ČT Live - Vivaldianno MMXII

Vivaldianno bylo/je zajímavý a do jisté míry kontroverzní projekt. Můžete moderní aranže, zapojování etnických nástrojů, elektrických kytar, velkoplošných obrazovek a světelné show vnímat jako ozvláštnění toho, co už jste mnohkrát slyšeli, a něco, co může staletími prověřenou hudbu přiblížit mladým generacím, anebo taky jako popovou úchylku jednoho z našich nejlepších houslistů vedenou mrzkou snahou vydělat peníz efektním kabátem - který třeba taková Gabriela Demeterová nepotřebuje, aby její prezentace v původním historickém ladění byla zcela strhující (kdo ji viděl a slyšel hrát Le Quattro Stagioni, abychom neopouštěli Vivaldiho, nezapomene na to). Já ale říkám - když už "prznit klasiku", proč ne takhle? Po technické stránce není efektům co vytknout, a nějaký nevkus se v žádném případě nekoná. Nutno říct, že zrovna Vivaldianno MMXII už neobsahovalo jen díla signora Antonia, ale bylo slyšet třeba i Piazzollovo Libertango - a to mělo třeba vynikající doprovod živým tancem (jak jinak než sličné, temperament a vášeň vyzařující tanečnice;)). Čímž se můžeme přenést od koncertu jako takového k jeho záznamu pro televizi - a ten je naprosto vynikajícím způsobem zrežírovaný. Kamera skvěle zachycuje detaily, střih sleduje tempo hudby a úlohu jednotlivých nástrojů, televizní divák dostává efektními prolínačkami to, co se při představení promítá na obrazovky, prostě zážitek nejenom v sále, ale i v televizi. A závěrem už jen poznámka, že zmíněný tanec Johanky Hájkové je naživo a v barvách (rudé šaty!) větší zážitek než v černobílém klipu - viz http://vimeo.com/42611918 :) Dávám "jen" 80%, mimo jiné proto, že komentáře umělců v pauzách mezi skladbami jsou v porovnání se zbytkem takové... rušivé. (20.10.2012)

Pozor, Varování! Následující komentář obsahuje větší než malé množství Moudrosti :) ... Jisté specifické druhy kýče v pravém slova smyslu se dají najít ve všech odvětvích umělecké činnosti. Určité umělecké formy mají "svůj kýč" jasně rozpoznatelný a definovatelný i pro širší veřejnost. Kýč ve výtvarném umění a architektuře se například rozpoznává daleko lépe než kýč filmový nebo: (tradáááá, už se dostávám k pointě) kýč hudební. Projekt Vivaldianno je bezpříkladnou ukázkou formy nejtěžšího hudebního kýče, jaký si osobně dokážu představit... Proti němu jsou songy ze "Šlágr TV" takřka hojivým balšámem na intelektuálovu duši. Vivaldianno je totiž nejodpornější zrůdnost velice umným (a tím pádem nebezpečným) způsobem maskovaná za Vysoké umění. Samotný koncept vychází z myšlenky, že "Čtvero ročních období" není dostatečně dobré samo o sobě a tak ho musíme za každou cenu vylepšit laserovou show a přidat do něj nějaké to "Tucání" - a to hlavně proto, abychom vážnou hudbu "v její nezměrné kráse" přiblížili dnešnímu pošluchači. Bohužel, ve všem tom přibližování se kulturychtivému konzumentovi se jaksi zapomnělo ohlídat, aby nevznikla práchnivějící plochá blitka bez špetky nápadu a autorské invence, která pouze parazituje, vykrádá a karikuje, místo aby rozvíjela a obohacovala. A tedy... Tak jako je sádrový trpaslík karikaturou sochy a podnikatelské baroko karikaturou architektury, tak je Vivaldianno karikaturou vážné hudby. Toho sádrovýho trpaslíka bych si před barák pro srandu vystavil. Ale doposlouchat Dvořákovo Vivaldianno, to vážně nejde... (11.10.2013)

Vivaldi by plakal, Bach by brečel a Mozart by se smál. Po 10 minutách jsem raději vypnula televizi, abych nebyla dojatá jako klasici. (21.10.2012)

Jeden "projekt" má větší účinek než 100 pořádnejch koncertů, a protože tohle všechno Dvořák se Svěceným vědí, připravili hudebně a moderátorsky lehce unylý, sice vizuálně nepříliš kultivovaný ale přiměřeně pestrý program zábavy pro ty, kteří by jinak poslouchat nevydrželi a další zvukové nuance neocenili. A proč ne rovnou pop-Requiem ? Landa ví. Vanessa ví víc. 1-2* (28.10.2012)