major.warren

Druhá část otevřené studie ženské sexuality. Ještě delší, chytřejší a depresivnější. Druhý díl Nymfomanky Larse von Triera divák očekává s nejistotou a zároveň velkou zvědavostí. Génius Trier ani v druhé části neopustil základní kameny svého uceleného díla - sex, chytrost, perverznost, psychologii ani svérázný humor. Oproti prvnímu dílu dvojce chybí především více vtipu, kterým jednička skutečně nešetřila, ba naopak Trier se v druhé části dostává z žánru mysteriózní erotické komedie až kamsi k psychothrilleru. Nu, proč ne? Ale tři hodiny? Ne! Viděl jsem celou Nymfomanku v režisérské verzi a konstatuji, že zkrácení zde rozhodně nemohlo uškodit. Filmařsky neztratila druhá Nymfomanka nic. Ale jakmile se s hlavní hrdinkou ponoříme do tajů psychiky, jsme buďto znudění, nebo musíme přetáčet (scénu s potratem si Trier mohl opravdu odpustit). Další problém tkví v Charlotte Gainsbourg, respektive v Trierově podání její postavy mezi vyprávěcím obloukem a přeměnou ze Stacy Martin do vyspělejší verze. Zatímco ve scénách zpovědi stále výtečnému, možná až trochu nechápavému Stellanu Skarsgardovi Gaisnbourgová baví, jakmile dojde na psychiku a následně opět na sex, divák už ji skoro nemůže vidět. Potěší především cameo Willema Dafoea a také "dlužníka" Jeana-Marca Barra. Kapitola s masochistou je emočně hodně tvrdá a Trier provokuje jako by snad nebylo zítřka. Tři hodiny čekání na zvrhlou pointu jsou ovšem příliš moc. Nymfomanka přesto dokáže bavit. Čím? To si už musí každý zodpovědět sám. Lars von Trier opět dokázal, že je génius a velký filmař. Druhý díl Nymfomanky stále umí chytit. 65% a čtyři hvězdičky.

Rande na slepo funguje možná jako oddychovka, kde je na místě uronit slzu a úsměv, ale mnohem lépe by fungovalo jako drama. Bože, bože. Německo, zdá je na tom ve filmu ještě hůře, než my. Rande naslepo si zakládá na vcelku silném příběhu, který diváky snadno chytne, dále pak na oddychovém ladění a příjemném humoru. Ale to je bohužel tak všechno zde "funguje." Vezměme to od začátku. Úvod je dramaticky dobře vystavěný a zajímavě nás uvádí do příběhu. Jakmile Saliya přestane vidět, divák mu fandí a prožívá jeho příběh. Jakmile nastoupí do hotelu, kde se pohybuje na úrovni Rain Mana, divák cítí faleš. A když přijde čas na lásku, tak Rande naslepo definitivně propadá. Čím více se blíží konec, tím více je film slabší a slabší. Každým záběrem ztrácí pár bodů z hodnocení a končí někde na 45%, což je dosti smutné. Je tu totiž znát tvůrčí nápad, a pokus o drama, které se chvílemi v mění v melodramatickou citově vyumělkovanou podívanou o hereckých výkonech úrovně TV Barrandov. Režijně se o žádném zázraku mluvit nedá, ale jako natočený celek to není zcela k zahození, a to samé platí o scénáři, který kdyby se držel na uzdě, dospěl by dle mě k úrovni 65% minimálně, které si zpočátku hodně slušně drží. Hodnocení pendluje mezi čtyřicítkou a šedesátkou každou další scénou. Kontrast hrůz a opravdu humorných scén tak velký jsem dlouho neviděl, ale ve finále převahují hrůzy, které diváka ničí. Vizuálně je Rande naslepo další umělý pokus, z něhož se stane vizuální telenovela a hudebně, tak tam není moc o čem mluvit:-(. Herci hrají slabě, hlavní hrdina ještě ujde, podobně jako jeho kamarád, který však každou další minutou, co je na plátně více a více otravuje vzduch. Normálně bych dal 50%, ale za ty scény, kdy Saliya zničí svatbu je to 45%, a krásné dvě hvězdičky. Rande naslepo může vyfasovat i šedesátku a tři hvězdy, ale pociťuji velké zklamání, tak hodlám být důsledný. Někomu se film bude jistě líbit. Pro nenáročné diváky je to ideál, a dobrý nápad film zajisté má, ale Rande naslepo není Grandhotel Budapešť, kde by Saliyovi jeho nevidomost nejspíš důstojně prošla. Další zmařený pokus o dobré komediální drama, ze kterého se vyklubala ufňukaná telenovela, navrch s drogami a banalitami. Nejlepší scénu nedokážu určit.

