož jsem se v některých scénách opravdu dost poznával. Stačilo mi pomyšlení na spaní v městském parku jarní Wrocławi, kdy jsem na tom byl pořád dobře, jelikož jsem byl finančně založen, což hlavní postava snímku strádala a o tom i snímek vlastně byl, o levné pracovní síle. Drsná, nemilosrdná realita a “příšerná” atmosféra se v tomto díle Jurise Kursietise zaryje divákovi pod kůži a beznadějnost se stupňuje každou sekundou. Velmi, velmi silný zážitek. /MFFKV2019/ (01.07.2019)

Výborná dramatická kostra medzi bipolárnymi osobnosťami a bývalými kamarátmi. Medzi sebavedomím a submisívnosťou a medzi otrockým využívaním a slepou dôverou. Oleg opisuje zákutia tých najspodnejších vrstiev pracovného trhu európskeho spoločenstva, t.j. obchodom s ľuďmi a príkoriami, ktoré v tomto boji stoja obom stranám zákona. Príde aj na katarziu, hoci veľmi relatívnu. Oslobodenie z novodobého "otroctva" bez akýchkoľvek možností úteku (peniaze, strata dokladov, fyzické a psychologické podmanenie) je takmer neuskutočniteľné, preto treba používať rozum a byť odvážny, keď sa ešte dá. Takým, ako Oleg, to treba vykričať pri prvej Andrzejovej zrade [ART Film Fest, 2019]. (23.07.2019)