Arigato

Po dlouhé době konečně intenzivní horor, u kterého i mě u pár scén zamrazilo. Zvukově je film prakticky bez chyby, práce s kamerou funguje skvěle a celkově mi přišlo, že kvalitní zpracování vyzdvihlo naprostou bezmoc hlavní postavy. Poklona před Sosie Bacon za kvalitní výkon. Škoda několika scenáristicky slabších míst, kvůli kterým těch pět hvězd nakonec neklapne.

Efektní jednohubka se smyslem pro detail – kupříkladu výhled z okna naznačující, že se vše odehrává v hlavě hlavní hrdinky. Vše funguje v podobném stylu jako Smile a rozhodně se vyplatí shlédnout i tento kraťas.

Za mě upřímně lehce přeceňováno, ale určitě se jedná o jedno z těch lepších anime. Pro někoho nepolíbeného tímto žánrem pravděpodobně hodně výstřední, ale ostatně většina anime by se neměla brát tak zcela vážně. Některé díly jsou slabší, některé naopak hodně kvalitní. Škoda pomalejšího tempa, ve kterém epizody jedou, protože mi po dvanácti dílech přišlo, jako kdybych jich viděl tak čtyři nebo pět. Denji mě ale zatím hodně baví a člověk se aspoň může zasmát nad absurditou jeho největší ambice. MAPPA se každým svým seriálem překonává, protože Chainsaw Man je vizuálně parádní podívanou a určitě je na co se těšit.

Seriál bych připodobnil ke kombinaci Squid Game a ne tak morbidního Saw. První série se rozjela zajímavě a tlačila před sebou velký otazník, kvůli kterému se většina zainteresovaných diváků pustila i do té další. Ta je o něco údernější a hry jsou o něco zajímavější, také tedy svým filozofickým přesahem. Druhá série se taktéž pyšnila větší produkcí, i její soundtrack se mi hodně líbil, akorát škoda přetrvávající herecké plochosti většiny postav, vyjma asi jen představitelek Kuiny a Usagi. Jsem zvědav, jestli tvůrci využijí žolíka pro další partii nebo s ním už zavřou.

Přes sympatické herecké obsazení a dobře odvedenou technickou stránku mě film zpočátku vcelku bavil. Těch pár lekaček z něj ani horor nedělá, u čehož předpokládám, že tady nebyl účel, ale vůbec mi to nevadí. Bohužel i přes zajímavě zvrácený motiv kvůli poněkud vykonstruovanému rozuzlení, které mě prostě už nějak nebavilo, hodnotím film spíše negativně. Což je škoda, protože potenciálu měl hodně.

Chvílemi jsem nevěděl, jestli náhodou nesleduji nějaké tragické porno. Dialogy tomu minimálně odpovídaly, případně ještě ujížděly k naprostému idiotismu. Zpočátku jsem si ani nebyl jistý, zda je film myšlený vážně. Rád bych uvěřil v nějaký záměr satiry, amaterismus se ale bohužel už popřít nedá.

Zrovna koukám, že je tu 99 recenzí, to prostě bylo znamení, abych ji napsal i já. Film má k dokonalosti rozhodně daleko. Japonská hororová tvorba vždy tíhla zcela jiným směrem a velká řada filmů si tak naštěstí dokázala najít svou vlastní cestu a neztratit se v tuctovosti tohoto žánru. Kairo je jedním z nich. Pro mě je to nejspíš jedním z nejdepresivnějších filmů vůbec. Navíc pracuje s navozením strachu tak zcela bezchybně, že musím Kurosawovi sklonit poklonu. Byť se totiž jedná o horor, funguje vlastně bez jediné lekačky, což je velmi netradiční. Děsit hlasitým zvukem nebo náhlým zjevením umí skoro každý, jenže je to jen dočasný efekt překvapení, nejde však o strach. Ten pramení z nejistoty, v tomto případě pak z nejednoznačnosti záměru postav kolem. Jedna naprosto dokonale natočená scéna z filmu se mi však vryla do paměti nejspíš na hodně dlouhou dobu. Sledujeme muže, jenž prochází špatně osvětlenou chodbou. Čím dál je, tím víc je zranitelnější a tím nejistější jsme my. Co když za ním už někdo je a celou dobu ho sleduje? V ten moment začne hrát zlověstná hudba a za námi spatříme nenápadnou siluetu ženy. Jenomže ona jen v klidu stojí. Je součástí pozadí, ve stínu nejde téměř vidět a je daleko od kamery. A pak se dá do chůze… Do chůze tak pomalé, až je to vlastně zcela nepřirozené. Naprostým vrcholem scény je klopýtnutí postavy, což je jediný moment, kdy můžeme spatřit její tvář. Těžko říct, jestli je více znepokojující, že obličej postavy vypadá naprosto lidsky, nevypadá ani nijak děsivě, naopak vypadá zcela normálně, nebo ten akt jako takový, což je bizarní už samo o sobě. Celá sekvence je bez pohybu kamery a divákovi nezbývá nic jiného než se výjevu zcela odevzdat. Vyjma několika nepříjemných tónin je zvuk prakticky absentující, jako kdyby připomínal noční můru. Vše je uvolněno až ve chvíli, kdy se sledovaný muž ze své paralýzy konečně pohne. Jenže nyní je divák zranitelnější než kdy předtím. Připraveni na jumpscare, ten však nepřichází. Žádný rychlý prostřih, žádná zběsilá scéna, jen čistá představivost. A to je za mě umění hororu.

Vcelku svěží nápad v originálně vypadajícím thrilleru reflektující stinnou stránku tohoto zábavního průmyslu. Byť se nejedná o horor, atmosféra filmu byla skvělá a pochvalu si rozhodně zaslouží i hlavní hrdinka. Dle mého škoda odfláknutého závěru.

Očekávat od toho Yes Man, nejspíš budete lehce zklamaní. Jindy by mě přesně takový film pravděpodobně nebetyčně štval, ale zrovna dneska se mi nějak strefil do nálady. Pohodová komedie pro celou rodinu se sympatickým obsazením.

Nejnovější adaptace Batmana je zatím tou nejponuřejší, zato ale vizuálně pravděpodobně i tou nejlepší, byť k celkové dokonalosti zkrátka ještě něco chybělo. Laťka byla nastavena dost vysoko a i tentokrát zůstala nepřekonanou. Robert Pattinson mě ale jako Batman vůbec nezklamal, bylo to zase něco nového, něco příjemně jiného a se Zoë Kravitz to dobře fungovalo. Díky tomuto zpracování jsme navíc mohli konečně zažít i Batmanovu detektivní stránku, což mělo s noirovou atmosférou své jisté kouzlo.