Komúna

Víc než kvalitní evropské drama od renomovaného režiséra je film Komuna hereckým koncertem Trine Dyrholm, které komunita, ve které žije, trošičku přerostla přes hlavu. Thomas Vinterberg už mě v minulosti několikrát přesvědčil o tom, že dánská kinematografie je jedna z nejrealističtějších v Evropě. Komuna už je ale příběhem přeci jenom trošku větší úlet, než životy každých z nás. Na druhou stranu se nedivím, že s tím přišli zrovna dánští filmaři, protože hippie přístup Dánů k životu, skutečnost, že je to nejšťastnější národ v Evropě, ale zároveň vévodí spotřebě antidepresiv na hlavu, prostě musí svým volnomyšlenkářstvím, nehádáním se a lidskou volností, někde ve výsledku vyznít v osobní neúspěch a depresi. (03.04.2019)

O radikálech vyznávajících volnou lásku na troskách jejich osvícenství. Trine Dyrholm zdařila zachytila vnitřní boj ženy středního věku, která objevila novou svobodu sedmdesátých let, ale zároveň se stala její obětí. Její Anna nedokáže sjednotit své srdce s hlavou. Ulrich Thomsen ztvárnil podrážděného Erika. Jeho milenka je medicína pro jeho zvětralé manželství. Každopádně je to neobvyklý pohled na rodinné drama a na nové limity osobní svobody v sedmdesátkách. (05.12.2020)

Z hereckých výkonů jsem měl velmi dobrý pocit, protože mi přišly přirozené, ale přitom máte celou dobu pocit, že je to silně emotivní, že se docela tlačí na pilou. Nevím, jestli bylo potřeba mít tam celou komunu, jestli by nestačilo méně postav, možná by to bylo i lepší, ale takhle se mohlo předvést více herců. A předvedli se dobře. (03.08.2017)

Na to, jak jsem se jinými Vinterbergovými filmy dokázala nadchnout, Kollektivet považuju za vyslovené zklamání. Jako retro vzpomínka snad obstojí, ale pro reálné pochopení toho, jak moc je filmový námět vzdálen tehdejším náladám na předměstí Kodaně, většině diváků chybí kontext. Takto zbývá příběh o jednom velikém egu, který je pouze ohlupující a smutný. Lépe zvládnuté téma můžeme najít ve filmu Co kdybychom žili společně? (16.01.2021)

Pre mnohých bude Komúna sklamaním podľa mňa kvôli na Vinterberga až príliš konvenčnému prístupu. Sledujeme síce viac menej to čo vo filmoch Dogmy, či už Oslave alebo Idiotoch, lenže prostredníctvom "normálnych" formálnych prostriedkov. Rodiná, respektíve komunitná dráma sa pri troche fantázie dá čítať ako politická alegória, ale ono Vinterbergovo všeobecnejšie uchopenie témy neschopnosti vytvorenia dokonalej komunity vlastne tiež akosi prirodzene smeruje aj k fungovaniu štátu alebo štátov vo väčšom celku. (11.12.2017)