Gemini

Nějak jsem si k tomuhle Leanovu rozmáchlému velkodivadlu o šlechetném lékaři semletém ruskými dějinami první poloviny dvacátého století, nenašel cestu. Omar Sharif mi přišel ve srovnání nejen s Alecem Guinnessem (jehož Jevgraf je naprosto ikonická figura), ale i třeba Rodem Steigerem zoufale nezajímavý, a příběh "jeho žen" byl na mě až moc knižně z prstu vycucaný. Nicméně jako celek je to skutečně fascinující podívaná aneb vzdech, takovéhle filmy už se dneska netočí:) Přesto se nedovedu oprostit od svého subjektivního dojmu a velebit objektivní kvality (s těmi Oscary bez výhrad souhlasím) a historickou pozici Doktora Živaga, takže dávám jen 70%.

Díky zrestaurovanému a kolorovanému dobovému filmovému materiálu má "barevná ruská revoluce" hned na počátku dánu jistou dávku přitažlivosti. Doplnění hranými sekvencemi je také dost zdařilé, ale u dokumentu je vedle formy samozřejmě rovnocenně důležitý i jeho obsah - a tady obávám se zůstali američtí "kamarádi" dost daleko za svými možnostmi. Devadesát minut je přece jen málo na to, aby se o takové obrovské události jakou byla (jak se dozvíme zdaleka ne tak) všelidová revoluce roku 1917, dalo mluvit nějak do hloubky. Zvlášť když se tvůrci rozhodli vyjít už z dřívějších událostí, které carské Rusko k VŘSR směrovaly, a díky kterým je zřejmější celkový společensko-politický kontext té doby. I přes značně omezený prostor je ale potřeba uznat, že se podařilo vykreslit onen kontroverzní historický okamžik masového nadšení pro marxistické ideály jako ještě desetkrát kontroverznější než jak jste se o něm mohli na střední škole dovědět od těch nejméně idealistických profesorů, a především jako téměř stalinsky pragmatický, dokonale bořící obraz filozofického a výlučně na blaho všeho lidu - tedy samozřejmě jen toho vykořisťovaného lidu;) - myslícího báťušky Lenina. Myslím, že kromě studentů fakult historie/filozofie měl o tomto "skutkovém stavu" povědomí jen značně omezený počet lidí. Já jsem se z Ruské Revoluce V Barvě dověděl spoustu pro mě velmi zajímavých informací, a mrzí mě jen to, že jich tam nebylo víc, protože jak se znám, k hlubšímu studiu se ve svém volném čase už nedokopu... Subjektivně daleko větší spokojenost než u procentně stejně hodnoceného cyklu Sbohem, Soudruzi (u kterého mi kromě povrchnosti trochu vadila i forma). 80%

Vynikající a nestárnoucí anibychneřeklžekomedie o výkonu advokátní praxe nejen za minulého režimu. Místy můžete Kopeckého Lukáškovi vyčítat jistou "morální flexibilitu" (k čemuž vždycky radím položit si otázku "Jak byste chtěli, aby se choval váš advokát, když za ním přijdete s tím, že potřebujete vytáhnout z průšvihu?"), ale jeho svaté rozhořčení a nezapomenutelná slova citovaná Tosimem jsou tím, co bychom si měli z tohohle počinu legendárního režiséra odnést. Pro advokátní stav má Causa Králík o několik řádů větší půvab, protože klienti, ti se za těch víc než třicet let vůbec nezměnili...:)

Zásluhou Júlia Vaška a Jaroslava Moučky snesitelná přátelsky se tvářící hustotendenční detektivka s - pravda - zajímavým příběhem, kdy je divák až skoro do konce držen v nejistotě jak to vlastně je... aby pak skončila k popukání geniální intuitivní "dedukcí" hlavního kriminalisty a záludní imperialističtí hrdlořezové byli odhaleni a po zásluze potrestáni. Nejde nepoukázat na to, jací jsou tu příslušníci SNB a StB do jednoho korektní profesionálové, kteří si se zadrženými vždycky jen přátelsky popovídají a na všechny úspěchy jim stačí jen bratrsky spolupracovat se všemi složkami bránícími mír. Zkrátka a dobře nebýt Vaškova herectví, nemá smysl se na tuhle normalizační Kleinovinu "na motivy skutečných událostí" vůbec dívat. 50%

Zlaté Dno není žádná třeskutá veselohra, jakých Vlasta Burian i jeho spoluhráči natočili spousty, ale spíše takový ryze pozitivní film pro celou rodinu o tom jak pracovitý človíček dovede k životnímu štěstí okouzlující vdovu Zitu Kabátovou. Z nějakého důvodu téhle podezřele bezproblémové podnikatelsky i životně motivační záležitosti nedovedu nic podstatného vytknout a pokaždé, když na ni v televizi natrefím, se znovu podívám. 80%

Zajímavá "dokumentární " záležitost projektující před diváka model globální katastrofy, kterou už před nějakým tím pátkem odvracely týmy Brjůsa Vilisa a Roberta Duvalla (a několik dalších před nimi a mnozí další - obvykle televizní a nekoukatelní - po nich). Zajímavé je to proto, že tentokrát je to celé ukazováno za pomoci odborníků na krizový management, přírodní katastrofy, geologii, botaniku, psychologii davu atd. atd., z nichž někteří i připouštějí, že svoje hypotézy budují na něčem, co zřejmě nepůjde srovnat s tím, co by nastalo při skutečném Armageddonu;) Bohužel je to prokládáno hranými scénkami z "dne D" a toho, co přijde po něm, které jsou dost tristně zpracované a IMHO hodně naivní. Nemluvě o tom, že v nich všichni mluví německy, i když jde o Mexikány z Yucatánu nebo Pařížany - vlastně pardon, keňští domorodci a Papuánci mluví svými jazyky, takže germánská rozpínavost má své meze;) Forma je nicméně značně nevyvážená, pokud jde o informační hodnotu i nějakou tu obecnou přitažlivost - taková Supersopka, která byla kompletně hraná, mě bavila daleko víc. Spoiler alert - mikroby přežijí, takže Bay respektive B. B. Thornton kecal;) 60% a víc ani ránu, mohlo se to udělat daleko lépe.

