Deverant

Film Sokolov 2011.

Film Sokolov 2011, součást cineconcertu Double Cadence.

Film Sokolov 2011, součást cineconcertu Double Cadence.

Film Sokolov 2011, součást cineconcertu Double Cadence.

Film Sokolov 2011, součást ciné concertu Double Cadence.

Co je na Running on Karma opravdu fascinující, nejsou žánrové přechody, ale etické posuny (dokonce by se mi chtělo říct etické „fázové posuny“). Pro Velkého je zkušenost s viděním karmy důvodem pro přijetí egoistického hédonismu („nemůžu stejně nic změnit, protože přítomnost je determinována minulostí“), který prolomí až opakované pokusy o záchranu Fung Yee. Protože ale nevedou nikam, vrací se k původní sebestředné pozici. Až když mu jeho bývalý Mistr sdělí, že se dívka potenciálně může ze své karmy vymanit svými činy, pokusí se jí najít. Lee Fung Yee ale mezitím akceptuje svou smrt jako nevyhnutelnou a rozhodne se ji přijmout a dát jí nějaký smysl, a to takový který by něco přinesl i Velkému (dopadení viníka vraždy jeho kamarádky Jade). A tady nastává ta pravá divočina ( kvůli níž si tu tolik lidí stěžuje, že film nepochopili). Velkého setkání se sebou samým je konfrontací s jednou z možností, které vidění karmy přináší: jestliže vidím nejen nevyhnutelnost něčí smrti, ale zároveň i její oprávněnost jako karmického trestu za zlo spáchané v minulém životě, proč tomu nejít vstříc a nestát se nástrojem karmy a dotyčného nezlikvidovat sám? Tato možnost je ve skutečnosti krajním domyšlením karmické nevyhnutelnosti, je zaťatá do samé její podstaty, přinejmenším pokud tedy má někdo tu smůlu, že ji vidí. Přesto ale když se Velký setkává s vrahem Jade a také Fung Yee, radikálně se s takovou představou rozchází (což je i završením příběhu dvou Indů: jejich boj byl důsledkem boje v minulé životě, jejich činy nepřekročily rámec karmické odplaty a proto byli schopni jen opakovat své chyby – pouze si vyměnili role). Místo toho, aby ho zabil, což je nejen něco, co divák očekává, ale co působí vzhledem k tomu, že zavraždil hned dvě ženy, které mu byly drahé, jako nevyhnutelné, prolamuje karmický kruh autentickým etickým aktem. Odpouští mu a odvádí ho zpět mezi lidi - a kupodivu je k zuboženému sadistovi možné pocítit soucit. Etický rozměr Velkého osvěcuje i smysl první části, honby za flexibilním Indem: nejen svár vraha a oběti, ale i chování neúprosného policejního důstojníka je tak postaveno do stínu slepého osudu, slepého přinejmenším k nám, kteří nejsme japonskými důstojníky, ale musíme platit za jejich hříchy. To všechno dělá z Running on Karma neobvyklý a výjimečný film, dost možná jeden z nejzajímavějších, jaké jsem kdy viděl.

Sky Riders mi připomněli scénku ze Simpsonů, kde Kent Brockman dělá rozhovor s Burtem Reynoldsem o jeho novém filmu. Ten na otázku o čem snímek je odpovídá (velmi volně parafrázováno): "Hraju dravého prokurátora, který musí zachránit svou unesenou matku během závodů rally. Je to, é, blbost."

Rango je nejen jeden z nejlepších animáků za několik posledních let (spolu s v něčem mu blízkým Fantastic Mr. Foxem - konkrétně mám na mysli obdobně obsesivně kladenou otázku "Kdo jsem?", kterou ale Andersonovský lišák zodpovídá dle očekávání mnohem nejednoznačněji a subverzivněji), ale i jeden z nejlepších westernů za několik posledních dekád. I když je to jenom pastiš. Což ale tolik nevadí vzhledem k tomu, že western jako takový je nevyhnutelně mrtvý, protože ve své klasické podobě byl odříznut pozdním kapitalismem od svých kořenů: mýtu klasického kapitalismu o bílém civilizátoru/selfmademanovi i mýtu panenského Západu, a postklasická revolta skončila jako prvek postmoderní skládačky. V souvislosti s Rangem to neznamená nic jiného, než že Coeni se mohou i se svými chřestýši jít zahrabat.

