Deverant

Jako dobrodružná podívaná je to víceméně průměr, který se očividně inspiruje kdesi u Fenimora Coopera. Když si ale uvědomíte, co vlastně sledujete... Představitel okupační síly, doprovázen věrným otrokem, z jehož podání Strýčka Toma mě bylo až nevolno, se vydává po stopách svého otce, který zahynul při masakrování místního obyvatelstva, aby očistil jeho památku tím, že jich zmasakruje ještě trochu víc. Ok, příběh je příběh, co se dá dělat. To ale očividně nestačí. Z nějakýho nepochopitelného důvodu (pokud jím nebyla nepotlačitelná touha podobat se jiné výpravě za Hadriánův val, Marshallově Doomsday) musí padoušký Keltové vypadat jako kmen afrických Irokézů. Patrně proto, aby bylo dostatečně flagrantní, že jsou ti špatní, aby vynikli bílý hrdinové a aby nás náhodou nenapadlo, že jsou vlastně ty divoši celou dobu v právu. Kdyby nás ještě poté, co nám jejich zjevná neevropskost měla vymazat takové myšlenky z hlavy, přesto taková věc napadla, rozehnat jí má to, že se v naprosto absurdní scéně ukáží jako nestoudní vrahové dětí. Což je poněkud absurdní, protože na dvou místech se ukazuje, že to je oblíbený sport i hlavního hrdiny.

Je to řídké a je to blbé a jediné, co se tomu opravdu daří, je dokázat, že Ridley je z bratrů Scottových jen v mnoha směrech nevyvážený řemeslník, který navrch ke stáru ztrácí soudnost (o to víc se mi bude stýskat po Tonym, který i při své závěrečné tvůrčí vlakové obsesi dokázal na druhý pokus ze spojení Denzel a mašinka vykřesat překvapivě dobrý a nedoceněný film). Není se co divit, že vesmírní plešatci chtějí lidstvo vyhladit, když z těch exemplářů které se pohybují v tomhle filmu se skoro nikdo nezvládne chovat alespoň pět minut v kuse nedementně. Zkousnul bych starce, úporně odmítajícího zemřít, ale to že ta čůza na konci zamíří na planetu plešounů ne proto, aby jim tam vyklopila jejich biologické zbraně, ale aby s nimi poklábosila a situace, v níž dva členové posádky zůstanou v cizím a absolutně neznámém prostředí sami a nikdo se ani neobtěžuje udržovat s nimi po celou tu dobu spoždění a pak se ráno všichni diví, co se s chlapci asi mohlo stát... Tady prostě selhává elementární logika konstrukce fikčních světů, tohle je vážně Plán 9 za víc peněz a bez té koňské dávky campové slasti, kterou drží při zemi to, že Ridley kdysi točil řemeslně kvalitní mainstreamové filmy.

Ne, vážně si nemůžu pomoct, ale po většinu času to na mě působilo jako plakátová křeč. Snad právě o to horší, že si tu rozbředlost Joss Whedon uvědomoval podle všeho velmi dobře a místy se s ní jednoznačně snažil pracovat způsobem, který je pro něj charakteristický a který znají všichni příznivci jeho seriálové tvorby. Jenže tady prostě ani ten moc nefungoval. Pravděpodobně je to tím, že Whedon tu nemohl pracovat s postavami, které si sám vypiplal, kterým osobně dodal v průběhu času hloubku i pozadí a které nechal ujíždět k sympatické přepjatosti svým vlastním způsobem. V Avengers je vše dáno z jedné strany komiksovou předlohou a z druhé hereckým pojetím jaké tomu kterému esháčku přidělil jeho představitel v sólo projektech. Jediná vyjímka je Banner/Hulk/Ruffalo, který mi ale ze všeho nejvíc připomínal Jekylla/Hydea z filmové Ligy vyjímečných (což o to, kdyby to byla jen postava rodvojeného doktora, nic proti tomu, ostatně právě tady se Stan Lee inspiroval, jak jinak, ale že se evokuje právě nepříliš povedená moorovská adaptace není pro Avegery rozhodně právě nejšťastnější). Výsledek je místo brilatní žánrové superhrdinské podívané s citelným a zajímavým přesahem, který ač nepřekračuje horizont svých předobrazů, sympaticky ho rozvíjí, jakou byli lonští X.men: First Class, daleko nesoudržnější peckovačka plná ultradebilních dialogů (máme být vojáci a poslouchat nebo chytráci a myslet sami za/na sebe? ha, máme být poslušní chytráci co myšlením na sebe zachrání svět), která vypráví o tom, jak parta egomaniaků zachránila svět před vyšinutým metalistou s komplexem méněcennosti. A ano, ještě si mezitím stihli navzájem rozbíjet drštičky, protože nevyhnutelná slast z crossoverů spočívá v hledání odpovědi na otázku: je silnější ten nebo onen? jak by to dopadlo kdyby se porval tenhle a tamten?, což sice jako opravdu nevyhnutelné chápu, filmu ovšem tahle série blbě namotivovanejch bitek, které ho ještě více fragmentarizují a na konci nutí do absolutně křečovité katarze sjednocení se v týmovém duchu, vůbec, ale vůbec nepomáhá. Co se Avengers týče, tak dobrá zpráva sice je, že neskončili kvalitativně na nejslabším společném jmenovateli, jímž je bezesporu sólovka Captain America, špatnou ale to, že si ze všech těch sólovek dokázali přinést spíš slabé než silné stránky. Radši než se mstít se příště vrátím do První třídy.

