Arigato

Velice zajímavá epizoda, u které jsem se zpočátku zasmál nad hláškami, které zde jednu za druhou postavy sypaly z rukávu a taky nad tím, jak Rick s každým pokusem o vylepšení situace naopak vše zhoršuje. Z toho ovšem kategoricky nemohlo vzejít nic dobrého a stejně jako např. u Parazita, i tady se atmosféra v polovině děje obrátí o 180 stupňů a divákovi nezbývá nic jiného, než jen nevěřícně zírat nad zvráceným pseudořešením, které se hlavní dvojici nabídne.

Abych řekl pravdu, jakožto velký fanda filmů tohoto žánru, jsem poněkud zklamán. Od sci-fi kultu, na který se píši ódy pozvedávající jej na až éterickou úroveň filozofie, od vlajkové lodi Ridleyho Scotta, od údajně revolučního filmu jsem tedy čekal daleko víc. Vizuálně i hudebně brilantní, jenže jen to nestačí a několik hlubokých výroků ještě nedělá z Blade Runnera filozofický fenomén, pokud se ho v něm ovšem sami nesnažíte najít. Film na mě jinak působí velmi fádně a místy až nudně. První půlku jsem, plný očekávaní, sledoval, co by se z toho mohlo vyklubat; tu druhou, kdy už mi bylo jasné, co jsem ze začátku předpovídal, jsem už bohužel věnoval větší pozornost popcornu, který jsem ke sledování měl.

Myslím si, že spoustu lidí nyní zarazím, ale Comeback je poněkud nedoceněným unikátem. Bezpochyby se jedná o nejlepší český sitkom a odvážím se tvrdit, že se tu bavíme i o jednom z nejlepších českých seriálů vůbec. Televize Nova opravdu výjimečně překvapila a já se každoročně ptám proč sakra nikdo nepokračoval v dalším natáčení. No, nemá smysl tu lamentovat nad tím, co mohlo být. Comeback mám opravdu rád a viděl jsem ho už nesčetněkrát; troufám si říct, že ho znám již slovo od slova nazpaměť. Humor je velmi nenáročný a mnohdy předáván ve vcelku důvtipných výměnách. Potenciál některých dílů by se nicméně dal využít daleko lépe, kdyby se dotáhly do samého konce, ale myslím si, že tuto skutečnost vyvažuje velmi sympatický výkon Martina Dejdara v roli svérázného Ozzáka. V každém případě nevím, proč to zdejší kritici berou tak vážně, vždyť je to parodie hudební popkultury dřívějšího režimu! :) Což je už samo o sobě lehký bizár. Nejspíš vlastenecké a lehce subjektivní čtyři hvězdy.

„Since you've already attended public school, we're assuming you've already had experience with small arms. So, we're gonna give you something a little more advanced.“ Poněkud nevšední ukázka toho, že i Simpsonovi jsou schopni černého humoru. Ale že se pravdě (bohužel) opravdu přiblížili.

Jedna z nejlepších seriálových epizod vůbec! Většina lidí by asi dala přednost terapeutickému sezení o nějaký ten díl později, jenže právě 405 Method Not Allowed je dle mého archetypem dramatu, ze kterého napětí přímo tryská. Esmail je génius a celou čtvrtou sérií to jen dokazuje. Skvěle odvedená režie a bravurní práce kamery, jenž zajistily úplnou plynulost děje s nápadem kompletní absence dialogů a vynikajícím soundtrackem z dílu vyždímaly naprosté maximum.

„Morty, can you get to the left nipple?“ „Are you kidding? I'm hoping I can get to both of 'em, Rick!“ Přiostřená americká verze Byl jednou jeden život s očividnými odkazy nejen na Jurský park, Fantastickou cestu nebo třeba i Piráty z Karibiku.

