progression

Zvolené téma filmu mne hodně zaujalo, takže jsem se na film velice těšil. Pořádně "hořké" téma, které názorně ukazovalo jak se minulý režim "odměňoval" těm úspěšným (bez ohledu na to, zda šlo o basketbalisty, hokejisty nebo válečné hrdiny). V tomto případě šlo o velice úspěšné basketbalisty. Příběh byl zajímavý (i když místy trochu neuvěřitelný), herci se myslím svých úloh (osobních, basketbalových i těch "politických") zhostili velice dobře, hudba byla opravdu zajímavá a originální. Přesto se mi zdá, že celkově zůstal film tak trošku na půli cesty, a že z uvedeného tématu šlo vytěžit ještě daleko více. Třeba je to jen můj dojem (který při dalším shlédnutí upravím), ale ta poslední čtvrtá hvězdička je dost slabá a zaokrouhlil jsem to nahoru hlavně kvůli vzpomínkovému sportovnímu i politickému dramatu, které mne hodně oslovilo. I když vzhledem k celkovému hodnocení filmu těch nadprůměrně spokojených zase až tak moc nebylo. Vzhledem k tomu, že jsme "mistři světa v zapomínání " (historie), je moc důležité takováto témata stále připomínat a to nejenom té mladší generaci. Samozřejmě se určitě ještě najdou tací, kteří uvedené "zločinecké" praktiky minulého režimu stále zpochybňují stejně jako zpochybňují oběti ruské okupace či poválečné politické procesy, Důležité je ale, aby takových bylo pokud možno co nejméně a byli těmi ostatními považováni spíše za "exoty". V opačném případě bychom o tu naši malou českou (pseudo) demokracii mohli zase přijít. On ten "syndrom vařené žáby" funguje docela účinně.

Hodně nadstandardní cyklus hudebních vystoupení spojených se zajímavými rozhovory s významnými hudebními osobnostmi (namátkou Radúza, Glen Hansard, Radim Hladík a Pavol Hammel, Vladimír Mišík, Vlasta Třešňák, Vladimír Merta, Lenka Dusilová a mnoho dalších). Těch dílů bylo už skoro stovka, na obrazovku se nejúspěšnější díly vracejí, což v tomto případě není pro připomenutí vůbec na škodu. Naposledy vystoupení tria Ivan Hlas, Norbi Kovács a Olin Nejezchleba nemělo vůbec chybu.

Asi poslední natočený dokument o Haně Hegerové, vyjímečné osobnosti šansonu (a nejenom jeho). Při její interpretaci písní se vám tají dech a ani nedutáte, aby vám nic neuniklo. Opravdu vyjímečný zážitek. Tento dokument je ale spíše sestřihem úryvků z dokumentů předešlých a toho "neznámého a objevného" tam toho až tak moc není. Každopádně je to ale zajímavý pohled s důrazem na poslední léta její sáhodlouhé hudební kariéry, kdy bilancuje jak ona, tak její "hudebně, skladatelsky i osobně nejbližší". Každopádně těch nezapomenutelných hudebních, ale hlavně interpretačních zážitků stvořila během své kariéry habaděj a její příznivci věří, že třeba přibydou ještě další pokud zdravíčko vydrží. Její nezapomenutelná interpretace písňových příběhů musela být pro ni neuvěřitelně vyčerpávající. Ale pokud byl divácký prožitek a ohlasy (včetně toho co si posluchači z jejích vystoupení "odnesli" takový jako víceméně celou její kariéru byl, možná to tu míru vyčerpání přiměřeně snižovalo.

Na film jsem se podíval kvůli tématu moderního pětiboje i příběhu podle skutečnosti i když Dolpha Lundgrena zrovna nemusím. Překvapuje mne až tak nízké celkové hodnocení filmu, zas takový propadák to není, i když z uvedeného tématu se dalo vytěžit ještě více. Bohužel ta "těžba" skončila někde na polovině cesty.

Dost chabý odvar slavnějšího originálu z roku 1993 (jak už to obvykle u remaků bývá). Na druhou stranu herecké výkony hlavních hrdinů film dost zachraňují. Docela dost mne potěšil Sidney Poitier - sice už v pokročilejším věku, ale jeho herecké umění i neopakovatelné charisma stále působí na diváka. Když ten scénář (pro znalce originálu) místy hodně silně pokulhává, je malou náplastí sledovat alespoň ty herecké výkony.