Víceméně náhodou zhlédnutá jinak totálně plytká a nezajímavá episoda 4 druhé série, kde na konci italskej novinář říká "můžu dal pracovat díky CIA" a myslí se to jako na vážno? wtf?

Mirákl ve sv. Anně. Jen ten kdo nikdy neslyšel o Spikeovi Lee, si mohl myslet že dotyčný natočí nějaký Amistad nebo podobnou limonádu o porozumění jež hory přenáší (většinou na černých zádech). Kdepak, ve scéně kdy Train drží pod krkem poručíka Birdsonga, vše je jasné: tady zní Malcolm X a jeho teze o protikladu domácích negrů a negrů z pole. A v tom je právě Miracle skvělý: v detailech, v komentářích k minulosti i současnosti rasismu v americe, v rovinách, které nasvěcují či odhalují stereotypy, nebo s nimi dokonce velmi hravě a s lehkostí pracují jako se stavebním kamenem. Za naprosto brilantní třeba považuju začátek s nejdelším dnem a starým dobrým chlapáckým pravičákem johnem waynem, kdy se Spike vysměje tradici hollywoodského zobrazování války. A mimochodem, závěrečná přestřelka, při níž většina postav zahyne se této tradici zdařile vyhýbá: zde jde jen o bolest, smrt, stupiditu, krev a utrpení, kterému žádný patos "země za kterou bojujeme" nedává legitimitu. Ale celek, který jednotlivé sympatické až bravurní části vytvářejí dohromady příliš nefunguje. Aby to mohlo být jen řetězem momentů, které si udrží svou sílu jednotlivě je to až příliš provázané jednotící narací, na koherentní příběh zas příliš fragmentarizované množstvím výpovědí a komentářů, které vedou až k wtf momentům, jako když německý důstojník vrazí Hektorovi Lugera a poradí mu staré Panteří "defend yourself". Přestože celý ten zázrak nedrží pohromadě, přestože jeho příběh klouže k vyprázdněnému a zcela banálnímu závěru, to, co dokáže Spike dostat do nutného zla toho příběhu, to pořád stojí za to.

Obecné nepochopení, s nímž se druhý Soderbeghův Che setkává, má zcela jednoduchou příčinu. Dostanu se k ní menším obloukem. Jestli je první Che plnokrevná biografie, pak s tou výhradou, že je to biografie jedné z hlavních postav, a ne postavy jediné. Středobodem jak bojů na Kubě, tak Cheova chápání revoluce, byl v té době nesporně Fidel Castro. A právě jen díky němu mohla a byla být "malá válka" o Kubu úspěšná. Che: Part Two už žádné jiné postavy než Ernesta Guevaru nemá. Jestli je možné - a nutné - vnímat oba Soderberghovy filmy jako jeden, je to právě díky dialektice, s níž se sjednocují v tom, jak jsou si nepodobné, a jak zobrazují dva vrcholy Cheova života. Nikoli vrchol a pád, jak se mnozí domnívají, protože právě Cheova smrt je tím, co z něj udělalo ikonickou postavu a ne třeba jen dalšího latinoamerického caudilla. Přeskočení všeho, co se odehrálo mezi vítězstvím nad Batistou a pokusem o zažehnutí revolučního ohniska v Bolívii, je navíc logický vzhledem k tomu, že ukazuje Cheho tam, kde celou dobu chtěl být - uprostřed pokusu o revoluci v Latinské Americe. Tím se vracím k oné příčině: druhý Che je totiž už nikoli biografií, ale "autobiografií." Resp. je poměrně přesnou adaptací Cheova Bolivijského deníku. Tím se nejen stává jasnějším, proč se v něm tolik diváků ztrácí (text nikdy nečetli a nedojde jim o co se jedná - a to nemluvím o pitomečcích, kteří doufali v akčňák z džungle - těm lze jen odporučit prvního Predátora), ale i proč je tak narativně vyprázdněný - celá bolivijská výprava byla fiaskem a většinou její náplně opravdu byli vyčerpávající pochody, potažmo bloudění, džunglí. Právě tahle nepodbízivost, rezignace na snahu klenout nějaké drmatické oblouky, úspornost ve výrazu, a zároveň přímost, jenž byla vlastní Chemu, dělá Z Part Two tak silný film. Ovšem jen pro nemnohé...

