yenn

Ani nevelká očekávání nebyla naplněna. Dokud čarodějka Jojo náš svět poznává a tropí v něm hlouposti, je to vcelku fajn. S četnějšími známkami krize však přichází také absurdní chování vládkyně magické říše, nesmyslná rozepře mezi hlavními postavami a obzvláště ke konci řada z prstu vycucaných zvratů. Velmi povedené animace je na takovouto náplň škoda. 3/10

Na Kótaróa se pověsí (leckdy doslova) anděl Miša. Kótaróva kamarádka to nese nelibě, ježto chlapce „tajně“ miluje. Kótaróův kamarád… je oblíbený a chytrý. A společně neprožívají nic pozoruhodného ani pozoruhodně. Několik prvních epizod je natolik nezajímavých, že mě potěšil i příchod dvou nových, uřvaných postav, díky nimž jsem konečně mohl kromě apatie zažívat i jiné pocity, byť negativní. Navíc mi otrapové ušetřili čas, neboť mě utvrdili v přesvědčení, že kvůli pěknému designu postav a zcela ojedinělým povedeným vtipům nemá smysl po 13. epizodě pokračovat. 3/10

Ran Kotobuki je královna Šibuji. Sice prchlivá, někdy necitlivá a studiu příliš neholdující, na druhé straně vždy skvěle upravená, rozjívená a silně nesnášející příkoří, ať je činěno komukoli. Charakter titulní hrdinky určuje ráz Super GALS!, které jsou převážně ztřeštěnou komedií, a byť vřeštění by mohlo být méně, řada vtipů je povedená a pěkně absurdní. Aby Ran nebyla na celé 52 epizody sama, má po boku své kamarádky, (nepříliš sympatické až otravné) kamarády, rodinu a sokyni v boji o pozici nejlepší gal. Kamarádky čas od času řeší i vážnější problémy a na rozdíl od většiny komediálních anime tyto momenty nejenže nepůsobí nepatřičně, naopak patří k nejlepším částem seriálu. Nejspíše je to díky jejich poměrně ostrému oddělení a díky tomu, že aktérky jsou podstatně menší třeštidla než Ran. Průměrnou animaci kompenzuje velmi pěkný design postav a odění hlavních hrdinek (až na některé boty Ran). Vydařily se též obě znělky, obzvláště ta úvodní, podle níž lze vcelku dobře odhadnout, zda jde o seriál pro vás. 7/10

Polití vodou může mít i horší následky než prosté navlhnutí. Když se k tomu přidá patřičné zaklínadlo, změní se oběť při jakémkoli kontaktu s kapalinou v žábu. Právě to potkalo mladíka Aoie, a tak mu nyní nezbývá než cestovat s pachatelovou mladší sestrou Mimori a pátrat po chybějících listech magické knihy, aby se kletby zbavil. Během putování dvojice narazí na mnoho individuí, z nichž část je bude chtít otrávit, uvěznit či zahubit, část se stane jejich přáteli (leckdy první předchází druhému), překonají mnohá úskalí a mimochodem budou nacházet kýžené stránky. K veškerému dění seriál přistupuje s nadsázkou a humorem, jehož kvalita sice kolísá, není však nouze ani o velice povedené okamžiky a odlehčené ladění vydrží až do konce, kdy dojde i na odhalování „temné“ minulosti. Jako nenáročné oddechové anime lze tedy Kvákohru doporučit. 5/10

Extrémně pitomé rodící se šónen-ai nakreslené patrně v Malování je třeba ocenit již po dvou epizodách. 0/10