Tento film rozhodně nebude nic, u čeho byste se klepali strachy a přecházeli do infarktové tepovky každých 5 minut. Jenže o to se Čarodějnice ani nesnaží. Pomalu vzbuzuje nejistotu, zalézá pod kůži a vy nevíte, co můžete každou chvíli čekat. Režie dotažená na jedničku. V každém případě vám doporučuji shlédnutí v originálním znění. Viděl snad někdo Čarodějnici v Češtině? Protože pokud ano, ani nevíte o co jste přišli. Raně-moderní angličtina, které místy už ani anglofonní obyvatelstvo bez titulků pořádně nerozumí, byl přesně ten poslední aspekt k tomu, abyste se naplno přenesli do Nové Anglie sedmnáctého století... Originální artovka bez přebytečných a mnohdy až otravných efektů, která minimálně po vizuální stránce dle mého nemá chybu.

Kontroverzní thriller s celkem povedenou atmosférou. Jednotlivé herecké výkony jsou velmi přesvědčivé, zejména tedy Christian Bale, ale myslím si, že i Willem Dafoe si zaslouží nebýt opomenut, byť ve filmu nedostal ani zdaleka tolik prostoru... Jedna z mých vůbec nejoblíbenějších filmových scén je právě ta s vizitkami. Tak absurdní a přesto tak brilantní, že dokáže vystihnout celou pointu filmu. Businessmani si mezi sebou porovnávají vizitky, hodnotí písma a kvalitu papíru. Sofistikovanější vizitka znamená sofistikovanější vkus vlastníka. Jenomže žádná z vizitek není jedinečná ani nijak originální. Jediné na čem všem v místnosti záleží je to, aby si každý myslel, že je právě jeho kartička o něco málo lepší než toho druhého. Každý si myslí, že je lepší a odlišnější od druhého, ale nikdo si neuvědomuje, že jsou jen variace toho samého. Skutečnou ironií je fakt, že porovnávat drobné detaily vizitek je podobné, jako když lidé záměrně vystavují osobní úspěchy, doplňky, ozdoby, aby je všichni ostatní viděli a chválili je za jejich odlišnost. A přesto, opravdu na tom tolik záleží?

Rok 1989 byl podle všeho úplně super. V Československu padl komunistický režim, nastoupili první poskytovatelé internetu, World Wide Web, Nintendo přišlo s prvním Game Boyem, NASA vypustila do vesmíru sondu Galileo, v kinech hráli takový pecky jako dvojka Smrtonosný zbraně nebo třeba Batman a v neposlední řadě se v Americe zrodil naprostý skvost zvaným Simpsonovi. Přes třicet let neúnavného glosování tamního stylu života, neutuchající přítomnost různých popkulturních odkazů na jinou slavnou tvorbu a účast celebrit – to vše mělo v seriálu velice podstatnou roli. Jelikož každá epizoda, až na krajní výjimky, končí vždy bezvýhradným statem quo, může seriál s takovým množstvím dílů na mnoho lidí působit stereotypně. Chování postav je tak silně zakořeněno, že je až nemyslitelné něco takového měnit. Nicméně právě to by mohl být v budoucnu největším problémem Simpsonů. Zpočátku to totiž byli oni, kdo jako nejvíc kritizoval stereotypizaci televizní zábavy a přitom oni sami se teď pomalu stávají největším, za to ale, minimálně pro mě, i nejpříjemnějším seriálovým stereotypem. V každém případě si i tak stále dovolím tvrdit, že jsou Simpsonovi unikátním fenoménem, jenž v tomto žánru stojí o nejednu třídu výše, tedy co do počtu epizod i jejich kvalit. Tahle žlutá rodinka pro mě zkrátka bude navždy srdcovkou, která mě doprovázela dětstvím, dospíváním i dospělostí.

Přátelé jsou stručně a jasně mým nejoblíbenějším seriálem. Jelikož jsem je už viděl tolikrát, znám je víceméně slovo od slova nazpaměť a do teď mě tahle partička neomrzela, nejspíš ani neexistuje díl, který by mě nebavil a navíc ani po letech nijak neztrácejí na kvalitě. Inspiraci k jednotlivým dílům tvůrci čerpali z vlastních zkušeností nebo z příhod svých známých, možná právě proto jsou Přátelé tak oblíbení. Každý se s nimi a s jejich problémy do jisté míry dokáže ztotožnit. Co ale na tomto seriálu zbožňuji je to, že jsou prostě kamarádi jak se patří. Sdílejí mezi sebou své strasti i radosti a udělali by jeden pro druhého cokoliv, zkrátka takové přátelé by chtěl každý.