DJ_bart

Not great; not terrible. Toho digitálního bordelu je tam víc než je zdrávo, takže největším superlativem jsou takový marginálie jako souboje tělo na tělo, Ben Kingsley, a titulkový teasy na nadcházející etapu MCU - tedy Multiversum. To, že Disney a celkově Hollywood leze kvůli profitu za každou cenu Číně do prdele, radši ani neberu v potaz......

Experimentální snímek 'Last and First Men' je velmi netradičním meditativním zážitkem, který je strukturován ze tří prostých složek: 1) abstraktní černobílé záběry jugoslávské brutalistní architektury; 2) prorocký žalm o konci lidské civilizace předčítaný Tildou Swinton; 3) nadpozemský hudební podkres ikonického islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona, který celou tvůrčí agendu inicioval...... Jóhannsson želbohu roku 2018 zemřel, tudíž musela být tahle elegie dokončena až posmrtně. Je tedy s podivem, jestli sám předem věděl o svém skonu a tak se chtěl tímto jedinečným prostřednictvím, tedy humanistickými symfoniemi, symbolicky rozloučit s matičkou Zemí. Ať už je odpovědí ano či ne, budiž mu vesmír lehký.

|| [VIDĚNO 26.12.2020] || "Na Počátku nejde zabít duši. K tomu přece slouží život na Zemi." "No nekecej." ________ Při sledování tohoto fascinujícího animáku ve mně neustále rezonovala otázka "Jak to ten Pixar do píči dělá, že mě dokáže pokaždý tak dokonale emočně rozjebat?" ...... Snímek 'Duše' je takový symbolický klimax tvůrčí inovace a vypravěčských motivů studia Pixar. Pixar nás totiž ve svých kultovních dílech již dříve přesvědčil, že auta mají duši, zvířata mají duši, hračky mají duši, příšerky mají duši, dinosauři mají duši, ale i emoce mají duši - a nyní se zde zaobírá velmi podobným a neméně originálním tématem - že i duše mají duši. Takže i tady opět není o čem. 'Duše' je snad ze všech relevantních hledisek bravurně melancholicky koncipovaná, vizuálně jímavá, emocionálně imerzní oslava černošské muziky, která v sobě skrývá neskutečně mnoho implicitních stimulů i surreálných abstrakcí, a jež je dokonalá snad ve všech dílčích intencích. Jenže tohle není jen tak ledajaký fantazijní animák. Ať už jde o využití ezoterických témat (spirituální cestování či astrální projekce), anebo famózní ambientní soundtrack od dua Trent Reznor & Aticus Ross - který perfektně umocňuje nejen vzájemný vztahový peripetie protagonistů a neustále se zintenzivňující napětí, ale taky onen spirituální trip do nitra lidského bytí - to vše a nejen to dělá z 'Duše' nesmírně subtilní transsubjektvní alegorii o tom, že nám život uniká mezi prsty, aniž bysme si to mnohokrát uvědomovali. To, co se zde tvůrci skrze existenciální paralely snaží divákům sdělit, je reakce na náš současný disociativní způsob života, v němž se hekticky ženeme za materiálními zbytečnostmi, zatímco naše duševní zdraví akutně strádá. Tuhle analogii lze naprosto bezproblémově využít k momentální pandemii, která odhalila nejniternější lidský démony, a na světlo vyhřezla naši nejniternější podstatu - že dáváme přednost komfortním lžím před trpkým políčkem pravdy, přestáváme se radovat z maličkostí, pomalu začínáme pohrdat vzájemnými sociálními interakcemi, a sobeckost pro nás má již větší cenu než empatie. Je proto až neuvěřitelně rafinovaný, jak trefně tvůrci implementovali do této animované tragikomické mozaiky tolik životních pravd, stereotypů, miskoncepcí, deziluzí, a posléze je zaobalily do klubka neutuchající naděje...... Tyhle sofistikovaný aspekty dělají z 'Duše' nesmírně inspirativní dílko, který si zaslouží nejenom celosvětový renomé, ale zejména enormní uznání všech generací a věkových kategorií. Již nějakej ten pátek jsem prostě neviděl tak dojemnou alegorii o vůli odpouštět, vůli poskytnout druhé šance, a v neposlední řadě vůli darovat vlídnost vůči ostatním. Pixar jednoduše překonal sám sebe - a já stále nedokážu pochopit, jak ze mě pokaždý dokáže tak efektivně vyždímat hektolitry slz - poněvadž 'Duše' mě zasáhla do duše způsobem, který já prostě nedokážu vysvětlit, natožpak pochopit. O to víc mě sere, že téměř rok po premiéře jsem ke snímku teprav napsal komentář, kterej víceméně má hlavu i patu; nebo si to alespoň myslím. A vy si mezitím běžte přečíst nějaký filozofický pamflet od Nietzscheho, Bukowskiho, Marca Aureliua, anebo Žižka...... // VERDIKT: váhal jsem nad hodnocením 9,4 - ale to je šumák; tohle je tak unikátní žánrový milník, že uděluju 10 duší z 10. Pomyslná tečka za rokem 2020, a jedna z nejlepších pixarovek, ne-li přímo nejlepší // PS: Pakliže se duše Dvaadvacítky doopravdy dostala do Číny, určitě bych uvítal pokračování s názvem 'Duše 2: Balada o Uyghurech'. Jo a s hippie kapitánem bych klidně strávil celej svůj posmrtnej život :))) ________ "Škola je ztráta času." "Samozřejmě. Jak mi jednou říkal můj mentor George Orwell: Státem financované vzdělávání je jako chrastění klackem uvnitř kyblíku se splaškama. Studijní osnovy vládnoucí třídy potlačují různorodost názorů." "Přesně!" 💙💙💙💙

