mcb

Urážející stupidity předchozího Souboje Titánů to naštěstí nedosahuje. Oproti jedničce se v podstatě zlepšilo, co mohlo. Příběh už není nelogický slepenec nenavazujících scén plných náhodných setkání, ale celkem obstojně buduje schéma putování, kde na sebe videoherním způsobem vrší deadliny a souboje s monstry. Lepší jsou také akční scény, které se více zpřehlednily a roztřepanou kameru a chaotický střih vystřídalo i pár pěkných kamerových jízd. To stejné platí pro výživné triky, které vypadají úchvatně, a takového Kronose si na rozdíl od Krakena můžeme pořádně prohlédnout, potěší i smysluplné 3D, jenž sice moc neprohlubuje prostor, ale za to servíruje velký přísun atrakcí vyskakujících z plátna. Liebesman se zkrátka jako zručný realizátor a komerční režisér nezapře – ale i tady bohužel nehraje vše podle představ. Stejně jako měla Světová invaze odpudivý náborový podtext, Hněv Titánů aspiruje nezajímavým příběhem a postavami, jejichž osud je divákovi ukraden. Proto ani nefungují snahy film trochu odlehčit humorem a nadsázkou (zvláště Neesonova závěrečná hláška vyznívá naprosto mimo), jelikož je divákovi naprosto jedno, co na plátně sleduje. Hlavně že se to mezi sebou „rube“.___Ale i tak je Hněv Titánů (hněvali se ti Titáni vůbec?) obstojný popcorn, který stojí tak o dvě třídy výše než jeho bratříček. Nudit se u něj nebudete, ale vyhledávat ho podruhé také ne. 6/10

Liam Neeson ukázal už v 96 hodinách nebo Neznámém, že dokáže svým charismatem utáhnout sebeprostější příběh. Mezi vlky není výjimka. Carnaham sice film tahá nahoru vizuálně a atmosfericky, ale co na tom, když neví, na jakou stranu se přiklonit - díváme se na béčkovou vyvražďovačku nebo na meditativní putování a metaforický střet člověka s nehostinnou přírodou? V obou případech bych si za filmem představoval jiného režiséra, než toho, který ve svém posledním kousku nechal létat tank. Parta ztroskotanců prostě kráčí sněhem, večer poklábosí u ohně o životě a pokud to děj vyžaduje, odnikud se vynoří digitální vlci a jednoho z nich sežerou. Emocionální finále sice leccos napraví, ale i tak si tenhle survival není proč pustit znovu.

S láskou točená braková sci-fi se všemi klady a zápory, která vznikla jen ve špatném desetiletí. Pocházet John Carter z osmdesátých let, měl by potenciál se stát klasikou žánru a promítat se každoročně na fanouškovských conech. V době potemnělých a realistických blockbusterů je však díky svému "nemodernímu" přístupu zamítán jako odlesk něčeho starého, co již nelze vzkřísit. I tak ale nemohu říct, že by na mě červeno-oranžový výlet na planetu Barsoom nepůsobil jako příjemná nostalgická zábava, která věřím, že má šanci na možné docenění za takových dvacet let jako Flash Gordon nebo Duna... Klidně bych si to dal hned ještě jednou, a není to zásluhou jen perfektní trikové stránky. Stejně jako v M:I:IV Brad Bird potvrdil svůj cit pro podívanou z nadhledem, i další "pixarák" Andrew Stanton udělal z Johna Cartera šestákového hrdinu, který ladně proplouvá lokacemi bez sebemenšího zaškobrtnutí a pronáší repliky jako z pokleslé literatury. Chlapci z Pixaru se hold nezapřou.

Béčková ozvěna Warriora pro teenage publikum. Předvídatelné až hanba, co do motivací postav nedotažené, řemeslně podprůměrné. Ovšem jako zábavná blbinka je tenhle ošoupaný videofilm, který jako by vypadl z osmdesátých let, jednoznačné guilty pleasure. Dunící hiphop, nálož soubojů, krásné slečny a Michael Jai White klidně vynahradí scenáristickou bezradnost a levnější technickou stránku. Ovšem při srovnání s Undisputed se The Beatdown stále krčí kdesi v rohu. 7/10

Příběhově překombinovaná nuda, která svou nezajímavou zápletku nesmyslně natahuje až na hranici únosnosti a do toho zkouší nervy diváka, jemuž subjektivně připadá, že sleduje rozšířenou verzi Návratu krále. Film, ve kterém se Jason Statham snaží o vážné herectví, nemůže být dobrý. Kdyby se hodnotila nezáživnost, mají Elitní zabijáci jasnou desítku.

