Lanark

Nehodnotím, nevydržel jsem déle jak 20 minut. Ne, že bych byl přesvědčený, že ten film je špatný. Naopak, myslím, že své diváky si najde. Ale já mezi nimi bohužel nejsem.

Stáří je sviňa. Máte pocit, že už toho o životě spoustu víte a chtěl byste to (z různých důvodů) říct ostatním, ale přitom mezitím už život zas utekl o trochu jinam a mumlá něco o tom, že jedinej jeho kamarád je Sokrates. Bylo mi trapně za oba Svěráky, bylo mi líto Kotka a nedokázal jsem přijít na to, proč na to Tereza Ramba kývla. A jestli jsem u Prezidentky hledal (a našel) 100+1 důvodů, proč na roli kývnul Ondřej Vetchý, tak tady bych pro změnu já od něj chtěl slyšet alespoň jeden! rozumnej! důvod. Já nenašel ani to, že je potřeba platit složenky.

Animačně naprosto vypiplané. U některých krátkých záběrů bez postav jsem reálně přemýšlel, jestli tvůrci nešvindlovali a nejedná se o reálnou scénu. Obrazová kompozice je vychytaná a promyšlená do nejmenšího detailu, což se bohužel úplně nedá říct o ději a vztazích jednotlivých postav. Gradace k velkolepému finále místy působí zbytečně utahaně a doslovně. Chápu, že Mamoru vložil do filmu veškeré své schopnosti a emoce, ale v příběhu o lásce a intimitě nelze říci doslovně vše, aby to zároveň nepůsobilo strojeně a jako citové vydírání. Na konci dne jsem to však Mamorovi vše zbaštil i s navijákem a závěrečnou píseň jsem si broukal ještě několik dní.

Zatím asi nejsmutnější a autentický důkaz, že některým lidem z korony hráblo. Nudná moralita s přestřeleným čímkoliv, odhalující prázdnost a odstřiženost současných intelektuálů od reality. Všechny ty zdejší 5*,které mají pocit, že jsou Athénin štít, jsou ve skutečnosti oplzlý strýc valící bulvy na Počátek světa a tvářící se, jak je to revoluční meta cosi. Přitom je to jen další arogantní canc vydávající svůj názor za absolutní pravdu. Pravda je taková, že tenhle film je absolutní sračka. Change my mind...

Zázračný film, kde na sebe nenavazují žádné dvě po sobě jdoucí scény a všechny postavy se chovají, jakoby po každé klapce prošly lobotomií a zapomněli kde jsou, co se kolem děje a co mají dělat. Triky odpovídají úrovni filmu. Bral bych, kdyby to byla studentská pocta oblíbeného žánru. Takhle bych ten film zamknul u ledu a už nikdy nerozmražoval.

Když nejnesympatičtější postava všech dob je dávána za vzor odvahy a statečnosti a ještě navíc to jako jediná přežije, víte, že je tady něco hodně špatně. Čekal jsem dvě a půl hodiny a tiště doufal, že jí nakonec taky něco/někdo ukousne hlavu, ale bohužel. Tohle je možná nakonec film určený pro samotné zombíky, živí lidé by před tím měli utíkat rozhodně rychleji, než před zombie tygrem...

Nic jsem si o Mikuláškovi před filmem nezjišťoval, ale klíčové okamžiky mi i tak přišly nějak zvláštní s divnou motivací postav. Přesto je Šarlatán kus pořádné filmařiny a rozhodně stojí za pozornost, i kdyby jen kvůli hereckému obsazení. Agnieszky vzrůstající mizantropičnost je více než patrná, ale má své kouzlo a přitažlivost. Moje hlavní výtka tak směřuje k scénaristovi, který pro mě překročil hranici přirozené a přijatelné autorské fabulace s historickými fakty. Přemrštěná honba za senzací se stává vlastním vězením a prokletím a ve výsledku je dramatická linka mnohem nudnější, než kdyby se scénář více držel reality.

První minuty jsem tedy musel trochu rozdýchávat a počítal jsem s tím, že to po 15 minutách vypnu s přesvědčením, že to je eklektická blbost pro puberťáky. Po těch 15 minutách jsem se ale místo toho už královsky bavil a i když je příběh jedno velké klišé a "ztřeštěná" rodina je vlastně dost klasická má to neuvěřitelně svěží atmosféru, styl vyprávění a k tomu třikrát tolik povedených gagů, než jsem zatím v jakémkoliv animáku viděl. A ke všemu to navíc hraje na mojí dost aktuální notu vztah otec-dcera.

Na jednu stranu jsem od čtyřhodinový stopáže čekal větší průšvih, na stranu druhou vůbec nevim, proč to ty čtyři hodiny má. Jasně, hodinu a půl se představují různý postavy, z nichž určitě půlku do konce filmu zapomenete. Rozhodně je vtipný, jak se pranýřují a srážejí z podstavců mužské postavy a naopak se nekriticky a občas vážně trapně vyzdvihují dámské hrdinky, ačkoliv ve výsledku je hlavním tahounem děje a akce starý známý testosteron. Film, který při balancování na hraně trapnosti odhaluje akorát smutnou pravdu, že superhrdinské komiksy nemají žádnou hloubku, nehledě na to, kolik zasmušilých a hloubavých pohledů do dálky a depresivních mouder do stopáže protlačíte. A čtyři hodiny jsou sakra dlouhá doba. Když v rámci dialogu na konci filmu vám jedna z postav musí natvrdo oznámit, že jí záleží na jiné hlavní postavě a vy jste si toho za celou tu dobu ani náznakem neměli šanci všimnout, pak je něco špatně. Stejně tak jako u série 007 mě nebaví tyhle rádobyvážný pózy, které ve výsledku působí falešna a umělě. Nemohl by konečně přijít režisér, který pochopí, že zábava a nadsázka nejsou sprostá slova. V rámci popkultury dokonce naopak!

Akčňáky si v zásadě rozděluju do dvou skupin. První skupina jsou filmy, kterým díky jejich zábavnosti a neotřelému zpracování odpustíte řadu nesmyslů a klišé v ději a užíváte si tu jízdu. No a druhá skupina je přesný opak, kde pak sebemenší banality vás prostě štvou a odrazují od dokoukání. Pro mě je Tomb Raider bohužel zástupcem té druhé kategorie. Ale dokoukal jsem, ale vlastně jen kvůli tomu, že jsem si poslední třetinu filmu představoval Alicii nahou. Ach, já prase!