Nepřestává mě fascinovat současný trend, čitelný dost možná nejvíc právě u komiksových filmů (možná se jimi ale jen nejvíc zabývám), "nejdříve ironicky pomrkáme a vysmějeme se prvoplánové konformitě a zupáctví abychom vám ho vzápětí narvali pod rouškou této negace dvakrát tolik." Tolik ke scénám utahujícím si z propagačního turné. Nebo možná ještě jednu větu: vezmu-li tento twist vážně, pak znamená obrat od knockoutu Hitlera na pódiu k zapomenutí na Hitlera na bojišti (je až udivující, kam se vlastně v celé druhé půlce poděje celá 2. světová) a od "nechci nikoho zabíjet, jen nemám rád tyrany" k "sejmeme je všechny". No ale dobrá, captain america je prostě dost jednostranný superhrdina, co se dá dělat, člověk se musí smířit i s tím, že to je důvod, proč Evans vypadá jak blbeček (a ani všechny svaly které by mohl nahonit sypáním a digitálem na tom nic nezmění), ale i tak jednostrannému superhrdinovi se přece dá sepsat lepší scénář. Hlavně dramaturgicky totálně rozhrkaná druhá půlka (montáž útoku americovi squadry se střípky akčních scén jenž má nahradit plnohodnotnou naraci?), kterou korunuje naprosto nezvládnutá smrt Buckyho. On totiž Bucky, (resp. Buckyové, bylo jich víc, podobně jako Baťovských Robinů) je v komiksu americův side-kick, a jak známo, není pro superhrdinu více traumatizující zážitek, než ztráta side-kicka. Tady se ovšem jedná o nezvládnutou scénu bez dramatického náboje a pozorovatelného impaktu, jež prolétne rychleji, než milý Bucky na dno rokle. Místo aby zde mohl america získat bytelnější motivaci než komplex méněcennosti a hormony nevybité ze setrvalé represe sexuální aktivity (a jestli se v poslední době zdá, že všichni marvelovští superhrdinové patří ke skupině prostestantské mládeže dodržující slib "před svatbou ne" pak captain je jejich oficiální přiznaný leader), přeskáče se směrem k ukvapenému finále - místo toho, aby v onom vlaku přeskákali rovnou do lokomotivy a ušetřili si tak všechny starosti. V rámci totálně nesoudržnosti si pak ještě musím zažehrat na závěr. Chápu, že americu museli poslat k ledu, aby ho mohli použít v Avengers jinak než jako roztomilého staříka dělajícího si do spandexu. Ale držet zároveň jeho hrdinnou sebeoběť? Jestliže to letadlo mohl zarýt do ledu, proč s ním prostě nemohl někde přistát? Jestliže se nekontrolovatelně řítilo na New York, co hrozilo, když bomby už byly vypuštěny? A i kdyby nebyly, jak ho mohl kontrolovat a zarýt do ledu, jestliže se řítilo nekontrolovatelně? Zde přeskočte o tři věty zpátky a pokračujte stále dokola.