Profesionálně natočená břečka od Asylum. Tohle není Piraňa 3D, kde za kamerou seděl zručný režisér, který uměl vytěžit brakovost až na kost, ale podprůměrná a rozbředlá nuda, ve které navíc chybí "kozy a krev", což jsou paradoxně jediné věci, kvůli nimž by se byl někdo ochoten na Noc žraloka dívat.

Citovou vyprázdněnost v moderní společnosti nemusí mít na starost jen Antonioni. McQueenova reflexe současné západní civilizace se odráží v sexuálně závislém Brandonovi, který je posledním výdobytkem zkaženého světa, v němž člověku nezbývá nic kromě vlastních neukojitelných pudů. Neonová světla velkoměsta jsou jen tíživou kulisou a zdánlivým vykoupením z tělesného vězení, ze kterého není úniku. Stud jen maximálně pečlivý ve své výpovědi a přesně ví, co chce říct - čemuž také uzpůsobuje svou zcela nekonvenční formální stránku, která je naprostou antitezí zažitých filmařských postupů. Tady můžeme záběr-protizáběr hledat marně - komponování záběrů přesně odpovídá Brandonově odcizenosti, což se odráží i v decentralizovaném rámování a zabírání postavy ve velkých celcích u kraje obrazu, aby mohl vyniknout mohutný prázdný prostor (do opozice je staveno snímání přecitlivělé Sissy, jíž kamera snímá například v detailech apod.). Audiovizuální souhra barev a světel navíc nezapře svůj videoartový původ, z něhož se McQueenovi daří ždímat maximum - například střihové montáže propojující tři za sebou jdoucí události podbarvené Escottovým podmanivým soundtrackem jsou ukázkovým případem invenčního přístupu filmaře. Stud je po všech stránkách mistrně zvládnutá práce, v jejíž změti dlouhých (statických) záběrů si McQueen vybudoval už něco jako vlastní rukopis. Snad se ho nebude Hollywood chtít lapit do své šablonovité, konvencemi svázané továrny na sny.___Plný počet pro nezapomenutelný zážitek a Michaela Fassbendera, který by si za každý svůj výkon zasloužil Oscara. A samozřejmě pro melancholickou pohlcující atmosféru, za níž se těsně krčí loňský Drive.

Někdy se opravdu pozastavuji na tím, jak někdo může dát peníze na takovou nevkusnou, nevtipnou, k zblití tupou a šablonovitou podívanou. Už Princ a pruďas byl místy k nevydržení, tohle už je absolutní dno americké komediální produkce.

Divadelní hra prostá filmové řeči, které ve změti všech kulometných dialogových výměn postrádá nějaký hloubavější sociálně kritický podtón. Polanski sehnal byt a čtyři herce a jejich odpolední klábosení sestříhal do podprůměrně dlouhého filmu, který však nepotřebuje žádný nosný dramatický oblouk. Stačí jen salva moralizujících argumentů, životních pravd a ironického pochlebování, aby vznikla nadprůměrně zábavná konverzačka, v níž můžeme sledovat herecké esa pečlivě si vychutnávající své role. Waltz samozřejmě vládne. P.S. Proč John Reilly nedostává více takových rolí?

Nejslabší "reitmanovka". Žádná indie sonda do duše dospělého dítěte (čili žádná Juno "naruby") se nekoná, Reitman jako by nechal svou typickou lehkost a nadnesenost v kufru George Clooneyho a přináší jen stokrát viděnou variaci na to, jak se chce "looserovitá" postava vyrovnat se svou minulosti. Epizodky, stejně jako celý děj jsou předvídatelné, absence jakéhokoliv závěru či morálního ponaučení nemůže u podobného typu filmu nikoho překvapit, osobní vklad režiséra žádný. Vytrpět bizarní eskapády afektované a deprimované trosky Charlize Theron je opravdu výzva pro diváka.