Gemini

Do detailů vypiplaná víceméně komorní konverzačka s lahůdkovým obsazením (z "vedlejších vedlejších" rolí si zaslouží vypíchnout Kevin Bacon) a dalšími z fascinujících hereckých transformací na obou stranách barikády - jak Langella, tak Sheen jsou naprosto neskuteční. Budu se muset podívat na skutečný záznam rozhovoru toho zlého prezidenta z Futuramy - a to je právě to, k čemu by měl vybídnout dobře natočený film podle skutečné události. Frost/Nixon je po všech stránkách vynikající řemeslná práce, ale je to přece jen trochu těžkopádné a sledování ne úplně příznivé. Reprízu si tak asi dám až za dost dlouhý čas... ale kdybyste někdo měl sestřih fotek a záběrů Rebeccy Hall na té módní vlně, kterou prezentovala tady, určitě se potkáme při jejím sjíždění;) 80%, i když samotní herci jsou zcela a bez výjimky stoprocentní.

É, bylo to o něčem jiném, než že od pohledu "ývl" mumifikovaný bankéř z Monopolů hraný Eli Wallachem přežije (za ustavičného děsivého cvrlikání) všechny a všechno, a proto, že v "tom" všichni mocipáni mají svoje zlaťoučké penízky, díky kterým si myslí, že oni (a ne Eli Wallach a jeho Melody Boys) tomu šéfují, se to hned tak nezmění? Vlastně jo, bylo to ještě o tom, jak byl Josh Brolin moc namachrovaný, jak geniální a sofistikovaný a v jádru dobrý chlapec Shia LaBoeuf našel svoje srdce (a hádejte co udělal s tím Brolinovým), a jak se Oliver Stone rozhodl udělat z Gordona Gekka alespoň trošku lidskou postavu... nebo taky ne:) Ano, je v tom to Stoneovo poťouchlé mrkání a výsměch burziánskému kapitalismu zvícího rozměrů, které si ani soudruzi v mírovém socialistickém táboře nedovedli představit, a takový ten nenápadně vztyčený ne prostředník, ale ukazovák (i když ten prostředník asi taky), ale nemohl jsem se zbavit dojmu rezignovanosti (i když to možná právě mělo působit šok a znechucení) - zvlášť ve scéně, kdy Charlie Sheen s Michaelem Douglasem vzpomněli na staré časy, kdy si ještě museli na něco hrát. První díl mi zkrátka přišel výrazně lepší, tohle je taková moderněji natočená, výborně obsazená, ale obsahově slabá sociální moralita, nazíráno "zevnitř shora". Zatmívačka s bublifuky už byla opravdu laciná... 70% a víc ani ránu, narozdíl od jedničky bez reprízy.