Otevřená studie ženské sexuality v režii génia Larse Von Triera. Podusí, zhnusí, ale i chytře pobaví. Viděl jsem nezkrácenou verzi (145 minut) a svým způsobem nenamítám, že by se opravdu šikla verze kratší, která běžela v kinech, protože v závěru celý film působí dost zdlouhavě. Proč ovšem Trier tento snímek vůbec natočil? Předně tím završil svou "trilogii deprese." Mimo to přinesl další příběh "dobré ženy" a samozřejmě chtěl co nejvíce provokovat a šokovat, což se mu bez debat povedlo. Ve skutečnosti však Nymfomanka stojí na chytrosti, tvůrčí vyzrálosti a především bravurní filmařině, která přesahuje hranici běžného filmového řemesla. Od prvního padnutí slova nymfomanka v Seligmanově domu, kde se Joe začne starému muži svěřovat, je divák ve střehu a v očekávání. Trier používá nádherné vysvětlivky – zmiňme alespoň ukázku rybaření, třpytící se rybku pod hladinou, parkování auta do vyhrazeného bloku, či počítadlo, které sleduje výsledky Joe a B. ve hře ve vlaku, kdy se dívky snaží poplést hlavu spořádanému boháčovi v první třídě. Některé záběry jsou skutečně přehnané. Jsem velice zvědav na druhý díl, kde více vynikne Charlotte Gainsbourg. 75%.

Chris Pratt je Indiana Jones ve vesmíru. Strážcům galaxie vévodí humor a akce. Ano, je to mainstreamový film pro fanoušky Marvelu a komiksů a akce. A ano, lidé na celém světě to milují a chodí na to rádi. Proč ne? Tvorba Marvelu není špatná, jen je dělaná komerčním způsobem a čistě řemeslnicky, a postrádá tak tvůrčí duši. Vše je točeno pro diváky - divák má být ohromen akcí, a spokojen s oddychově laděným finálním zážitkem a zapomíná se tak na nápady, myšlenky a v opačném slova smyslu na mnohá klišé, která jednotlivými díly rezonují. Ovšem, ctěné díky za Strážce Galaxie. Minimálně jeden, takto oddychový a velmi příjemný film by měl ročně být v kinech a kdyby si držel úroveň alespoň Strážců Galaxie, nemáme úplně vyhráno, ale svítí nám lepší okamžiky. Je jasné, že řemeslné majstryštyky série Avengers nic od Marvelu nepřekoná, ale zrovna Strážci Galaxie jsou velice příjemným filmem. Opět - nechápu proč se točí další díly. Avengers na to mají, ale Deadpool, Ant-Man, Strážci Galaxie apod. Proč točit pořád dvojky a trojky? Nu, to je ta komerce, kterou mě Marvel štve. Ano, dělá to hodně studií, ale zrovna u Marvelu je to škoda, protože tím, že by točil méně, a klidně ve stejném stylu točení, jako nyní, by si dle mě získal ještě více milovníků a především by se stal opravdu kultem. Touha po určitém filmu je totiž leckdy účinnější, než samotné téma a žánr, jenž dohromady všechny filmy svazují. Jsem milovníkem Tarantina a těším se na každý film, a co bych dal za to, kdyby točil každý rok klidně více projektů, ale tím by si pak on sám podlomil v budoucnu nohy. Strážci Galaxie jsou velmi příjemný zážitek pro diváky všeho druhu. Zrazuje je klišovitost a viditelné srovnání se světem Star Wars, a pak samozřejmě nesmysly typu, že tvor, jenž žije celý život ve vesmíru přirovnává Thanose k fašistům. A zamrzí hloupě napsané citové scény, ostatně jako ve všech současných akčních dobrodružstvích. Chyby ovšem spraví humor a dobrodružná akce, které baví. Vizuálním efektům se nevyhneme, no dobře. Práce