Co by mohlo Immortals zachránit? Kdyby to byl němý film, bez dialogů, jen balet obrazu a hudby. Pokaždá když někdo otevře pusu, je to utrpení, pokaždé když se připomene to, co by se chtělo zvát narativní linií, je to utrpení, pokaždé když se vyjeví nějaká část fikčního světa, jeho historií počínaje a topologií konče, je to utrpení. Ne, nemá smysl se ptát, proč olympští bohové sestávájí všehovšudy z šesti metrosexuálů, proč Hyperion vypadá ve své helmě jako zajíček z playboye, ani proč jsou ty padoušký Titáni proboha černý (no, na tohle bych se možná zeptat chtěl - že by další z ozvuků "fear of black planet" jehož nejpůsobivějším filmovým uchopením je původní Planeta opic?). Ale jsou tu daleko závažnější dramatické inkongruence, motivy rozeběhnuté, načrtnuté ale nedotažené a končící ve slepých uličkách. Namátkou: Théseův bastardí původ, Hyperionovo pozadí, Phaedřiny vize a rozhodnutí se jich zříci, konflikt s radou, celý Lysandrův příběh. Immortals mi tak v zásadě dost připomínají proppovské schéma pohádkových funkcí, ke kterému se přihodila spousta redundantních momentů, které sice nikam nevedou, ale roztáhnou pohádkovou látku, jež by zabrala tak hodinku, na celovečerní stopáž. Jejich problém tak spočívá v zásadě na pohádkovém podání mytologických látek, jež se takovému zúžení zákonitě vzpírají, protože na rozdíl od pohádek tvoří daleko hustší nomopoietickou síť. Výsledkem je spousta krásných obrazů, jejichž pořadí je z větší části bez problémů zaměnitelné, protože by stejně nedávali o moc víc smyslu, než snaha dobýt nebe s armádou eunuchů.

In Time trpí tím, čím obecně nějak strádají všechny Niccolovy filmy. Má opravdu extrémně zajímavý námět, míří správným směrem, ale trochu nešťastně na příliš mnoha nohách a tak jeho běh připomíná přiožralou stonožku na točitém schodišti. Motivace všech postav bez vyjímky jsou zmatečné, ne-li zcela absentní, jejich akce potom zcela nepříčetné a stupidní: jde po mě policie, tak kde se asi schovám nejdřív? no u sebe doma - a vrchol všeho, ty blbý poldové tam na mě nečekaj! zato dokážou přesně odhadnout, v kterém konkrétním zablešeném motelu se budu schovávat příště. To lze omluvit jen jedinou věcí: o ty postavy tu nakonec příliš nejde. To jak konvečně, nezajímavě a místy utahaně procházejí standartním žánrovým schématem (tedy není to o nic horší než takový Source Code nebo Adjustment Bureau z téhož roku, to ale není taky žádná výhra) je jen příležitost pro opakované rozehrávání základní myšlenku propojující dnešní kult mládí s funkcí námezdní práce v kapitalismu. V In Time nejde o onen na uzdě držený kapitalismus Západu druhé půlky 20. století, ale o podobu, kterou nabíral mimo země, v nichž si dělnická hnutí vybojovala svá práva. Jde o současné free trading zones zemí Třetího světa, jde o továrny v Číně nebo Indii (i když: kolik že to mají USA procent lidí žijících pod hranicí chudoby?). Podstata námezdní práce je ta, že musím pracovat za takových podmínek, jaké mi zaměstnavatel určí, protože jinak hrozí, že nebudu mít z čeho žít. In Time prostě jen vypouští "mít z čeho". Většina zisku jde vlastníkovi, zaměstnanci zůstává jen tolik, aby přežil - a mohl dál pracovat a generovat zisk. Nemá smysl se tu tím víc zabývat, snad jen zmínku o tom, že konec by měl přijít s rozpadem systému a opuštěním továren, celá scéna "Bonnie a Clydea budoucnosti" je opět jen úlitba žánrové konvenci, jež velí věnovat poslední záběr dvojici spárovaných hrdinů, i když jejich akce už postrádá další smysl, kormidlo ted převzaly masy. Možná vám to zní blbě, ale podívejte se na to takle: to co rozhýbávalo továrny a tím i celou ekonomiku, na které nakonec stálo i bohatství těch žijících věčně, byla nutnost těch pod nimi každý den jít do fabriky a zajistit si tak život na dalších 24 hodin. Samotné přesuny času-kapitálu mimo privilegované zóny uvrhlu stávající systém v chaos a tato strukturální trhlina se pak zákonitě musela šířit - jak nám osvětluje konferenční hovor starého pána Weisse s kolegy kapitalisty. Ne, In Time rozhodně není bůhvíjak povedený film a jako kurz politické ekonomie je dost zjednodušující, ale já prostě nedokážu neocenit, že v něm Niccol za studiové peníze natočil právě kurz MARXISTICKÉ politické ekonomie od úvodního výkladu nadhodnoty od životem znuděného milionáře až po nesmyslnost vlastní obrany statu quo od nedostatečně placeného poldy.

Na to jak moc je ten film fašistickej, se tam překvapivě málo hajluje.