Takto se zrodil fenomén, který se v japonské televizi drží již třináctým rokem a prozatím čítá 13 sérií a 20 celovečerních filmů. Žánrově jde o ryzí mahó šódžo, v němž hlavní hrdinky – živá, chlapecky působící Nagisa a tichá přemýšlivá premiantka třídy Honoka – potkají dvě roztomilá zvířátka (Mepple a Mipple) ze Země světla. Díky nim se budou moci transformovat do podoby legendárních bojovnic Cure Black a Cure White, které zatočí s jakýmkoli pohůnkem vládce Temné zóny. Nuceně spolupracující děvčata, povahově i zájmově rozdílná, si k sobě postupně nacházejí cestu i jako kamarádky, řeší radosti a strasti školní i mimoškolní, temperamentní Nagisa se špičkuje s neméně temperamentním Mepplem a i na špetku trápení s láskou dojde. V takových chvílích (naštěstí převažujících) je seriál fajnovým vtipným „slice of life“. Kámen úrazu, jak už to tak od dob Sailor Moon bývá, spočívá v soubojích. Ty jsou až na výjimky velice stereotypní, a přestože Precurky ukazují i slušné schopnosti v boji nablízko, vždy se jen čeká na to, kdy konečně použijí Mramorovaný šroub (případně kdy scenárista rozhodne, že tato technika začne na protivníka účinkovat). Někdo by mohl namítnout, že otravnost soubojů se snaží divákovi zprostředkovat pocity hlavních hrdinek, neboť i ony si čas od času postěžují, jak jsou jim nepříjemné. V takovém případě bych však očekával snahu o co nejrychlejší vítězství. Mrzuté. Na závěr trocha pozitivního: Obě znělky, především úvodní, se velice vyvedly. 5/10

Zpočátku mi koncept tohoto baru přišel absurdní. Proč by posmrtné směřování člověka – dolů / nahoru (na rozdíl od našeho svět tím není myšleno pod drn / z komína) – nemělo vycházet z jeho činů za života, nýbrž z jedné hry (biliard, šipky apod.) v extrémních podmínkách? Již první příběh seriálu však ukázal, jaký to má smysl. Stačí, aby o zemřelých rozhodovalo pro scénáristu žádoucí „zapomnětlivé“ nemehlo, a hned je tu prostor pro vykonstruované zvraty. Rozhodčí na rozdíl od diváka ví, co zemřelí prožili, přesto vynese ortel v rozporu s tím a pak se diví a údiv čeká i od diváka. Ten je však spíše znechucen touto ubohostí. Aby dílo neupadlo do stereotypu, ve druhém příběhu se ze soudního baru stává záhrobní seznamka a prostor pro opětovné shledání kamarádů z dětství, které je ve snaze nepůsobit tolik banálně rovněž okořeněno zvrat(k)em. Dojetí je na světě! A odhození seriálu mu jde v patách. Mám rád, když se jednoduchý příběh podá nezvyklou formou, ta zdejší mi však připadá samoúčelná a laciná. 3/10

O hudební anime nouze rozhodně není, zato tanečních je z pochopitelných důvodů poskrovnu. Tribe Cool Crew, který mezeru na trhu zaplňuje, se zaměřuje na street dance. Zatímco šónen Haneru se vrtěním v rytmu dubstepu apod. nijak netají, premiantka třídy Kanon se svou zálibu snaží skrývat. Haneru však její geniální převlek prohlédne, tudíž se po troše hraného odporu mohou společně účastnit tanečních klání. Tanečníci jsou zdařile rozpohybováni, choreografie je pohledná a… to je vše, co stojí za řeč. Propracované postavy ani komplikovanější děj zjevně cílem nebyly a to na sledování desítek epizod právě nenaláká. Tři stačily. 4/10

Emočně oploštělá Kohina mohla být vcelku zajímavou hrdinkou. Uplatnila by se jak v komedii založené na suchém humoru, tak ve vážněji pojatém seriálu (obé je zde naznačeno). To nerozumné děvče si však pohrávalo s věšteckou tabulkou kokkuri, a tak na sebe přivolala antropomorfního lišáka Kokkuriho, který pro křik a (obdrženou) ránu nejde daleko. Když se záhy objeví pes s obdobnými vlastnostmi, hravě neprůbojnou holčinu přehluší. Kdo by takové utlačování snášel déle než dva díly? 4/10

Širobako pochopitelně není prvním anime o tvorbě anime, ale snad žádné se tomuto tématu nevěnovalo tak důkladně. Jeho zpracování však nepovažuji za optimální. Seriál nás hned v prvním dílu vrhne do víru produkce, která s sebou přináší smršť jen lehce načrtnutých postav. Byť prostor pro jejich rozpracování jistě seriál má, ocenil bych pozvolnější nástup. To, že samotný natáčený seriál se nejeví nijak zajímavě, samo o sobě nevadí. Když se však polovinu epizody probírá, kterak vyjádřit charakter jedné z tuctových postav, poutavé to příliš není. Mrzí mě, že anime s takto atraktivním námětem nemotivovalo ke zhlédnutí více než dvou epizod. 5/10