"Teamwork is the key, wink, wink." ________ Snímek 'Finch' od platformy Apple TV+ je pozoruhodnou postapokalyptickou pohádkou o dobrodružství Toma Hankse v roli vědátora Finche, psa Goodyeara, a robota Jeffa napříč pustou USA, za kterou by se upřímně nestyděl ani Steven Spielberg, natožpak Robert Zemeckis, který tenhle projekt dokonce i produkoval. Je to sice patetickej kýč, ale náramně zábavnej kýč. Muzika neumírá.

sledovat Chlast je jako chlast pít - čím víc v sobě máte promile, tím větší radost vám koluje v žilách. Prvotřídní melancholická šleha.... Skoll! 💚💚💚💚

Černošský western: *existuje. Uživatelé ČSFD: "And I took that personally!" ...... Za relativně důvtipnou stylizaci a chytlavý reggae/soul soundtrack uděluju 4* – doufám že z toho někomu rupne cévka; budu jedině rád.

"You know what Jesus' big mistake was? He didn't offer up a sacrifice in his stead. The cruciform is a constant reminder of that." ________ V Hollywoodu očividně neoceňujou originalitu – jinak si nedokážu vysvětlit, proč ten sadistickej magor Panos Cosmatos za celou svou kariéru natočil jen dva celovečeráky. Sledovat jeho filmy je totiž jako byste sledovali Tarantina na lysohlávkách; takže ačkoliv zrežíroval jen dva filmy, okamžitě si získal renomé ambiciózního tvůrce subžánru drogových filmů. Přičemž jeho poslední projekt, dnes již kultovní neonový trash horror 'Mandy', je famózní psychedelickou gore extází, o který se ani Jardu Duškovi při konzumaci ayahuascy nesnilo...... Fantasmagorická premisa týhle šílenosti je víc než jednoduchá a neméně bizarní: Nicolas Cage se snaží pomstít svou životní lásku Mandy poté, co zahynula - respektive byla brutálně upálena - rukou kultu náboženských fanatiků. Nenechte se však mýlit, tohle není jen tak obyčejný příběh o pomstě; protože v cestě mu stojí dvě překážky: motorkářský gang pekelných démonů, a předávkování drogami. To vše a nejen to - společně s pohlcující a přesto neskutečně přepálenou audiovizuální formou, bezesporu jednou z nejatraktivnějších, co jsem kdy viděl - dělá z 'Mandy' delikátní béčkovou žánrovku která inovativně kráčí v tvůrčích šlépějích Alejandra Jodorowskyho, a esenci cinefilního filmu. Víc halucinogenních tragikomedií, prosím! [#LSDJEKÁMOŠNEŽRÁDLO]

"Let the new age of enlightenment begin!" ________ Znáte ten pocit, kdy jste viděli film, neměli jste nejmenšího tucha o čem ksakru byl, ale přesto jste si jej zkrátka zamilovali? Takovým kandidátem je právě kanadský snímek 'Za černou duhou'. Prvotina režiséra Panose Cosmatose je totiž mnoho podivných věcí najednou, zejména famózní poctou béčkovým hororům, kde se Cosmatos mysteriózní optikou snaží pojmout premisu reálných událostí, kdy se v tajných vládních laboratořích za pomoci psychotropních látek experimentovalo s lidským vědomím. Ale jelikož je Cosmatos člověk na slovo vzaté, chtěl divákovi autenticky navodit klaustrofobický psychedelický bad-trip aniž by byl pod vlivem, takže není divu, že 'Za černou duhou' je intenzivním hypnotickým deliriem s dechberoucí vizuální estetikou, kde se abstraktno žene do nejzazšího extrému, díky čemuž je i dokonalým exemplářem filmu, kde forma absolutně dominuje nad obsahem. Člověk má jednoduše prazvláštní dojem, jako by sledoval drogovou variaci na Kubrickovu 'Vesmírnou odyseu', tudíž je relativně jednoduchý se dostat do tranzu. Zážitek ze snímku 'Za černou duhou' by se tak dal přirovnat snad jedině k lízání ropuchy coloradské při sledování brakovýho sedmdesátkovýho slasheru - nechápeš to, ale miluješ to......

Zajímavý černobílý pamflet o adolescentní upírce která jezdí na skejtu, saje krev šovinistům, a shodou náhod v ní vzplane láska pro perského Jamese Deana. Ta scéna, kdy se do sebe při písni 'Death' od White Lies navzájem zamilují, je audiovizuálně omamná jak íránský koření, highlight filmu, takže bude nemalou chvíli trvat, než ji vyženu z hlavy. Zbytek je solidní artová kombinace neo-westernu, orientálního horroru, a romantickýho melodramatu; nic víc či míň......

doporučuju výhradně pro opraváře praček.