Lanark

Horory jsem nikdy moc nesledoval, moje fantazie je příliš bohatá a moje pamět příliš dobrá, takže se mi o nich zdá pak příliš dlouho, což je vopruz. Paradoxně mi ale z těch mála moderních hororů, které jsem viděl, nic moc v hlavě neutkvělo, protože mám pocit, že to se svou explicitou digitálních monster prostě přehání a člověk tak během sledování otrne a ke konci se už spíš usmívá, než že by se bál. U To je to (ehm) až téměř extrémní, takže po pár opravdu dobrých a strašidelných scénách přichází další hodina a půl omílání stále toho stejného dokola. Samota - tma - pouťová hudba - strašidelná hudba - stín - pomalé přibližování k něčemu tmavému - příšera - baf - jedeme dál. Když si k tomu člověk přidá pár nelogických věcí (proč některé děti umírají hned a některé mají třicetosm šancí k útěku; k čemu jsou tam některé postavy, které vypadají, že mají důležitou roli, aby se tam už vůbec potom neukázali), atmosféra strachu je ta tam. To není špatný film a v určitých chvílích se mi potili ruce fest, ale v celku to není zas tak dobrý cirkus, abych se těšil na pokračování po přestávce...

Říkal jsem si, že dát tomuto filmu "odpad" znamená přistoupit na pravidla tohoto divadla. A do toho nejdu. Časem možná víc...

Sopsitsovi režii nelze vytknout umění budovat atmosféru a hlavně, ačkoliv to zní vlastně dost děsivě, schopnost vcítit se do postavy Škrtiče. Nepamatuji si film, kde by člověk v takové míře balancoval na hraně zhnusení / vzrušení / napětí. Bohužel ale krom těchto znepokujících pár momentů nic jiného Škrtič z Martfui nenabízí. Postavy vyšetřovatelů jsou nevýrazné, jejich lince chybí výraznější moment, případně některé vedlejší motivy jsou odfláknuté tak, že ve výsledku jsou naprosto zbytečné a pouze natahují stopáž (románek sestry obžalovaného a detektiva). O nějakém ději pak už téměř nemůže být řeč. V několika záběrech se bleskově jen tak mimochodem dozvíte o klíčových okamžicích vyšetřování. A konečně finální rozuzlení osudů jednotlivých postav by si zasloužilo téměř další detektivní vyšetřování - doufejme ale, že ho bude mít na starost někdo méně chaotický a zkratkovitý.

Ve své době nepochopené Zvláštní dny promlouvají k těm dnešním až s neklidem vzbuzující aktuálností. Cyberpunková linie se sdílenými vzpomínkami, rasovými bouřemi a policií utrženou ze řetězů je v dnešní době už vlastně běžnou realitou, z čehož mne mrazilo po celou dobu sledování a za což by si Bigelow i Cameron zasloužili více, než zdejších 73 %. Jasně, má to i přes nekompromisně budovanou atmosféru nadchející apokalypsy nakonec happy end, některé dialogy jsou úsměvný, ale v tomto případě mi to přijde jen jako drobnosti, takový podkresový šum, nad který by se měl člověk povznést, aby si mohl vychutnat opravdu Zvláštní filmový zážitek.

Myslím, že na prvním místě před drama a krimi by měla být komedie. Navíc bývalý ansábl Divadla Komedie a současný ansábl Dejvického divadla celé toho prazvláštní, ale prazajímavé dílo táhne neuvěřitelným stylem, kdy jsem si nebyl jistý, jestli jsou vážně tak dobří a nebo až takoví blázni. Škoda akorát té Voříškové, mám ji fakt rád, ale tady byla hodně ztracená. Ale možná za to spíš může celá postava Kristýny, která by nebýt jedné scény, mohla být úplně vyškrtnutá a nic by se moc nestalo. Tauš i Douba jsou taky dobrý pošuci a zasloužili by si mnohem větší pozornost a uznání. Baví mne zdejších 59 %, kdy negativní kritika v podstatě odpovídá absurdním závěrům vyšetřování majorky Vitnerové a kdy proti sebenaplňujícímu proroctví nemá člověk vůbec šanci cokoliv udělat. Snad jen se škodolibou radostí se ironicky vysmívat tváří v tvář nižším než 3* hodnocením. Ale má osobní statečnost má bohužel také své hranice...

