Renfield

Samotného mě překvapilo, jak rychle byl Dennis Nilsen dopaden, jak rychle a sarkasticky prozradil, kde hledat "zbytky". Jenže o tom předtím to není, svým způsobem je právě tahle část částí nejtemnější, dále je to spíše o představách, které vzejdou z výborných dialogů, na nichž celý příběh stojí především. A stojí velmi pevně, obzvlášť právě Nilsen a jeho do jisté doby sarkastická jistota ve spolupráci s vyšetřovateli, je famózní. Nakonec David Tennant ho hraje výborně, na což ani nepotřebuje spoustu výrazů, když těch několik, především jeden, řekne vše. Nilsen se nikam nevyvine, neposouvá, od začátku mu jde o to samé, chce být nečitelný a slavný, což Tennant naprosto naplňuje. Pravým opakem je jeho životopisec a zprvu obdivovatel Brian Masters v podání Jasona Watkinse, tam je ta změna pohledu jasně vidět. Nejvíce u závěrečné soudní části, která je společně s úvodní spolupráci s vyšetřovateli vůbec nejsilnější. 75%

Mickaëlova poslední pracovní noc a po ní návrat do klasičtějšího života, alespoň si to tak plánoval. Noc, ve které si ujasní své vztahové a vlastně i pracovní priority, pokud to je ještě možné. Nikam se v ní nespěchá, příběh se plně věnuje Mickaëlovi, přesto však dokáže přiblížit i ostatní postavy v jeho životě. Někdy na to stačí jedna návštěva jeho pojízdné ordinace, po které je jasné, že tahle noc nemusí dopadnout dle jeho představ. Děj výborně graduje, čímž tvoří patřičně temnou atmosféru, kterou ještě umocňuje právě noc a nejistota. Závěr nemohl být jiný, přesto ta scéna nepostrádá sílu. 75%

Na obou stranách a v žánru černější, než cokoliv jiného. Když se to tak vezme, nechybí ani sociální přesah, trefně odlehčený. Monstra z vesmíru jsou z jistého důvodu přinucena útočit na věžák, který je pro partu... partu lidí, ze kterých se ani na konci hrdinové nestanou, celým světem a podle toho ho také budou bránit. Z rychle nastoleného tempa děj nesleví a naštěstí se nebojí občas přitvrdit, nejen dialogově, ale i vcelku povedeným gore. Nakonec žene ho i trefně zvolená hudba a parádní kamera vystřihne nejeden famózní záběr, aby dobře podala i nějakou tu akci. Fajn žánrovka, co chtít víc. 75%

Abbie a Sam jsou si protikladem, on introvert, ona spíše extrovert. V jejich vztahu se zbytečně netlačí na city a to ani přes postupný děj filmu, což dává smysl. Sam mi nepřišel jako někdo, kdo by měl potřebu je často vyjadřovat, proto mi to k jejich vztahu sedne. Abbie o něj však pečuje příliš, což Samovi zdá se tak úplně nevyhovuje, nemá prostor se posunout. Vrcholem je to, co mi přišlo zbytečně na sílu, hledání budoucí dokonalé náhradnice. Z pohledu a nastavení Abbie to vlastně dává smysl, přesto pokud se někdo rozhodne zůstat sám, proč mu to brát? Vůbec když má pocit, že to nejlepší už bylo. A tak to Myron musí Abbie vysvětlit. Hovory s ním, také Dominicem a celou skupinou, jsou naopak tím nejlepším. Velmi mi sedne humor, protože jak to brát jinak, než s nadhledem, když je to stejně nevyhnutelné. 65%

Francouzka, rušená hádajícím se párem, a Američan, co cítí naději v nápravu svých pocitů z nepovedené cesty do Evropy. Jedna noc, jeden výborně napsaný rozhovor a jedno možná trochu zidealizované město. I když, ono už je to hodně let zpět, věci se mění. Také při jejich pocitech a vůbec první a možná i poslední noci může vše působit jednodušeji, člověk si jde více za svým, a tak má třeba i štěstí na barmana, který jim to všechno věří. Zkrátka bych se tolik nepozastavoval nad těmi, které potkají, pro příběh jsou důležití, posunou je dál. Barman pomůže té chvíli v parku, žena čtoucí z ruky, básník, ale nakonec i tanečnice jim odhalí více o nich, naznačí první možné neshody. Jejich rozhovor může působit banálně, ale kdo by se v takových situacích bavil pouze o vážných věcech? Dialogy mi přijdou naprosto reálné a nenucené. Navíc se dotknou i vážných témat, v těch několika minutách je spousta pravdy o vztazích a životě celkově. Podobně "opravdově" působí i Ethan Hawke a Julie Delpy, je mezi nimi taková chemie, až jsem měl občas pocit, že to snad ani nehrají. Hawke je správně nejistý, rozhodnutý jít si za svým, čímž se vlastně více drží zpět, dává si pozor na každé slovo (což se mu úplně nedaří), aby tu noc nepokazil. Delpy se nechá dobývat, řekne více ze svých názorů a nebojí se oponovat, aby v závěru projevila city. Ne že by tam z její strany předtím nebyly sympatie, ale něco víc, až na několik chvil, skrývá. Výborná studie první noci a z ní plynoucích ideálů, postupného poznávání a vzplanutí, možná osudového... Závěr, scéna telefonování a sestřih těch již prázdných míst, která pro ně už nikdy nebudou obyčejná, jsou vůbec nejsilnější. 85%

