Arigato

Vybrat nejoblíbenější díl ze série Saw, bude to bez diskuze dvojka. Skvělá atmosféra, stejně jako v předchozím díle, avšak tady mě děj prostě chytil ve větší míře. Jigsaw je ještě větší mistr manipulátor a s naprosto ledovým klidem dohání detektiva Matthewse k šílenství. A závěru nechybí, pro Saw typický, nečekaný zvrat, který se mi líbil o poznání více. No a hledání „jehly v kupce sena“ pro mě patrně i dosud zůstává svým způsobem nejnepříjemnějším zážitkem všech filmů této série.

„I want to play a game.“ Dokonalá atmosféra s parádní hudbou, skvěle odvedená režie a velice zajímavý námět. Ať je Jigsaw jakýkoliv, nepřestává nás fascinovat. Na můj vkus je film až moc často ředěn flashbacky, ve finále ale nabízí jeden z nejpřekvapivějších konců.

Je jasné, že si tento film rozhodně nezíská všechny. Jelikož jsem již seznámen s Eggersovým poněkud nepodbízivým stylem a dá se říct, že je mi i vcelku blízký, přesně jsem věděl, co od snímku čekat. Seveřan jede v pomalejším tempu a potrpí si na symboliku nejen mytologického charakteru. Vizuální stránka je naprostou oku lahodící estetickou delikátností a atmosféra, převážně díky soundtracku, neutuchajícím bubnům a hlavně díky naprosté autentičnosti, prostě nemá chybu. Eggers má zkrátka talent na co možná nejvěruhodnější vtáhnutí do dané situace i tehdejší doby, nehledě na film... Náramně jsem si užil tu část, která nám vlastně Amletha ukazuje jako prapůvodního tvůrce pranků, byť s trochu letálnějšími výsledky, a bohužel ani s tou viralitou to tenkrát nebyla žádná sláva… Rozhodně fandím těmto osobitým filmům jdoucím proti mainstreamové produkci, avšak nutno podotknout, že si mě Čarodějnice nejspíš získala o maličko víc, byť oba filmy hodnotím stejným počtem hvězd.

Svatby ve Hře o trůny byly vždy takovou předzvěstí, že se něco semele. Každý se nadto snaží prosadit svou a boj o moc nabývá na všudypřítomnosti... Milly Alcock a hlavně Emily Carey jsou naprosto úžasné a je vcelku smůla, že si je tvůrce nenechali déle, nicméně na Oliviu Cooke se už těším.

Přesně něco, u čeho jste vděční, že nemusíte být v kůži hlavních hrdinů, ale můžete je jen sledovat z pohodlí domova a jsem přesvědčen, že prostory, ve kterých se film odehrává, ocení kdejaký klaustrofobik. Snímek je takovou směsicí poněkud zajímavě vyhlížejících a populárních námětů, bohužel před sebou už od samého začátku tlačí spoustu nezodpovězených otázek a na většinu situací existuje očividně zcela jednostranné řešení.

Jednou měla takhle partička zlovolných vidláckých hovad neutuchající potřebu ukojit svou sexuální deprivaci, což ve finále bezpochyby nedopadlo úplně podle jejich představ. Karta se obrací a vše nabírá novou úroveň ve chvíli, kdy se vrací naše hrdinka, které prostě nelze nedržet palce při její úkladně rafinované pomstě. Ne tedy, že bych byl fandou gore filmů, ale musím podotknout, že v tomto případě vás bude doprovázet jakýsi patřičný pocit zadostiučinění.

Perfektně zpracovaná skličující podívaná, ze které se vám zatočí hlava. Moc nerozumím vcelku nízkému hodnocení na tak dobrý film. A pokud je hlavním argumentem uspěchané finále, mám pro vás poněkud znepokojující myšlenku. SPOILER: Ve chvíli, kdy přijíždí otec Becky a okamžitě vidí tělo – co když je to vlastně tělo jeho dcery, která z paraboly nakonec spadla, a neschopen smířit se s její smrtí si představí, že stále žije – stejně jako se Becky zprvu nedokázala smířit se smrtí Hunter? No, otec působil dost racionálně, tak raději věřím tomu, jak se závěr na první pohled jevil.

No jo, střet několika rednecků s bandou totálně vygumovaných influencerů nemohl skončit dobře. Ve chvíli, co Leatherface nastartuje svou hezky zrezlou motorovku jde logika filmu do háje. Scény jsou čitelné a napětí na mě nějak nefungovalo. Chvílemi jsem už ani nevěděl do koho mám vlastně vložit své sympatie. Vrcholem všeho byla důmyslná, padesát let plánovaná pomsta – že ale byla baba celkem vitální... Dvojice hrdinek mi nijak nevadila a je škoda, že nedotáhly ten nakonec poměrně slušný a sympatický výkon s očividně nesmrtelnou Koženou hubou do konce.

„From my blood come the Prince That Was Promised and his will be the Song of Ice and Fire.“ To se nám to pletichaří jedna báseň. Daemon mě každou epizodou baví čím dál víc. Herecké obsazení se vážně povedlo, i Paddymu role Viseryse očividně sedla. Po vizuální stránce je i tato epizoda, ostatně jako doposud všechny, zcela delikátní záležitostí a klobouk dolů před všemi, co se na natáčení nějakým způsobem podílejí.

„If everyone ate only what they needed, food would reach the lowest level.“ Vskutku zajímavý sociálně gastronomický počin sledující prostomyslného altruistu, jenž zpočátku princip celého vertikálního pekla odmítá, zavřeného k pragmatickému staříkovi, který je v této věci již o něco zběhlejší. Nicméně hlad je nemilosrdný a skutečně dokáže v lidech vzbudit jejich nejšílenější já. Náš hlavní hrdina se tedy životu v Díře, vedený těmi nejzákladnějšími lidskými pudy, přizpůsobuje velmi rychle. Film má neotřelou myšlenku, atmosféra nepolevuje a je jen trochu škoda abstraktně dotaženého závěru. Spontánní solidarita obalená ve sračkách.