DJ_bart

Filmových esejí o mateřské lásce není nikdy dost. Totéž platí i pro celovečeráky od Céline Sciammy.

Takže takhle dopadne Robert Rosenberg se svým dvaceticentimetrovým klackem až ukončí kariéru: jako zkrachovalá persona non grata mezi maloměšťáckými rednecky, drogovými dealery, a prodavači koblih. 'Red rocket' eklekticky naskakuje na letošní trend filmů s tématikou porna a zábavně jej kombinuje s cynickým sociálním komentářem – neobvyklá kombinace, zajímavý provedení. Kamera je mimochodem špičková – režisér Sean Baker a kameraman Drew Daniels očividně ví, jak na vizuální gagy. Suzannu Son aka Strawberry rád uvidím znova v dalších projektech – ať už nahoře bez, nebo ne.

"For all lovers and rockers." ________ Nikdy bych si netroufal tvrdit, že někdy v televizním formátu uvidím tak vizuálně podmanivou, filmařsky prvotřídní, esteticky opojnou a muzikálně entuziastickou poctu rastafariánské subkultuře a její hudbě. Druhá epizoda antologie 'Sekerka' s emblematickým názvem 'Lovers Rock' je fenomenální hudební ódou žánru reggae, která naprosto bere dech – ať už díky narativním hrátkám s podzápletkami, které si po celou dobu udržují vypravěčskou konzistenci a fungují jak na intimní, tak na kolektivní bázi, anebo samotné formální zpracování, který fakticky nemá sebemenší obdoby. Pasáže v nichž zazní 'Kung-Fu Fighting' od Carla Douglase, 'Silly Games' od Janet Kay anebo 'Kunta Kinte Dub' jsou pro mě bezkonkurenčně audiovizuálním etalonem minulýho roku, který mě odpálily do emocionální stratosféry...... Steve McQueen by se měl bezesporu angažovat v hudebním žánru, páč ten potenciál tam prostě je. 'Lovers Rock' je ve výsledku zcela ojedinělý, neobyčejně senzuální a euforický cinefilní zážitek, který zamáčkne pomyslnou nostalgickou slzu po společenském životě v průběhu pandemie. Nikdy jsem nezažil tak intenzivní dávku jamajskýho optimismu přímo do žíly. Definice nezapomenutelnýho zážitku, který imaginativně balancuje mezi realitou a snem..... // VERDIKT: Dis I like! //

"Jestliže je kolonialismus v něčem přínosný, alespoň nás společně přivedl k jednomu stolu." ________ Famózní sociologická sonda do nitra karibské komunity v černošské čtvrti Mangrove a jedné z jejich restaurací, která se ocitá pod neustálým tlakem, šťárámi a násilnými raziemi ze stran londýnské policie. Přestože se děj posléze odehrává na velmi minimalistickém komorním měřítku soudní síně, McQueen dokáže využít potenciál inspirace dle skutečné události, a díky sofistikované formální synergii kontinuální kamery a brilantního reggae soundtracku (Skinhead Moon Stomping, Pressure Drop) zachovat intenzivní grády až do nervydrásajícího klimaxu. Tohle není televizní epizoda ani v nejmenším – tohle je nefalšovaná cinefilní slast o stopáži dvou hodin.

Působivá sugestivní sonda do londýnského policejního aparátu pojatá z perspektivy jamajského přistěhovalce hraném Johnem Boyegou, který se do něj infiltruje, aby pomohl své komunitě, která se ocitá pod stále intenzivnějším tlakem policejních represí. #ACAB

"Listen me carefully, Alex. There's enough talk of ism and schism and racism. Me no defend nobody against the charge of racism, 'cause rasta don't discriminate. But the main thing you have to worry about in this country is the system of class. It's 'cause of money. All the system know is how to exploit the poor. And this is why the system cannot make much progress. But education Alex, education is the key." ________ Brilantní fiktivní biografický portrét sirotka Alexe Wheatla, který perfektně využívá mozaikovitého vyprávění a nelineárního prolínání dějových linií. Steve McQueen by se měl víc angažovat v televizní tvorbě, poněvadž tenhle filmařský styl mu perfektně sedne.

Pokaždý když Greta triggeruje politiky, boomery a klimaskeptiky, moje srdíčko zaplesá radostí. Ta holka je fakt skvělej provokatér už jenom z toho důvodu, že její roasty pálí víc než globální oteplování.

Zatímco seriál 'Hilda' podle stejnojmenné a neméně populární britské komiksové série pracuje s vlastními příběhy které z literární předlohy čerpají jen částečně, naopak snímek 'Hilda and the Mountain King' je nejenom přímou adaptací jedné z knížek, ale zároveň navazuje na události seriálu. Animák je to sice kouzelný, pastelově stylizovaná animace je jako vždy úchvatná, jenže tvůrci jakoby nechtěli přesáhnout rámec televizního filmu, což zamrzí......