Nevinné a nezávadné pokoukání, ke kterému můžete děti posadit anebo s nimi u toho posedět (a dělat něco smysluplnějšího, třeba luštit křížovky;)) bez obav, že by se jim přihodilo něco mravně závadného... jenže právě té nezávadnosti je až příliš, je to takové tuctové rodinné cosi se značně naivním příběhem o budování safari někde ve Frankrajchu a sbližování s odloučenou ženou a trochu i dětmi. Dobrodružství spočívá v tom, že někde je zakopáno nějaké to tajemstvíčko a v tom, že se někdo pokouší safari zlikvidovat mimo jiné trávením zvířat (což je jistě tragické a nechutné, ale nic z toho ani v náznaku neuvidíte). Samotný film se uzavírá voiceoverem hlavního lidského hrdiny, který vypráví hlavnímu zvířecímu hrdinovi (lev Mambo) jak to všechno nakonec dopadlo a jak to asi bude dál - povídání o tomhle filmu jde uzavřít asi tak, že můžete svůj čas zabít daleko příšernějšími věcmi, ale z téhle si naopak nic obohacujícího neodnesete. Prostě obvyklý standard televizní tvorby pro děti, mládež a celou rodinu. Ale jelikož je to řemeslně slušné, není důvod se na Viktora a jeho zoologickou partičku nějak škaredit. Proto ode mě 60%.

Vivaldianno bylo/je zajímavý a do jisté míry kontroverzní projekt. Můžete moderní aranže, zapojování etnických nástrojů, elektrických kytar, velkoplošných obrazovek a světelné show vnímat jako ozvláštnění toho, co už jste mnohkrát slyšeli, a něco, co může staletími prověřenou hudbu přiblížit mladým generacím, anebo taky jako popovou úchylku jednoho z našich nejlepších houslistů vedenou mrzkou snahou vydělat peníz efektním kabátem - který třeba taková Gabriela Demeterová nepotřebuje, aby její prezentace v původním historickém ladění byla zcela strhující (kdo ji viděl a slyšel hrát Le Quattro Stagioni, abychom neopouštěli Vivaldiho, nezapomene na to). Já ale říkám - když už "prznit klasiku", proč ne takhle? Po technické stránce není efektům co vytknout, a nějaký nevkus se v žádném případě nekoná. Nutno říct, že zrovna Vivaldianno MMXII už neobsahovalo jen díla signora Antonia, ale bylo slyšet třeba i Piazzollovo Libertango - a to mělo třeba vynikající doprovod živým tancem (jak jinak než sličné, temperament a vášeň vyzařující tanečnice;)). Čímž se můžeme přenést od koncertu jako takového k jeho záznamu pro televizi - a ten je naprosto vynikajícím způsobem zrežírovaný. Kamera skvěle zachycuje detaily, střih sleduje tempo hudby a úlohu jednotlivých nástrojů, televizní divák dostává efektními prolínačkami to, co se při představení promítá na obrazovky, prostě zážitek nejenom v sále, ale i v televizi. A závěrem už jen poznámka, že zmíněný tanec Johanky Hájkové je naživo a v barvách (rudé šaty!) větší zážitek než v černobílém klipu - viz http://vimeo.com/42611918 :) Dávám "jen" 80%, mimo jiné proto, že komentáře umělců v pauzách mezi skladbami jsou v porovnání se zbytkem takové... rušivé.

Technicky i celkově filmařsky precizní historická dokumentární práce. Takhle skvěle restaurované dobové záběry snad ještě nikde k vidění nebyly. A z hlediska zasazení letecké války nad Evropou do širšího taktického kontextu je to taky velmi příjemné. Nutno dodat, že veteráni, z jejichž vzpomínek je Letecká Válka sestavena, působí velmi sympaticky a přímo si říkají o váš respekt - rozhodně víc než jejich souputníci z Dogfights. No a v původním znění ty deníkové záznamy čtou skutečně zajímaví herci;) 80%

Excelentní řemeslník s lehce nevyrovnanou výkonností Martin Campbell dostal do ruky i druhý díl rutinní (ale drahé) nevážné zábavy, které vévodily kordy a ritmo latíno gitáro (a korzet Catherine Zety-Jones). A natočil v podstatě totéž co prve, ale bez Sira Anthonyho, zato s natahováním se o odvaze a vzorovosti rodičů pro svá dítka, což Banderas daleko zábavněji předváděl v prvních Spy Kids, a hlavně se zápletkou, která jako by vypadla z Wild Wild West. Rufus Sewell tu neuvěřitelně mrhá svým talentem, a divák si říká, proč vlastně takovýhle naivní za každou cenu líbivý výplach sázející na romantiku té doby a geografického zasazení vzniknul - a nemůže dojít k jinému závěru než že rozhodně ne pro jeho potěchu, ale pro peníze:P A nemůže necítit jisté zadostiučinění z toho, že hrubý kalkul producentské sebrance nevyšel. Tyhle příhody šlechetného dona s kreací žárlivého Španěláka jsou naprosto zbytečné, a proto i přes svoje nesporné řemeslné kvality nedostanou víc než první díl - proto 50%.