Vodnářka

Možná se potkáte v nejnižším ročníku základky, při práci, na plese, možná vám dělá hospodyni, možná je Prime Minister, třeba s vámi točí porno.. Snad se kvůli vám začne učit na bubny, cizí jazyk, skočí do vody, potichu vám vyzná lásku na několika kusech papíru, snad za vámi pojede na letiště. Třeba strávíte štědrý večer v domě čtyř sexy Američanek , třeba budete nadšeně skákat po jednom polibku. A nebo vám dá k vánocům CDčko a jeho sekretářka začne nosit zlaté srdíčko. Nebo vám nejbližší člověk náhle zemře. A nebo bude zase líp... Patetické? Sentimentální? A nejsou tahle dvě slova jenom rádoby hrdinským zakrýváním emocí? Vždyť láska je smutná, šílená i vtipná, ale hlavně neskutečně krásná. Nejen na Heathrow.

Snímek výrazně těží z vynikající Jirotkovy předlohy, samotné filmové vyprávění, herecké výkony (ač velmi dobré) nic nového nepřinášejí, společně s kamerou i střihem pouze splňují to, co se od nich očekává. Jakákoliv invence nebo překonání knižního Saturnina ovšem chybí.

Jeden dokument, jedna hudební skupina z jednoho města a jedna obrovská silná a pohlcující atmosféra, která se kolem jejich hudby vznáší i po smrti slavného Curtise. Vzpomínky na život skupiny i jednotlivých jejích členů jsou prokládány slavnými písněmi, ukázkami z koncertů a poetickými záběry na místo, kde to všechno začalo. Dokument zachycující život i mánii okolo Joy Division, které ve stejném roce připomněl i hraný film Anton Corbijna Control, sice nepřináší nic moc nového, ale aspoň pro tu ianovsky-manchesterskou atmosféru jej stojí za to vidět.

Z husté noční mlhy, která symbolicky obklopovala i celé jesenické kino, se vynořil pár malých vzdálených světel. Přibližovala se, zvětšovala, světlo dopadlo na koleje a vlak, z něhož vycházela, dojel až k nám. Nebo k Aloisovi, co ve své nádražce v Bílém potoce už léta pečlivě zapisuje odjezd každého vlaku, dohlíží na Wachka, váží si všech strojvedoucích i každé lokomotivy a pro uklidnění si předčítá jízdní řády... Jenže Bílý potok není tak klidným místem, jak by se mohlo zdát, sněhové vločky neutváří jen atmosferickou zimu, která tu trvá většinu roku, ovšem slouží třeba i k zahlazení stop dalších, kteří se v příběhu postupně začínají objevovat. Ne každý v Nebelově okolí je tak naivně čestný, jako sám Alois a na pozadí dvou významných historických událostí, jež divák nenásilně vnímá hlavně z rádiových zpráv, nebo kalendáře na stole pana psychiatra, se tu odehrávají různé zlomové události. Snímek hned prvním geniálním záběrem vtáhne diváka do sebe tak hluboko, jako málokterý film, člověk jen fascinovaně zírá, užívá si každý detail, přemístění rotoskopicky animovaných postav do rozostřené části záběru, dokonale zpracovaná gesta v obličeji Ivana Trojana, fascinující přechody mezi snímky, hudbu, která zcela přirozeně dodává snímku další dokonalou vrstvu a věří, že všechny postavy dopadnou tak, jak si přeje... Konec přijde až moc rychle, vám se z kina vůbec nechce, ale když vás potom čeká ještě noc v chladném horském jeseníku, absinth převlečený za zelenou od uvaděček, koncert samotných Priessnitzů, který propaříte hned vedle Rudiše a následné popovídání si s ním a celým štábem...geniální atmosféra a nadšení z celého filmu ve vás zůstane ještě hodně dlouho!!!!

I ve středověku pomáhalo lidem na jakýkoliv problém víno a láska... Nevím, jestli tohle bylo hlavní poselství filmu, každopádně spolu s Podskalského Nocí na Karlštejně, se Steklému podařilo odvávrovštit období 'temného' středověku a udělat ho docela lidským. Díky mu za to.

Já...prostě nevím. Na ten muzikál jsem se opravdu těšila - Beatles, 60. léta, demonstrace proti vietnamské válce, vztahy, hudba, Jim Sturgess... Znělo to fakt slibně a...ten příběh opravdu nebyl špatný. Jenže docela rozvleklý, pomalý, bez záchytného bodu, na který se soustředit. Nějak plynul v rytmu písniček a než jsem si stihla prožít hlubší emoce, byl pryč. A přitom na to Julie Taymor, všichni představitelé, kameraman i střihači měli víc jak dvě hodiny. Tak nevím, kam se ta zápletka poděla. A taky..to už je asi moje chyba...ale fakt nedokážu překousnout, když jsou přezpívané písničky horší než originál. A tyhle byly, o dost. Bojím se, že zpracovat hudbu slavných liverpoolských brouků, byla pro tyto tvůrce až moc vysoká laťka...

O tomhle se těžko píše, ten film se musí hlavně vidět a slyšet (chvílemi teda nevidět ani neslyšet...). Petr Marek kašle na jakákoliv estetická pravidla, kameru i střih si udělá sám, nastřihne do snímku spoustu šílených záběrů z ruky, tak, jak to cítí on sám, hlavní postavy nechá komentovat samy sebe, když scéna nezní, zkusíme ji znovu... Přidá pár veselých písniček a sympatický příběh...a ono mu to sakra skvěle funguje!!!

Absolutní nuda promíchaná se záběry na nechutné maso, (kdyby jen) slinami v jídle, skupinkou Mexičanů, jejíž osud mi byl naprosto ukradený a slečnou, která snad kromě toho hlavního hrdiny nikoho nezajímá. Hvězdička za to, že se Linklaterovi jakýmsi záhadným způsobem podařilo vnuknout mi naději, že se třeba ještě něco zásadního stane. Bohužel je mnohem lepší lhář než režisér...

V 50. a 60. letech vzniklo Zpívání v dešti, Hello Dolly, My Fair Lady, West Side Story... U nás třeba Starci na chmelu nebo Kdyby tisíc klarinetů... Teď tu máme Hairspray a Mamma mia. Někde bude asi chyba.

Zdlouhavé vyprávění docela ubírají atmosféře a několik přehnaně sladkých písniček ji moc nezachrání. Samotnému příběhu jde ale vytknout máloco.