Další skvělá role pro Jeana Gabina, který si víceméně "krade" celý film pro sebe. Příběh skvělého padělatele ve výslužbě, který si už léta kromě "zaslouženého" důchodu užívá "teplíčka", krásných žen i rychlých koňů. A když se nakonec přece jenom nechá přemluvit k poslednímu ritu, je to opravdu jízda. Vše až pedantsky a do detailů vymyšlené, s policií těsně za zadkem až do neodolatelného (i když trošku předvídatelného) konce. Jean Gabin je ve své roli naprosto přirozený, překvapivě dost často "hláškuje", ostatní snad s výjimkou Bernarda Bliera jsou proti němu opravdu "krajský přebor", každopádně celkově jde o moc příjemné pokoukáníčko, při kterém se divák pobaví i poučí.

Nevím jak to ta Audrey dělala, ale ať hrála s "kýmkoliv", tak ta vzájemná alchymie mezi hlavními postavami fungovala vždy naprosto neodolatelně a dokonale. Což je samozřejmě kompliment i pro její "parťáky". Tato krimikomedie je jedna z mnoha na téma loupeže a mnoho filmů s touto tématikou bylo natočeno předtím i potom a v budoucnosti budou jistě natáčeny i další, protože je jisté, že vždy bude co "ukrást" a tedy toto řemeslo (překvapivě :-) přetrvá na věky ... Scénář filmu je zajímavý a docela neotřelý, zajímavá hudba a samozřejmě neodolatelný ústřední pár, který tento snímek v daném žánru oprávněně řadí mezi ty nejlepší. A díky důmyslnému mixu situací napínavých, komických, vážných i romantických a samozřejmě faktoru AHPOT tento film ani po více než padesáti letech neztratil nic na své působivosti. Koukalo se na to tehdy moc příjemně a kouká se na to moc příjemně i teď, on William Wyler byl nějaký Pan režisér.

Výborný dokument o nezapomenutelné herecké i lidské osobnosti Petera Falka, jehož si naprostá většina fanoušků spojuje s Columbem, doutníkem, ošuntělým baloňákem a "neviditelnou" manželkou. Jenže jeho herecký rejstřík byl daleko bohatší a nezapomenutelných rolí bylo požehnaně. Osobně jsem si myslel, že v dokumentu bude více toho "neColumba", ale i tak to byl záslužný počin alespoň částečně zmapovat jeho život i všestrannou hereckou kariéru. Trošku mne zamrzelo, že se do dokumentu nedostala alespoň zmínka o jeho nezapomenutelném ztvárnění Griffina, ale i to jen dokazuje, jak všestranným hercem byl a kolik nezapomenutelných rolí ztvárnil, takže se ani do "padesátiminutového" dokumentu nevešly.

Hodně smělý a zajímavý nápad u příležitosti 50. výročí vydání legendárního studiového alba Beatles "Klub osamělých srdcí Seržanta Pepře" předvést naživo tento hudební skvost, který je zcela oprávněně považován za jedno z nejlepších alb celé hudební historie. No jó, jenže :-( U té instrumentální složky s přimhouřením očí bych za snahu i odvahu simulovat i ty studiové zvuky dal skoro za 4, jenže ten pěvecký výkon (snad s výjimkou frontmana) byl dost tragický, takže tak 1-2 a to ještě díky přídavkům "Penny Lane" a "Strawberry Fields Forever", které se jakžtakž pěvecky "povedly", ale to už zase není "Seržant". Takže hodnocení je takové jako je a je možná ještě trošku štědřejší - asi za ten nápad a samozřejmě "odvahu" s tím vylézt na jeviště. Osobně si myslím, že např. takoví Backwards (s orchestrem) by se tohoto smělého počinu zhostili daleko lépe a k "Seržantovi" uctivěji.

Bezstarostná jízda po italsku ve skvělé interpretaci Vittorrio Gassmana a Jean-Louise Trintignanta (tehdy ještě v počátcích své strmé herecké kariéry a to nejenom ve Francii) neztratila ani po letech nic ze své bezprostřednosti a zajímavosti, ba právě naopak. Děj není zdaleka až tak podstatný, i když krásné italské lokace, spousta překrásných žen i zajímavých aut nejsou samozřejmě nedůležité. Nejdůležitější je však krásně znázorněný vztah dvou zpočátku absolutně povahově potikladných ústředních představitelů. A ten dvoudenní vývoj vzájemného vztahu i vzájemné "ovlivňování" povah i životních priorit je ve filmu ukázáno moc povedeným způsobem, na němž mají kromě režiséra dva ústřední herečtí představitelé opravdu lví podíl. Starosti si může dělat jen divák, ať už v průběhu projížděk, tak i při přemýšlení o jejich povahách.