Závazky se mají plnit, vůbec pokud se jedná o životně důležité závazky, jako v případě nedávných událostí. A Guy Ritchie je plní po svém, takže i Covenant má jeho osobitý styl, což mu sedí na výbornou. Úvodní akce nastíní situaci, ty následující rychle budují vztah Johna a Ahmeda přesně tak, jak je pro uvěřitelnost dění třeba. Nechybí jim klasický rychlý střih, současně však naprostá přehlednost a hlavně do určité doby také reálnost. Vrcholem je bezpochyby důl, po kterém přichází první z žánrových obratů. Je tu survival a Ritchie je z něj cítit dvakrát tolik, doslova do něj ve výborné sekvenci upadáme se seržantem Johnem Kinleyem. Kamera v akci umí využít krajinu, tady však ještě povyšuje a předvádí jak v detailech, tak širokých kompozicích fantastickou souhru s hudbou Christophera Bensteada. V atmosféře se mísí napětí a vedro, aby přišel další obrat, je tu chlad a dilema. Herecky asi největší prostor pro Jakea Gyllenhaala, který to zvládá velmi dobře, přesto mu to však nejvíce sedí s Darem Salimem. Návrat zpět slibuje něco podobného, jako byla cesta na základnu. Jenže nekoná se, není čas, tak se to jen tak "sfoukne", ono vlastně doslova. Přehrada rozhodně není špatným závěrem, ale nemám pocit, že předešlé dění potřebovalo něco tak velkého. Ještě v čase, kdy to už už vypadá bezvýchodně. Pocit z předešlého dění a silného tématu vůbec, to však už nezkazí. 80%

Gervaisa mi přišla vzhledem k tématu velmi odlehčená, v první polovině místy až zbytečně komediální. Samozřejmě tím nechci říct, že by měl mít její život jen smutné momenty, spíš jde o to, jak byly ty veselé podané, občas totiž téměř groteskně. Takový příběh by zasloužil ve všech směrech reálnější pojetí, tedy i v tom špatném a tady to právě skřípe nejvíce. Nebo takhle, je to spíše o naznačování, snad až na dvě scény to zlo není vyloženě vidět. Neznamená to, že to není pro pochopení jejího života dostačující, ale zásadnější drama a ukázka zabijáka tomu chybí. Z první poloviny se tak časově mohlo ubrat a druhé všestranně přidat. 65%

Příběh prosťáčků se dlouhým opakováním samého rychle okouká, potom už zůstávají pouze reálné záběry z války, které ho doplňují. Podobně jsou na tom i zprvu zajímavé scény, jejichž natahování působí stejně tak. Vidět to jde například už u verbování a věčných dotazů na téma, co se ve válce "smí". Nebo a to ještě lépe, v předvádění válečné kořisti... máme pro vás celý svět. Nejzajímavější je i díky tomu scéna, která vlastně tak trochu stojí mimo tento film, snad je mu poctou jako celku. Jde samozřejmě o Michelangelovu návštěvu kina. 55%

Geneviève má tvář Brigitte Bardot, což ne příliš chytrému scénáři podráží nohy ještě více. Není to o jejích hereckých schopnostech, je to právě o té tváři a scénáři, který jí navíc dal velké dědictví. Geneviève je tedy krásná a svým způsobem úspěšná žena, má pěkný, vždy upravený byt a život zařízený přesně tak, jak sama chtěla. Přesto do něj pustí neúspěšného sebevraha Renauda, jemuž (opět velmi podivnou náhodou) zachrání život. Tohle snad způsobí to vzplanutí? Je to na téma nemohou být spolu, ale ani bez sebe. Něco, co se samozřejmě stává, ale Roger Vadim to nepodává nejlépe, jeho příběh postrádá důvěru. Geneviève si Renauda nastěhuje do bytu, on si v něm žije svým bohémským stylem, zatímco ona se stává hloupou a naprosto podřízenou. Co ji k tomu vede, není zřejmé, snad ten cit, který ovšem je spíše domnělí, není z děje cítit. Vrcholem je potom scéna Renaudova odchodu s prostitutkou, ta nejsilnější vůbec. A mně osobně nepřišel tak špatný ani závěr. Takhle, brát ho jako šťastný, byl by kýčovitou červenou knihovnou. Jenže on se vyloženě šťastně brát nedá, což na něj hází úplně jiné světlo. Rozhodně ne špatný film, ale na Rogera Vadima příliš velké sousto. Jinak kamera si Brigitte Bardot užívá, o to šlo nejspíše Vadimovi především. 60%

Vzhledem k tomu, že Nájezdníky režíroval Ruggero Deodato a jsou z osmdesátých let, čekal jsem v jejich vzezření trochu více kreativity. Třeba taková inspirace tehdejším fantasy žánrem nemusela být vůbec špatná. Což o to, nějaká fantasy inspirace tam je, ale těžce po Millerovsku a Deodato ve vykrádání nezůstává pouze u této klasiky, což se mu ale dá odpustit. Nájezdníci totiž nedokážou napodobit vynořující se model Atlantidy (vtipná scéna) a zůstávají na dně béčkových vod, v nich těžko hledat nějakou zásadnější originalitu. Velmi zajímavé jsou však lokace natáčení a vlastně i silně tupá, za to nepřetržitá akce, má své momenty. Těmi však nejsou do střel skákající nájezdníci. I když proč ne, ono je jich i po znatelném vystřílení stále víc a víc. 50%