s hudbou je katastrofa - a ani ne tak s původní od Tylera Batese, jako s efektním výběrem klasik 80s. Scénář není náročný a krom naprosto sentimentálního finále je i vcelku slušně napsaný. Dobře rezonuje úvod, podobný začátku Dobyvatelů ztracené archy, a dále už jede čistě na své vlně, která funguje dosti slušně. Chris Pratt je obdobou Indiana Jonese ve vesmíru, což nám dojde hned, jak spatříme onu mocnou kouli, a Pratta jak se k ní jako Harrison Ford plíží. Zoe Zaldana nic moc velkého nepředvádí. Kdo baví je Dave Bautista, coby hromotluk mstitel, a hlasy Bradleyho Coopera a Vina Diesela v dvojici mývala Rocketa a humanoida Groota, které si divák prostě zamiluje. A povedl se i jejich dabing. Jinak tu máme samé zajímavé herce - od oscarového Del Tora a Glenn Close, až po velmi dobrého Johna C. Reillyho. Vizuálně je to show efektů, ale třeba kostýmy nejsou zrovna nejhorší. Mytologie postav mě trošku mate, ale to jen pro to, že se v Marvelovkách moc nevyznám. Ale tenhle film pochopí opravdu každý. Stopáž je ideální. Strážci Galaxie nejsou žádným velkým uměním, ale drží si svůj vlastní styl, humor a jako oddychovka jsou opravdu svěží:-). 65% a čtyři slabší hvězdy. Nejlepší jsou všechny scény s Rocketem a Grootem.

Plán útěku je příliš hollywoodský. Slušela by mu větší komornost a natočení o dvě dekády dříve. I když se film jeví jako nesmyslný pokus o comeback dvou hereckých legend, pod pláštěm je mnohem rafinovanější. Drží si řemeslný styl, který odráží jen přehnaná hollywoodská přetechnizovanost, a čítá spoustu velmi originálních nápadů. Scénář Milesa Chapmana a Jasone Kellera je stručný, dobře exponuje zápletku a velmi pozoruhodně nás seznamuje s hlavním hrdinou - útěkářem Reyem Breslinem v podání starého Sylvestera Stallonea. Stallone a jeho postava jednoduše baví, avšak pod designem staré hollywoodské legendy, která vévodí v akčních scénách, se jeví jen jako obyčejný neohrožený hrdina, bez silnějších emocí a citů, a výjimečně špatně, ba dokonce chvílemi trapně, mu neprospívá dabing Pavla Rímského. A scény, kde vidíme Breslina ve společnosti krásné Amy Ryan, působí též trochu komicky a uvnitř je zaráží fakt, že projekt nebyl natočen o dvě desetiletí dříve, kdy Stallone i jeho partner byly ještě mladí hoši:-). Arnold Schwarzenegger Stallonea chvílemi herecky přebíjí, ovšem jeho postava je sama o sobě více komplikovaná a ve finále je zbytečně odhalená. Je ale hezké vidět dva akční velikány vedle sebe při útěku z tajemného vězení. A právě jejich útěk je hlavní dramatická jednotka, která diváka chytne a pomůže odpustit všechny chyby. Jakmile totiž Stallone odhalí skutečnou pravdu o svém novém vězení, divák jeho postavu pochopí a vžije se do ní, protože je náhle stejně udiven jako on. Scénář zrazuje jen finále, jenž není vysvětleno příliš dobře, a banální pointa s postavou Schwarzeneggera. Režijně Mikael Hafström neselhává, ale spíše se věnuje technickým hloupostem, a až moc se zasnívá do faktu, že chce točit akční podívanou se vším všudy. Vizuální efekty a technické detaily jsou tu ve finále i během středu dosti rušivé, a celkově by prospěla větší komornost, které bychom zřejmě docílili právě natočením o pár let dříve. Dnes