Možná to není detektivka století, ale já se u toho docela dobře bavil a zajímalo mne, jak celý případ dopadne. Líbí se mi představa místních komentátorů, že každý okresní policajt musí být geniální gentleman. Občas je to přes čáru, ale většinu času jsem si říkal, že jsou tvůrci blíž skutečnosti, než kdejaký "pravý detektiv". Budař mne těžce nudil, ale naštěstí to zachránilo Dejvické divadlo a mám radost, že naopak Kyšperský konečně nemusel nic hrát a být chvíli sám sebou. Pointa teda kulhá na všechny čtyři končetiny, ale o to víc má člověk chuť jí hodit drobák do kloubouku.

Po čem ženy touží: edice mladý psycholog. A teď trochu vážně, Lady Macbeth je zajímavá a uhrančivá jednoaktovka s výborným neokoukaným hereckým ansáblem. Nenechte se zmást anotací, ze kterého se zdá, že se jedná o romantické drama, romantiky je tam velmi, velmi pomálu a když tak spíš ve stylu velmi dekadentním. Ač mám trochu problém s vývojem děje a konání některých vedlejších postav, Oldroydovi se povedlo velmi dobře vystihnout, co se stane s člověkem, který kolem sebe nemá žádné zázemí a je středem neustálého ponižování a negativních emocí a tak na vlastní pěst marně hledá cokoliv, co by jeho životu dalo trochu smysl a radosti.

Tady se těžko píše komentář bez spoilerů. Odmítám myšlenku, že tajuplné a nedořečené se automaticky stává hluboké a psychologické. Je tu příliš mnoho indicií, ze kterých vyplývá, že Maureen truchlí a tápe a neví co se sebou a proto se upíná na schopnosti svého bratra, který měl ve všem jasno. Zároveň mystické a hororové scény jsou sice působivé, ale díky "reálným" scénám se dají racionálně vysvětlit. Krom tedy bratra za oknem a hotelových dveří - které mi tak ale přijdou jen jako pokus o zmatení diváka a snahu vyvolat kontroverzi tam, kde není potřeba. Kdyby Personal Shopper byl bez těchto efektů, pouze o osamělosti, nenaplněných snech a truchlení za zemřelé, ve kterém by režisér rozvíjel vnitřní psychologii postav rafinovaněji než utíkáním k nevysvětlitelnému nadpřirozenu, byl by pro mne mnohem zajímavější, přemýšlivější a působivější. Ale možná jsem to jenom já. *buch*

Přiznám se, že by mě daleko víc zajímal životní příběh zabijáka Willema Dafoe. Ten chlap má navíc tolik charisma, že bych mu fandil i kdyby se z něj vyklubal podrazáckej hajzl. Jinak celkem příjemný osvěžení pro mne bylo to, co jiné štve a to, že záporáci umírali tak nějak neobvykle rychle a celkem jednodušše. Žádné přejíždění buldozerem za současného škvaření plamenometem, po kterém se stejně dotyčný oklepe a pronese něco ve smyslu, že má lávové masáže rád. Jinak by mne zajímalo jaký má tento film průměr headshotů za minutu, jdu mrknout na YouTube, to určitě někdo spočítal. Bez toho by to bylo docela podprůměr.

Roschdy podle svých slov nechal Omara a Jamese, aby ve většině komických záběrech improvizovali podle sebe, což byl podle mne geniální tah, díky které vše působí bezprostředně a nenuceně a tedy i jako opravdový cirkus. Moje nadšení pokleslo s přechodem k vážnějším tématům. Samozřejmě do filmu patří, když se jedná o skutečný příběh Rafaela, ale postrádá právě tu bezprostřednost, se kterou se nicméně dají vyprávět i těžké, depresivní příběhy. Po Sambě mě to tak utvrzuje v tom, že Omar Sy je výborný komediální herec, ale ty vážné role mu moc nejdou.