Ratatata! Bouch! Práááásk! Chcípni ty belgická svině, ááááno:) Druzí Expendables se víceméně poučili z nedostatků jedničky, a i když údajně používají pro svou práci poněkud jiné postupy (aneb Douglasovy filmově vědecké rozbory mě nikdy nepřestanou fascinovat), zábava je to vlastně stejná, jen ještě o nějakou tu trošku lepší. Ovšem ne stále stoprocentní - na to jenom Chuck Norris a yipeekiyaující Arnold nestačí. A nestačí na to ani hustokvalitní záporák z bondovky JCVD, jehož fajnl šoudaun s černým baretem Stallonem mi ze všeho nejvíc připomínalo vypouštění páry v Komandu:) Jen škoda přeškoda toho upozadění Scotta Adkinse, od něj jsem čekal něco onačejšího než jednu krátkou bitku se Stathamem (ještě k tomu s předem jasným výsledkem s ohledem na to, v jaké fázi filmu na ni dojde, že:P). Navíc prostě nevím, doba, kdy si mohli akční hrdinové dovolit být takhle neprůstřelní, je podle mě nenávratně pryč, i když ji budete vzývat tak intenzivně jako Simon West a Stalloneho banda. Abych to uzavřel - nelituju ani jediné koruny, kterou mě stál lístek do kina. A rozhodně vám doporučuju se na to do kina vydat, protože jednak takovýhle druh filmu si kino žádá, a druhak nezaplacením za vidění podporujete Zlo jako je Tvajlajt, protože za něj si kvílící/vzdychající Emy vždycky rády zaplatí (aby viděly gaye jiskřit co nejdříve), a až příště někdo přijde za producentem s nápadem natočit poctivý akční výplach s potenciálem kultovosti, pokusí se je ti mamonářští šmejdi uvrtat aspoň do trpitelských pohledů a očních linek:P Vem to čert, generálně vzato jsem vcelku spokojený, i když závěrečná velkopřestřelka na letišti je podle mě trochu nudná, a je tam jen proto, aby byla možnost nahnat všechny hrdiny na jedno místo. Jo, kdyby vteřiňáci odlétávali v trošku Woovské choreografii, to by byl jinší kofeinový nápoj. A že jsem vůbec nezmínil ženský element? Nezmínil, na co taky - tohle jsou Expendables - a Nan Yu není Michelle Yeoh ani Maggie Cheung;) Hodnocení zní: trochu slabších 80%.

Legendární drama od režisérské legendy, hrané legendami. Kupodivu dost značně přesahuje nejen v době svého vzniku očekávatelný první ideový plán - vlastně se s ním téměř úplně vypořádá během prvních dvaceti minut;) V tom zbytku sledujeme neméně zajímavou nadstavbu spočívající ve studii vztahů rodičů a dětí a toho jak naše životní zkušenosti ovlivňují naše nazírání na svět. Samo ztvárnění konfrontace liberálně vychovávajících rodičů s reálnými plody jejich "práce" by v takovéhle herecké sestavě bylo nesporně velmi zajímavým diváckým zážitkem. Ale ono je tu toho ještě mnohem víc, a Spencer Tracy tu září tak, že byste skoro dovedli pochopit, proč to madam Katharine s tím kvartálním alkoholikem tolik let táhla bez vyhlídky na změnu k lepšímu. Stanley Kramer a scénárista William Rose zaslouží za tohle svoje komorní dílo, v němž se jim několikrát povede vás zásadně zviklat, pokud jde o odhad konce, nejvyšší pocty. Přesto si neodpustím výtku vůči přece jen poněkud přehnanému idylismu v reakcích hlavních postav. Mohlo by to být ještě o něco realističtější - otázka ale je, jestli by to pak byl tentýž příběh. 90% za filmový zážitek par excellence.

Jak předat světu zenovou moudrost, historické poučení a plně dospělé fantasy anime? To "jen" vezmete pořádnou knihu, Kenjiho Kamiyamu, a řeknete "udělej to jak nejlíp umíš". A že on umí opravdu hodně dobře;) Proč je Seirei No Moribito objektivně tak vynikající, asi nejpřesněji popsal Marius, takže já jen dodám, že byť už putování prince Čaguma a jeho ženského yojimba pamatuje na poměry animační techniky celkem pěkných pár let, jsou příběhy kopinice Balsy nádherně animovaným uceleným příběhem čerpajícím z východních náboženství/filozofií a vplétajícím je naprosto nenásilně do epického příběhu o takových těch věcech jako je čest, oddanost a tak podobně. Výborná, silná záležitost bez zbytečně okázalých efektních záběrů - bojové scény tu díky smyslu a efektivnosti každého pohybu vypadají reálně nejenom na poměry anime (nemyslím ninja vsuvky a magii, která se tu taky používá;)). Já si těch 26 dílů neskutečně užil, i když první dva nebo tři jsem čekal, jak se to vlastně celé bude vyvíjet. Potom mě Seirei No Moribito naprosto pohltil. A navíc mě napadla kacířská myšlenka - že by snad Balsa mohla být větší kočka než Motoko:) Jednoznačných 100%.