Reel Bad Arabs trápí dva problémy. Ten první je spíš takříkajíc "collateral damage", bohužel nevyhnutelné, vzhledem k tomu jak se Jhally tématu chopil. Film vychází z o pět let starší Shaheenovi stejnojmenné knihy a v podstatě je jejím hodinovým představením v podání autora. Takže kombinace mluvící hlavy a ukázek ze snímků o nichž ta hlava mluví. Jako filmový citační komplement k textu by to bylo fajn, jako samostatný dokument je to dost povrchní a neanalytické (a ani nemusíte být jelito, které přeslechne, že Shaheen mluví o tom, že při práci na knize zhlédl asi tisícovku hollywoodských filmů, které zobrazují Araby a ty tři stovky o nichž mluví jsou 25% z nich). Druhý problém je faktický, ale vzhledem k tomu, že jsem knihu nečetl možná jde na vrub problému prvnímu. Je jím nedostatečně zdůrazněná distinkce mezi dvojím zobrazování Arabů, cosi jako Před a Po. "Po" je situace, kdy se Arab/muslim stal univerzálním padouchem poslední třetiny 20. století, zhruba tak asi - vcelku logicky - od Šestidenní války. Souvisí to samozřejmě s americkou politikou na Blízkém východě, bezvýhradnou podporou státu Izrael atd. "Před" je Arab charakterizován způsobem, který popisuje Edward Said ve své knize Orientalismus: hloupý, ale přitom vychytralý, primitivní, chlípný, líný, krutý atd., jedním slovem - orientálec. Což je standardní koloniální rasismus předstudenoválečného ražení, který splývá s okouzlením tajemným Orientem a projekcí potlačených tuh do něj. Distinkce mezi Před a Po je důležitá, protože odděluje obecně (post)koloniální západní přezíravost k "domorodcům" všude možně po světě (aťsi byl Orient jakkoli význačným korelativem Západu už od Hérodota, „orientálci“ se alespoň nedočkali genocidy nebo zotročení) a konkrétně a účelově politicky motivovanou démonizaci specifického etnika/náboženství. Každopádně jako koncentrace ukázek vytržených z kontextů (kde je zahaluje narativ apod.), čímž se ukazuje jejich repetitivnost a stereotypnost (ty samé scény, ty samé uslintané/fanatické pohledy etc.) Reel Bad Arabs funguje poměrně dobře. Ale stejně dobře vlastně funguje na menší ploše a bez komentáře i tohle: http://www.youtube.com/watch?v=Mi1ZNEjEarw

Nenechte se mýlit: nejde tu o lásku. Dějiny lásky stále ještě čekají na sepsání, ale láska v manželství by v nich zabrala jen poslední krátkou kapitolu. Je to koncept jen o málo starší než žárovka. Od řecké pederasteie přes Catulla, trubadúrskou lásku k nedostupné Paní, dolce stil novo až po Werthera a Schillerovy Loupežníky se láska osvědčuje ve fundamentálně mimomanželském a manželství protikladném prostoru, doprovázena pomíjivostí, nedosažitelností a smrtí. Manželství, ale nakonec i jakákoli obdobná forma vztahu (nejen heterosexuálního, v zásadě není žádný důvod aby do sebe diskurz spojující lásku s manželstvím nedokázal pojmout i jakoukoli queer konstelaci, jde o strukturu, nikoli o její prvky, v tom také spočívá iluzornost revolučního či revoltujícího potenciálu queer teorie i praxe) se stal hegemonní právě vysoce účelovou domestikací původně destruktivního konceptu romantické lásky (viz Werther nebo Byronův Manfred) a jejím upravením do podoby stvrzující středostavovské hodnoty a stabilní společenské uspořádání (jak říká v jednom textu Siegfried Kracauer, tím kdo promítá do filmu, v němž si chudá dívka vezme bohatého průmyslníka své fantasma, nejsou chudé dívky, ale právě bohatí průmyslníci). A právě o tohle jde v The Adjustment Bureau. Nad řádem světa je „podstatnější“ řád diskurzu, v tomhle případě diskurzu stabilního heterosexuálního vztahu ústícího do manželství. Nejen že nakonec všechny problematické otázky ohledně svobodné vůle jsou zúženy na to, „zda nás nechají být spolu“, ale když se tak stane, celá další manipulace a otázky spojené s tradičním tématem theodicey jsou zapomenuty. Neřeší se ani to, že sám osudový vztah postav je jen zbytkem předchozí manipulace a tak jakákoli jeho autenticita je normativně hodnotitelná stejně, jako jeho přervání ze strany úředníků. Jestliže ústřední téma Dickovy tvorby by se dalo shrnout do věty: náš svět je jiný než se zdá, Správci osudů nás nakonec uklidní, že ve skutečnosti je všechno v pořádku a náš je svět je právě takový, jak jsme si vždycky PŘÁLI. Paradise Regained bez Paradise Lost. Když jeho hrdina a hrdinka slastně přijmou hozenou kost blahosklonného svolení zůstat spolu a žít tak dál v systematicky znásilňovaném světě (it’s just a test) a vzdají své luciferské tažení za Nejvyšším (pravda, také v dost patolízalské variantě, blížící se postojům některých obžalovaných bolševiků za stalinských čistek, nestojících proti systému, ale věřících, že prostě v jejich konkrétním případě někdo udělal chybu) snímek tím stvrzuje a završuje sám sebe.