Vodnářka

Chvílemi mi těžce unikal smysl a děj, ale stejně to bylo veselý a hezký...

Přiznávám, že jsem čekala asi trochu víc. Pořád je tento rádoby dokument výborný, zábavný, Nick nahodí i pár mouder, o kterých budete přemýšlet i chvíli po filmu, několik scének opravdu pobaví a spletenec opravdových výpovědí a lehce zvrácených stylizací zas tak neruší, ovšem slibované nadšení se jaksi nedostavilo a skvělá vizuální stránka chvílemi děsí až svou neupřímností. Na druhou stranu, žádné z těchto "negativ" by vám rozhodně nemělo zabránit slastnému vnoření se do jednotlivých obrazů a naprosté se oddanosti jejich krásám.

Miro Žbirka to ví, život prostě nehrá fér a je otázka, jak se s tím vypořádat. Hrdinové snímku Andrey Sedláčkové tápou a hledají cesty ven stejně jako každý z nás...systém z venku ovlivňuje jejich osudy víc, než by si přály a problémy se kupí. Snad díky schopné dramaturgii, přirozenému vyprávění, snad díky blízkosti prostředí českému diváku, je velmi jednoduché se postavami ztotožnit, porozumět jejich pohnutkám i nečernobílosti situace, vklouznout do děje, řešit s nimi náročné situace, držet jim palce a pobrečet si nad marností určitých systémů...

"Tragedies are like foreign countries, we never know how to behave towards the natives.." Silně emocionální snímek o neštěstí, samotě, tichu, útěku, zbabělosti...touze, vztahu... Postavy se ztrácejí uprostřed života, předstírají, žijí i nežijí, nacházejí se, ztrácejí, chtějí se pohnout dál, i když to nejde. Z počátečního ticha, zastření, odstupu jeden od druhého, se postavy pomalu, často zmateně a nerozvážně, přibližují, otevírají až k naprosté otevřenosti, ať jde o matku Eleanor, jejího otce, nebo naprosto dokonalou vedoucí semináře. Nedýcháte, stáváte se postavami, toužíte i nechcete být v příběhu s nimi, až vám, stejně jako jejich nejbližším, utečou daleko... Je to sladký, srdíčkový, zamilovaný, ale bez patosu, přehrávání a hollywoodských klíšé...spíš naopak...pohlcující, reálné a neskutečně silné.

Dokumentární zamyšlení nad realitou současného showbusinessu, honem za úspěchem a snad i rodičovskou snahou "dát svému dítěti to nejlepší", nekritické, nesoudící a přesto zanechávající v divákovi tolik otázek. Naštvání na tyranského otce, úchylného rádobyproducenta, co jedenáctiletým holkám kontroluje obvod pasu a snaží se je cestou přes Michala Davida, Káju Gotta a televizní hvězdičky procpat kamsi do zahraničí, se střídá snad i se soucitem a pochopením, že právě tohle je zrovna pro něj vyjádření otcovské lásky ve světě, kde stars na obálkách Blesku jsou na nejvyšší příčce společenského žebříčku. Bohdan Bláhovec citlivě a dokumentárně velmi schopně vykresluje andílkovské vzestupy a absurdity dnešní "společnosti, kterou jsme si sami vytvořili a jediný, koho v tomto dokumentu vinit, jsme tedy právě jenom my..."

Královny to měly vždycky těžké, zvlášť ty, které chtějí vítězit v kráse. Navíc, pokud chtějí vlastně vítězit jejich rodiče...

Prázdný a drsný život pracovníků okolo ropných plošin a průmyslových zón, kde se vše točí jen kolem práce, která stejně ani tolik nevynáší... O to děsivější je pohled syna jednoho z pracovníků, jež už dost let přežívá v jednom karavanu, snažíce se v této oblasti najít něco jako zábavu a čeká na otce, který své výčitky zabíjí alespoň častými telefonáty... Syrová prezentace oblasti a vhled do drsného života chlapce, který si ovšem nic jiného vlastně ani nedokáže představit..

Kdo jiný by mohl více rozumět terapeutické schopnosti filmů, kdo jiný by lépe znal to souznění s filmovými hrdiny a příběhem, to, které vám řekne něco jako 'nejsi v tom sám', nebo 'to bude v pohodě, jsou na tom lidi i hůř'. Pro malého chlapce je terapií právě snímek Kluk na kole a jeho režisér Dardenn, který rozumí jeho problémům ohledně rodiny více než kdokoliv kolem něj. Krásná myšlenka, která by diváka snad i dojala, musela by však být filmově zaznamenána o dost jinak.. Taky by bylo asi fajn, kdyby někam směřovala a nezůstávala jen kdesi ve změti bezcílných myšlenek..

Pocta slavnému herci tak trochu jinak... Magická show nejrůznějších záběrů z několika desítek snímků mapujících částečně pár desítek let filmové historie a hlavně Karloffovy kariéry, sestříhaných do jakýchsi krátkých tematických scének. Dohromady však žádný děj nečekejte, spíše překvapivé, lehce černohumorné, dialogy nejrůznějších postav z nejrůznějších snímků. Černobílý, barevný, ať už ten střih sedí, nebo ne... Jen jsem se pořád nějak nerozhodla, jestli se jedná o geniální, vtipný a parodický úlet pro půlnoční projekci, nebo jenom po chvíli docela nudnou slátaninu béčkových hororů...

Experimentální pohled na poslední dva roky ruské politické situace, nepokoje a problémy. Snímek pomocí "zpravodajských videí" zblízka zachycuje většinu opozičních hnutí i záznamy z Putinových akcí, zanechává však divákovi dost prostoru pro přemýšlení a vytvoření si vlastního názoru. Zaměřuje se na konkrétní osobnosti - Alexeie Navalneho, původně blogera bojujícího proti korupci a pozdějšího prezidentského kandidáta, Kseniu Sobchak, exhibicionistickou televizní star a údajnou Putinovu kmotřenku, která se přidala na stranu opozice, jejího přítele a levicového radikála Sergei Udaltsov a členky kapely Pussy Riot, pomocí nichž proniká hlouběji do celé situace. Autenticita mu nechybí, jakési logické uspořádání celku a přehlednost událostí trochu ano.