Hluboce niterný a intenzivní film o sportovcích - který se mi ani nechce označit za sportovní, při tom jak moc se liší od těch, které jsme si zvykli v daném žánru vídat. Jde o excelentní filmařinu s neuvěřitelně hutnou atmosférou, na čemž mají kromě výborných herců v hlavních rolích (ačkoliv i ty vedlejší obsadily legendy jako Sir John Gielgud) lví podíl kamera Davida Watkina a samozřejmě dnes už legendární hudba od Vangelise. Kdyby nebyl tak divácky nepřívětivý, napsal bych, že jde díky zvolenému tématu a hlavně nepříliš častému úhlu nazírání na něj o osvěžující film. Pojednává totiž o osobnostech sportovců a jejich vyrovnávání se především se sebou samými. Obzvlášť Ben Cross je jako po prolomení společenských bariér bažící židovský superatlet a student prestižní univerzity geniální - fascinující a obdivuhodná osobnost, se kterou bych si ale dvojdomek opravdu stavět nechtěl. Ani se mi nechce snižovat tuto výjimečnou událost klišé zavánějícími slovy o tom, že s hodnotami, které hrdinové Ohnivých Vozů tak silně cítili, a za které (a se kterými) nejenom na sportovním kolbišti bojovali, by bylo dobré vídat se častěji, a hlavně nejen na plátně, ale především ve skutečném světě - jenže kde jinde to chcete pronést, když z celých těch dvou hodin není při všem výše uvedeném ani v náznaku cítit patos nebo vzdychání po starých zidealizovaných časech? Závěrem jde říct snad jen to, že Chariots Of Fire jsou skutečně povznášející film. Hutný, nepříliš lehce stravitelný, ale ve všech ohledech výjimečný. 90%

Jeden z prvních filmů Vojtěcha Jasného, a další z ukázek jeho neoddiskutovatelného talentu. Při čtení popisu děje by se mohlo zdát, že jde o inspirační zdroj pro Triumf Ducha s W. Dafoem a E. J. Olmosem, ale není tomu tak. Drama, jemuž vévodí vynikající (a skutečně nabušený) František Peterka, se soustřeďuje na sounáležitost vězňů a hluboce lidské okamžiky tváří v tvář nepochopitelně jakéhokoliv náznaku citu prosté mašinérii spíše než aby šokovalo groteskními scénami večírků pro esesmany. Vojtěch Jasný dokázal s pomocí vynikajících herců vytvořit velmi soudržný film, obsahující několik scén nejen hodných zapamatování, ale takových, jaké si nejde nepamatovat. Jednou z nich je samozřejmě scéna na schodech, druhou Ave Maria, a našlo by se jich ještě pár. To je na pouhou hodinu a půl více než slušný výkon, řekl bych. A to jsem ještě nezmínil precizní práci pokud jde o realismus - vězňové stejných národností spolu mluví svým rodným jazykem, používají tlumočníky (kteří někdy tlumočí tak jak se jim hodí), mluví s přízvukem atd. atd. Myslím, že jde o film neprávem zapadlý vedle např. celkem pravidelně reprízované Modlitby Pro Kateřinu Horowitzovou. S touto nejvyšší třídou rozhodně snese srovnání, byť nejde hlavně díky trochu zvláštně a zkratkovitě působícímu konci o úplně rovnocenné soupeře. Já každopádně dávám 80%.