jsou v trendu nečekaná odhalení, vizuální efekty, bezduché akce, a samozřejmě klasické hollywoodské hrdinství, které bohužel čítá i Plán útěku. Hudebně žádný výrazný zázrak, a další herci v čele s prostoduchým záporákem Jamesem Caviezelem a Vincentem D'Onofriem to také není žádná sláva. Ve finále však Plán útěku navnadí milovníky "béčkových" akčňáků s Rambem i Terminátorem vjednom, a jednoduše je chytne. Originální Plán útěku totiž jednoznačně je. 60% a tři hvězdičky. Nejlepší scéna je Reyovo odhalení pravdy ve vězení. Nejhorší je finále na lodi, ale film by u milovníků nejspíš propadl, kdyby Stallone zavěšen na laně z helikoptéry nezvítězil. Zamrzí, že Plán útěku se dočkává dalších pokračování, a tím se z něj paradoxně a s velkou škodou stává kompletně utnutá série.

Kultovní sci-fi dělané z radosti pro radost. Korben Dallas je díky Willisovi největší frajer. A sic je poněkud náročné Pátý element dokoukat do konce, vždycky si ho rád znovu připomenu, když na něj náhodou někde v televizi narazím. Parádní zábava to totiž bezesporu je. A Besson je navíc neuvěřitelná hračička. 70%.

Srovnávat Rocketmana s Bohemian Rhapsody není fair ani vůči jednomu, avšak ve finále vyjdou oba na stejně. Elton John a jeho umělecká biografie z pera britských tvůrců Dextera Fletchera, který velmi solidním způsobem dotočil obdobné Bohemian Rhapsody, a scenáristy Lee Halla, který do celého příběhu vsadil pomyslný "Eltonovský" styl, a dobře udělal. Nu, musím říci, že se Rocketman velmi slušně povedl. Co si budeme - srovnání s Bohemian Rhapsody se nevyhneme. Máme tu opět výtečného britského zpěváka, navíc homosexuála, později neřízenou střelu, a ve finále opět legendu a skutečnou hudební hvězdu, která s námi zůstává navždy, a symbolicky pak poetické názvy obou snímků podle nejslavnějších písniček svých hrdinů. S Mercurym Eltona od sebe dělí jen jeden rok života, a pocity z dětství, které se u obou dvou zcela lišší. Kostra příběhu je u obou snímků vyloženě identická, když pomineme stylovější vyprávění u Rocketmana, prostřednictvím nápadu s léčebnou a muzikálovou stylizací. Úvod je výtečný, dětství je přenádherné, a setkání s Berniem Taupinem a počátky slávy jsou skvělé. V druhé půli máme klasický obrat, kterému následují banality a akcičky typu soužití s vykořisťovatelským manažerem, skákání z aut a do bazénů, či hádky s milovanou matkou. Vtom jsou oba filmy stejné. Zatímco Mercury je řemeslně excelentní a selhává umělecky, Elton je umělecky lepší a čistší, a selhává řemeslně, podobně jako vizuálně. Výkon Tarona Egertona je výtečný. Nesnaží se imitovat ani na sebe příliš upozorňovat, a jen nenápadně, přesto však stylově a v souladu s postavou Eltona Johna, vytváří vskutku bombastický projev. A pochvala patří i skvělé Bryce Dallas Howard, coby jeho matce. Že je film o Eltonu Johnovi divák ví, ale kdyby se ta postava na plátně jmenovala jakkoli, mohl by to být film o komkoli a nevadilo by to, a vtom tkví jeho tvůrčí čistota. Film nespoléhá na přílišnou slávu svého hrdiny a podává nám jeho obraz z jeho strany leckdy i vyčítavě, až sebekriticky. Rocketman vyhrává ve formě - film je vyprávěn jako muzikál. Jakmile Elton sedne za klavír a začne zpívat je