Lanark

Dobrý námět s dobrými postavami, nicméně zvláštně poskládanou dějovou linkou. Expozice se žene zběsilým tempem, aby se pak zastavila těsně před kolizí, která se zas klikatě vleče až v mžiku přepadne přes okraj krize a cestou smete peripetii, která ale v nekončícím pádem uspí diváka natolik, že když tedy přijde závěrečná katastrofa, člověk zvládne si tak akorát zívnout a jít spát s myšlenkou, že by si zašel na nějaké parádní divadlo.

Náhoda tomu chtěla, abych Lásky čas viděl podruhé. A nebyla to věru moudrá náhoda. Co na první pohled je kouzelně roztomilé, je při zkoumavějším druhém pohledu občas až moc kýčovité a přeslazené. Hlavní cukříci jsou najednou trochu protivní slaďoši a vedlejší postavy - trochu zbytečný, emoce ždímající komparz. Takže navzdory pointě - opakování nemusí být vždy matkou štěstěny.

Překvapivě mnohem více filmové a mnohem méně syrové a dokumentární než jsem čekal. To není povzdech, ale konstatování. Po shlédnutí Bestíí mám mnohem více chuť se podívat na Sin Nombre, kterého jsem se také kvůli surovosti bál. Vnitřní monology byly trochu zbytečné, ale daly se po Temném případu čekat. Veskrz anonymní umístění konfliktu nabízí člověku jistý odstup, bez kterého by Bestie bez vlasti směřovaly blíže k hranici únosného ždímání emocí. Kupodivu jsem po konci i přes veškeré hrůzy, které si Agu musel projít, měl pocit, že naděje neumírá a že vše není úplně ztraceno.

Dovolím si odbočku. V Rande pro šílenou Mary se zkoncentrovala lesk a bídá dramaturgie 51. ročníku KVIFF. Než mě někdo osočí z blábolení, to, že Rande byla pro dramaturgy zlatá karta se přiznal jejich šéf přímo před projekcí. Film, který hýří barvami, hlukem a vypjatými emocemi a který zaměstává po celou dobu vaše smysly tak, abyste nemohli přemýšlet, co se vlastně před vašima očima odehrává. Pokud na tuhle hru nepřistoupíte, začnou vám v hlavě vrtat nepříjemné otázky, kterých postupem času bohužel přibývá. Mám trochu teď dejavu, jelikož mám pocit, že podobný komentář jsem už psal. To, ale není tak důležité. Důležité je, že mám po KVIFF pocit, že díky digitalizaci se sice zdokonalila technická a formální stránka filmů, jenže na úkor toho, že jen málokdo umí odvyprávět příběh tak, aby měl hlavu a patu a abyste se po každé scéně nemuseli deset minut sám sebe ptát: "A proč jako sakra?". A odmítám vysvětlení, že jsem jen natvrdlý. Na to už mám těch flmů nakoukaných trochu moc...

Změnit pointu a čekat, že vás diváci vezmou na milost, protože přeci Erbena všichni znají a máme fakt dobrýho kameramana a Aňu, je u tvůrců, kteří chtějí točit psychologické drama dost na pováženou. Generace odfláknutých čtenářských deníků, ale nakoukaných moderních hororů v krystalické podobě. Kde nic není, ani Polednice nemůže brát.

Kartuziánský mnich, G8, Zpovědi. - jenom tato tři slova stačí k tomu, aby si člověk udělal obrázek o tom, jaké pozice Andó zastává a jakým způsobem bude film vyprávět. Nicméně i tak je zde několik silných a dobře vypointovaných momentů, které společně s opět brilantním Tonim Servillem pozvedávají Zpovědi z průměrné pohádky na velmi dobrou moralitku podobající se vyzněním Asbyho adaptaci Kosinského.

Zdálo by se, že od dob Našeho vůdce se toho vlastně v podstatě moc nezměnilo. Už je tady zas ta vnitřně sžíravá otázka: "Jsme lepší my, než byli oni?" Ze začátku mě Wnendtova forma pseudodokumentu ala zlatá éra Michaela Moora štvala, ale s postupujícím dějem mi začala připadat naopak jediná adekvátní k tomu, co se Wnendt/Vermes snaží říct. Kritika na dnešní dobu, jak tady Verbal ve své neobvyklé sebereflexi poznamenal, kdy se v "zdegenerované společnosti může stát a stává hvězdou Tytrubka(CSFD, facebook, dosaď si sociální síť dle gusta) kdejaký narušený kokot" je velmi trefná. Nicméně narozdíl od plačtivých a po zlatých časech (kterých?) toužících remcalů však Wnendt/Vermes ukazují, jak pomíjívá tahle dnešní sláva bývá (video se psem) a jak lehce končí přepnutím televizního kanálu nebo zavřením prohlížeče. "Už je tady zas" se nakonec ptá ne na to, jestli jsme se z historie poučili, ale jestli není na čase se zamyslet, jakým způsobem vnímáme okolní svět a zda jsme médiím nepřisoudili příliš velkou důležitost. Zda bychom neměli posuzovat lidi podle jejich skutečných činů a né podle (mediálních)obrazů, který o sobě tvoří. Jediný vroubek, který podle mne tohle důležité sdělení shazuje je laciné propojení s uprchlickou krizí, to bylo vážně zbytečné.

Rodinou oslavu jsem stále neviděl a tak hamba mi. Nicméně už při posledním Vinterbergově "retro" počinu z anglického venkova jsem měl pocit, že Vinterberg zlomil nad lidstvem hůl, čte si na režiserském křesle v pauzách mezi záběry akorát Freuda a přemejšlí jak by ho do děje narouboval. Bohužel jediným výsledem je to, že všechny jeho postavy mluví a jednají stejně, ať to jsou 60 letí zámožní baroni a nebo čtrnáctiletá puberťačka. Je pak těžké nějakým způsobem se s jednotlivými postavami sblížit a začít jim aspoň trochu fandit nebo se je snažit pochopit. Protože čím déle na ně koukáte, tím víc za nimi vidíte jen chaotickým písmem počmárané stránky scénáře.

Boring birds...

Nenápadně třaskavý. Spotlight by se měl stát filmovou klasikou z mnoha důvodů, v podstatě ze všech. Tenhle mrazivý temný potůček břehy bere a razí si cestu světu navzdory. V době, kdy čím dál tím více považuji média za zrádce svého původního účelu, je Spotlight těžký argument proti. Bravo!