"Když utečeš z domova jako dítě, vyrůstáš moc rychle. Dost času ti zabere naučit se důvěřovat lidem. Jsi neustále na pozoru. Pořád. I když jsi na místě, kde je bezpečno." ________ Dánský koprodukční snímek 'Utéct' (jehož producentem je mimochodem sir Jaime Lannister) mistrovsky kombinuje naratologické kontury dvou zdánlivě neslučitelných žánrů – animovaného a dokumentárního filmu. Věřte tomu nebo ne, ale tohle netradiční spojení inovativně utváří neuvěřitelně sofistikovaný filmový portrét, který autenticky rámuje nesmírně dojemný, velice intimní a těžko uvěřitelný příběh afghánského utečence Amina, který musel opustit svůj rodný domov, poněvadž nemohl být tím, kým opravdu je. Příběh, který doposud nikomu neřekl, a pod záminkou bezpečí a získání azylu ani říct nemohl. To se změnilo ve chvíli, když jej převyprávěl svému věrnému kamarádovi a zároveň režisérovi tohoto snímku, Jonasi Poher Rasmussenovi, který jej opět převyprávěl zbytku světa prostřednictvím ručně kreslené animace...... 'Utéct' je sice animovaný artový biopic určený převážně pro festivalové publikum, jenže právě díky své nekonvenční výtvarné stylizaci a díky atypické narativní struktuře – jež je pojata ve formě introspektivního, až terapeutického a přesto přátelského dialogu mezi Aminem a Jonasem – umělecky přesahuje svou festivalovou škatulku. Jde totiž o neskutečně subtilní kaleidoskopickou mozaiku emocí, podnětů, životních pravd, a nuancí, která prostě bere dech. A dám klidně ruku do ohně za to, že bezpochyby dojme snad každého, nehledě na pohlaví, rasu, socioekonomické zázemí, či náboženské vyznání. Tahle sugestivní animovaná alegorie o hledání domova a smíření s minulostí jednoduše bourá všeobecné tabu, že animovaný žánr je výhradně pro děcka – a já za to Rasmussenovi nohy líbám. Mimochodem scéna, v níž zazní 'Veridis Quo' od mého milovaného hudebního dua Daft Punk, jež je jistým klimaxem Aminova sebepoznání a přijetí sebe sama, je jednou z emocionálně nejsilnějších satisfakcí, co jsem kdy viděl. Na závěr bych mohl dodat jen tohle: kdo z pohodlí svého domova přispívá do debaty o ilegální migraci proslovy o tom, jak mají lidi bojovat za svoji zem a opevnit ji ostnatými dráty, tomu nejspíš nikdy nevybuchl dělostřelecký granát za zády, nikdy nevložil veškeré své úspory do rukou pašeráků, nikdy se bez znalosti jazyka a místních poměrů neocitl v cizí zemi, a nikdy nestrávil nejlepší roky svého života bez rodiny a svých blízkých, ve strachu a pocitu bezmoci, bez sebemenší jistoty zítřka. Ano, uprchlíci jsou taky lidi, poserte se z toho...... // VERDIKT: 10 ramadánů z 10. Film roku. //

"Freddie Mercury. He's my hero. He's Zoroastrian, like me. Taught me english. We also have same mustache. In Afghanistan, we have a very special chicken. His name was Freddie." "Like Freddie Mercury?" "Yes. I liked him very much." ________ Nezávislá britská dramedie 'Limbo' vypráví o syrském imigrantovi Omarovi (Amir El-Masry) - jehož velkým snem je stát se slavným muzikantem - a zároveň zachycuje melancholický život jeho spolubydlících, tedy skupiny uprchlíků, kteří jsou ubytovaní v azylovém domě kdesi na ostrově poblíž Skotska, kde krom učení angličtiny a místních mravů převážně zabíjí čas sledováním sitcomu Přátelé. Režisér Ben Sharrock vsadil na osvědčený festivalový recept a snímek tak pojal jako tragikomickou satiru, která humorně akcentuje téma uprchlické krize a azylové politiky, vysmívá se předsudkům a stereotypům které společnost klade vůči cizincům, a zároveň zde implicitně upozorňuje na rasismus, xenofobii, které se postupem času paradoxně změní na dobrosrdečnost a přátelství...... Nelze však opomenout ani stěžejním motiv snímku 'Limbo', jímž je samota a stestk po domově, do nějž se již nelze vrátit. Samotu zde metaforicky ilustrují esteticky vypiplané záběry na krajinu onoho ostrova kde Omar musí pobývat, které jakoby vypadly z oka vizuálu Wese Andersona či Roye Anderssona – každý kompozičně dechberoucí záběr, který je snímán převážně staticky v mém oblíbeném formátu 4:3, by se totiž náramně vyjímal v rámečku. Takže z řemeslného ani stylistického hlediska doopravdy nelze nic vytknout. Namátkou tak můžu ještě vyzdvihnout subtilní poetiku a absurdní humor, které se mi perfektně trefily do mýho cinefilního vkusu. Kuřák, milovník slepic a Omarův nejlepší kamarád Farhad (Vikash Bhai) je mimochodem jedna z nejsympatičtějších vedlejších postav v dějinách evropský kinematografie. Finální scéná je krásným tributem orientální hudbě a symbolická tečka za jednou z nejlepších dramedií co jsem letos viděl, ne-li jedním z nejlepších filmů tohoto roku. Berte to ale s nadhledem. ________ "What do you want to be, Wasef?" "I want to be a footballer. I want to play for Chelsea club." "That's impossible." "It is possible, Abedi!" "You are delusional." "What is delusional?" "It's like when you have castrated goat and you still believe that he can make baby goat with lady goat."