divákům náhle všechno jedno, a všechny chyby se spraví. Dexteru Fletcherovi se povedlo perfektně využít písní pro krásné choreografie, které hází vše ostatní bezstarostně za hlavu. Jeho styl, který dal najevo už v dotáčení Bohemian Rhapsody, se tu ještě více prohlubuje. Líbí se mi, že tvůrci se snažili více experimentovat. Rocketman obsahuje ve směs stejné chyby jako Bohemian Rhapsody, a jsou stejně, ba možná ještě více, zbytečné a banální. Melodramatické dialogy jsou jedna velká pohroma, a je na nich vidět, že scénář se snaží jít uměleckou cestou jako celek, a zrovna zde mu to nevychází - stejně jako vytvoření jakési originální hudby, která vůbec nejde s Eltonem, a nejvíce diváka mučí v záběru na Eltona a jeho ženu, když si ráno dopřávají ve své vile ona kávu a on vodku. Poté ruší efektní vysvětlivka typu široký záběr na Hollywoodský vrchol, abychom poznali, že jsme v Hollywoodu apod. A co mě mrzí nejvíce, že i přes skvělé nápady s muzikálem a léčebnou film na konec vypráví stejně jako Mercury a další filmy. Nejsilnější jsou oba filmy, když zpívají. Jakmile jde o city a drama selhávají. Zde pomáhá muzikálová forma. Jestli nějaké gesto opravdu diváka dojme je to věta Eltonova milence a manažera: "Zapomeň na to kým ses narodil. Buď tím, kým být chceš." Řemeslně je Rocketman slabší. Obraz je umělý v každém záběru a moderní vizuální styl se k filmu vůbec nehodí. Kamera je krom tanečních čísel nevýrazná. Vévodí ve scéně, kdy malý Elton spustí své sólo v hospodě a poté udělá pomyslný okruh, aby se mohl přeměnit a vrátit se jako dospělý muzikant, což je nádhera. A Your Song či Crocodile Rock, tak to je bomba:-). Režijně je film dobrý, umělecky také, ale řemeslná bomba pro širší publikum to není, a tak Bohemian Rhapsody, které v sobě neslo většího diváckého ducha zvítězí, protože Rocketman není nakloněn z hola všem. Je více tvrdší a netypičtější, a v tom paradoxně u diváků bohužel selže. Hallův scénář je o fous lepší, než McCartenův, (např. vůbec nevysvětluje co se časových úseků týče), výhru nad ním ale pohřbívá chybějící divácká líbivost. Nebál bych se příběhu vtisknout mnohem širší záběr, a moc by potěšily životní sekvence Eltona Johna se Lvím králem, transplantací vlasů, princeznou Dianou, shopováním a klidně i s tím malým prckem z titulků:-). Rocketman řeší Eltona, coby se sebou nespokojenou osobnost, toho času v léčebně od alkoholu, a má vlastní osobní nadhled. Uškodilo mu jistě brzké uvedení po Rhapsody, a byl bych moc rád, kdy by měl Rocketman stejný úspěch. Ale zatímco Freddie se bohužel někde na nebi už jen směje, Elton si svůj film, natočený skutečně pro radost, může ještě spokojeně vychutnat, a to je hlavní:-). Chyby tam jsou. Ale závěrečné titulky a Crocodile Rock to všechno spraví a divák těch pět deset ba možná patnáct procent rád přihodí:-). A v závěru Rocketman na Bohemian Rhapsody příjemně dotáhne. 75% a opravdu přenádherné čtyři hvězdičky. Není tak bombastický, ale jinak jsou oba dva stejní. Protože Elton John je taky borec a jsem za Rocketmana osobně moc rád, protože jsem si zase po nějaké době uvědomil, jak moc mám jeho a jeho písničky rád:-). Nejlepší scéna je Crocodile Rock a pak krásné finální titulky.