Velmi příjemné překvapení z chladného severu - anebo jste tušili, že kromě hluboce lidských (tragi)komedií a temných psychodetektivek umí i "obyčejnou" akční zábavu? Pokud ano, tak to se máte, ale já holt až teď viděl Pana Hamiltona. A musím říct, že přesně takhle by podle mě měl vypadat Sam Fisher, až se konečně některé studio vzchopí, a natočí Splinter Cell tak jak by měl být natočen - ale aby nedošlo k omylu, tím jsem myslel jen osobu hlavního hrdiny. V Zájmu Státu je neskrývaně ve stylu bourneovek natočená záležitost, a je natočená zatraceně čistě a přitom úsporně (a tím myslím i peníze - pokud jsem počítal dobře, tak rozpočet nebyl ani deset milionů dolarů), a i když by se určitě dalo ještě zapracovat na scénáři, pokud jde o gradaci příběhu, a přes ne úplně krátkou stopáž by si naopak vedlejší linka s těhotnou policistkou zasloužila víc rozpracovat (zvlášť když mi 28. minuta přivodila menší šok), nemůžu říct, že bych měl nějaké zásadní výtky (navíc se třeba některé věci budou řešit v pokračování). Po řemeslné stránce to splňuje ta nejvyšší měřítka a hudba od dua naturalizovaného francouzského "Švéda" Boix-Vivese a "echt Skandinavische" Švéda Jona Ekstranda perfektně dokresluje dění před kamerou. Navíc je to všechno krásně kompaktní a svižné, všichni hrají to co mají a vůbec to velmi dobře sedí pohromadě. Takže si tu odložím 70... ale co, rovnou 80%, a budu napjatě očekávat druhý díl... a třetí;)

Stopáž a obsazení dává ve spojení se jménem režiséra tušit, že půjde o další ze Soderberghových artových dialogů s divákem svolným a ochotným rozkrývat poselství vetkaná do formy a interpretovat různé obsahové plány. A je tomu skutečně tak. Proto je pro některé Girlfriend Experience zajímavým a podvratným nastavením zrcadla naší současné společnosti (a padají slova jako odcizení, odtažitost, povrchnost, materialismus, pokřivení hodnotových měřítek) a stejně tak je pro jiné jen nezáživným a nesoudržným putováním světem "coury z lepší společnosti", které navíc nezaznamenává žádný seznatelný vývoj čehokoliv. Při první procházce premiérovým skutečně seriózním hereckým vystoupením Marušky Andulky Hancišové jsem měl pocity bližší té druhé skupině, ale pořád se mi některé izolované kousky vracely a celé mě to něčím fascinovalo (a nebyla to zmíněná tehdy jednadvacetiletá specialistka na "trochu ostřejší" sexuální eskapády). Při druhém zhlédnutí jsem už věděl, že nemá smysl čekat na nějaký vývoj - polodokumentární forma filmu se ještě navíc záměrně tříští nechronologickým řazením scén - a všímal si toho, co slečna schopná herecky obstát jako do sebe uzavřená a kolem sebe neustále nějaký obraz budující call girl, říká nejenom slovy, a co vlastně říkají nejenom živé, ale i neživé zabírané objekty. A začal jsem chápat tu první zmíněnou názorovou skupinu. Nicméně i tak jsem byl vděčný za krátkou stopáž, protože můj osobní ukazatel vzdálenosti od příjemného a hlavně stravitelného diváckého zážitku vykazoval pořád nebezpečně vysoké hodnoty. Girlfriend Experience je chytře vymyšlená věc, ale Soderbergh trochu přetáhl strunu. S takovou můžu dát leda tak 60% a Sashe Grey popřát, aby ten její zdejší herecký projev byl výsledek režijního záměru, a ona svojí další uvážlivou prací dokázala, že na "to" má. Mám pocit, že by dokázala světu říct spoustu zajímavého - ukázala toho totiž už víc než dost;)

Nic proti ničemu, stokrát viděno stokrát hráno, jedním okem tam a někudy jinudy hned zase ven, žila byla Roman Tyčka, a tak dále, a tak dále. Neuráží a žádný druh bolestí nepůsobí (ani nebudí puzení bolest působit). Zajímavé to ale je jenom pokud se vám líbí Poppy Popoluška. Což je sice i můj případ, ale téhle rutinní jednohubce nemůžu dát víc než šedesátku.