Nejvyšší nabídka je neskutečný film. Nic víc se o ní říct nedá. Giuseppe Tornatore po filmu Baaria otevřel nová zákoutí své filmové tvorby. Způsob jakým režisér vypráví, je nepopsatelný. Virgil Oldman, zahrán oscarovým Geoffreym Rushem, je zásadový a uznávaný člověk s jasnými životními pravidly a přednostmi. Avšak hluboko v sobě skrývá samotu a odcizení. Nedokáže se s nikým sblížit, avšak svou lásku k ženám si vynahrazuje naprosto jedinečným způsobem (viz. scéna s obrazy). A jednoho dne tomuto svéráznému znalci umění zazvoní telefon. Na druhé straně je neznámá žena. Znalec jí pomůže a záhy se s ní sblíží. A náhle je jeho život vzhůru nohama a zcela jinde, než by si kdy předtím dokázal představit. Od první scény nejde odtrhnout oči od obrazovky. Jemnost, náklonost k sebemenším detailům, smysl pro tajemno. Chvílemi mrazí, jindy se lze nechat unášet tím, co kouzelník Tornatore na plátně předvádí. Scéna, kdy Oldman, schován za sochou, nenápadně pozoruje polonahou Claire a nemůže z ní sundat oči, je prostě nádhera. Struktura scénáře je velmi křehká, přesto je vše náležitě vystavěno směrem k výbornému závěru, kdy jeden dějový úder střídá druhý. Sylvia Hoeks, coby tajemná Claire, je tím největším ztvárněním půvabu jaké jsem kdy v Tornatoreho filmu viděl. Hloubka kamery Fabia Zamariona, kterou projevuje v každém záběru, se nedá slovy vyjádřit. Hudba Ennia Morriconeho sahá za hranice běžné filmové hudby. Souhra režie, kamery a hudby je v Nejvyšší nabídce opravdu výjimečná a dá se říci, že Morricone zde opravdu popustil uzdu fantazie a jeho hudba doslova prorůstá do roviny fikčního světa. Největšího prolnutí obrazu a hudby dosahuje při zmiňované scéně s obrazy. Funguje tu všechno se vším. Finále v Praze, v kavárně Noc a Den, kdy kamera odjíždí od sedícího a v myšlenkách zcela ztraceného Oldmana je špičkou celého filmu. Nejvyšší nabídka je mistrovské a strhující dílo.

Vinnetou: Poslední výstřel. Nejsmutnější díl, kterému pro jeho konec nikdy nedám plné hodnocení. Přesto je jako celek úchvatný. Harald Reinl uzavřel svou tetralogii opravdu stěžejním způsobem, protože divákům se do paměti navždy vryje slavná scéna, kdy Vinnetou, náčelník Apačů, odchází do věčných lovišť. S tímto snímkem končí i mýtus o divokém západu, který Reinl svými předchozími filmy vytvořil a vyprávěl ho jako pohádku, kde dobro vždy zvítězí nad zlem. Bohužel v tomto díle s sebou přineslo i největší oběť.

Vinnetou - Rudý gentleman. Pierre Brice a Karin Dor jsou Vinnetou a Rybanna v nejslavnější indiánské romanci všech dob. Harald Reinl svou třetí Mayovku povýšil na místo násilí na neskutečně nádherný a hluboký příběh, který však také nemá zrovna nejšťastnější konec. Vinnetou bohužel kvůli boji za mír nemá právo ani na lásku. Z herců zmíním skvělého Eddieho Arenta (znovu v roli Lorda Castlepoola) a pak i svého oblíbence - největšího filmového ďábla Klause Kinského.