Gemini

Úchvatně tupé prvosignálně zábavné dívání v duchu hesla "ty zasr... vědátorský hipísáci zase nepřemejšleli, takže je na nás, hoši vod maríny, abysme s tim šmejdem z vesmíru zatočili tak jak to umíme jenom my". Buďto je pro vás samotný popis filmu dostatečně varující a víte, že by Battleship pro vás byl jen ztracený/protrpěný čas.... anebo víte do čeho jdete a co můžete očekávat, a akceptujete to. Ale i tak budete prskat smíchy, až si to beznohý veterán rozdá na pěsti a titanové protézy s dvouapůlmetrovým emzákem v bitevním exoskeletu, nebo až banda frajerů ponese půltunovou střelu napříč bitevní lodí Missouri (která je jen tak BTW stejně důstojná jako v Přepadení V Pacifiku...kde to vlastně nebyla Missouri, ehm...:)). Battleship má atmosféru (a ukazuje souvislost se svojí stolní/kapesní předlohou), když dojde na ostřelování cílů naslepo, nebo když nad kopci vystřelí první sluneční paprsky a Barrett M82, muhehe:) - bohužel jsou tu ale další skoro dvě hodiny vyplněné jednak neskonale blbou linkou s možná silikonovou (hledal jsem, ale vedou se tom spory;)) blonckou, druhak s fotrovskoadmirálsky hustým Neesonem, a treťjak hlavně s floutkovským divným klonem Timothyho Olyphanta, který je ale horší herec než jeho originál. Ale na druhou stranu, jak chcete v mozek deaktivujícím popcornovém spektáklu vyvrhujícím hektolitry patriotického a militantně politicky korektního patosu se ctí ztvárnit nezodpovědného frajírka, který skrze smrt pár tisíc spolubojovníků a hlavně svého až na půdu skrznaskrz čestného a dokonalého bratra (námořního kapitána) nalezne pravou cestu a sebe sama? Zvlášť když ještě k tomu se svým japonským nově nalezeným partnerem uloví krom několika tisíc tun mimozemského kovu ještě nějakého toho Sum-Ce:) Globálně se dá Battleship shrnout asi jen tak, že buď je Berg takový frajer, že se rozhodl pro jeden z nejdražších sociálních experimentů v historii - a ve výsledku riskoval svoji kariéru natočením věci tak neskutečně blbé a přepálené a absolutně se vysmívající všem armádním agitkám, Transformerům atd. za tak neskutečné prachy... anebo to prostě on nebo někdo v producentském křesle (z kůže pravého, tj. hodnoty za sebou zanechávajícího, pracujícího) nezvládl a ten teror divákových mozkových buněk nejtrapnějšími z trapných béčkových klišé nebyl záměrný. Při nejlepší snaze se nemůžu rozhodnout, co je pravdě bližší. Vím jen, že jediná možnost, že bych se na to podíval ještě jednou, by byla spjata s hodně dlouho do noci trvající párty, která by se zakončovala promítáním nějaké ve své příšernosti zábavné "bayoviny". 60% a díky bohu, že se tenhle strašidelný patriotický slepenec podle posledních čísel ani omylem nemá šanci zaplatit - což jen tak BTW znamená druhý brutální finanční propadák starring Taylor Kitsch:)

Je to sice jenom sled rutinních historek viděných v různých obměnách všude možně, občas s nějakou tou parodií a občas s nějakým opravdu vychytaným vtípkem nebo záběrem, ale pořád jsou tu Vojín, Rico, Kowalski a Velitel, a s nimi ještě král Jelimán s Mortem a Mauricem, kteří v českém dabingu fungují jako zbraň hromadného ničení;) Nemůžu si pomoct, ale tihle hoši prostě patří do červeného. 70%

Povedené a aktuální zamyšlení nad tím, že není úplně domyšlené cpát tyhle moderní informační "hlavně abych byl vždycky a všude online" technologie do všeho, zejména ne do vlastní hlavy. Rozuzlení může překvapit jen ty, kdo tu zdravou míru skepse postrádají, ale s ohledem na do detailů vymazlený vizuální styl tohoto snímku a objektivně vzato slušně odvedenou práci na nějaké té myšlence nemám důvod jít pod 80%.

Tomáš Baldýnský jako bratr v triku T3: Rise of the machines, sestra Beruška a Fort Walton, Kansas. Druhá polovina svým sofistikovaným humorem (včetně Mufovy zpovědi) zvedá akcie "dalšího příspěvku na baldachýnův youtube kanál" do výšin svébytné filmové formy. Ale i tak nemůžu jít nad 70%.

Aramaki a jeho tým stále umí - a díky technologickému pokroku umí stále lépe;) Bohužel to ale platí jen o vizuální stránce čehokoliv, protože jak Appleseedy (respektive hlavně dvojka), tak Invasion neoplývají nijak pozoruhodným scénářem - dokonce bych se nebál říct, že to, čeho se nám dostalo nyní, by se bez zde přítomného natahování vešlo do dvou epizod Roughnecks/Chronicles. A je to vlastně docela dobré přirovnání, protože Roughnecks byli CGI animovaní, a Homefront Campaign byla o Královně a jejím útoku na Zemi (ačkoliv dokončení seriálu jsme se nedočkali). Ono to není ani tak přirovnání jako obvinění z vykrádání, a to nejenom vlastního univerza Starship Troopers. Zbraně, výstroj a uniformy Flotily podezřele evokují Killzone, design Královny zase zjevně odkazuje na Mass Effect 2 (Collector General, I presume...?). Nebýt fanoušek Starship Troopers, a nezajímat mě, jak tentokrát skončí osudy Rica, Ibanezové a Jenkinse, ztratil bych zájem o zápletku filmu už někdy při druhém probíhání nitrem křižníku John A. Warden. Tuctové postavičky dirigované přesně podle té nejbéčkovější šablony sice jsou působivé na pohled (ne, nemyslel jsem tím jenom nepřirozené poprsí Ice Blonde), ale jakmile vám prvním dialogem prozradí svoji příslušnost, na 90% máte jistotu, jak dopadnou. Takže ano, byla to docela zábava a moc dobře se na to dívalo - ale dívalo by se ještě daleko, daleko líp, kdyby někdo proboha konečně najal pořádného scénáristu a poslouchal, co říká. Takhle nemůžu dát víc než 70%.

Ethan Hunt meets The Incredibles. Že je to nesmysl? Úžasňákovi byli animovanou poctou zlatému věku megalomanských padouchů. A série Mission: Impossible na Birdových perutích přelétla od přepálené pseudorealistické fyzické akce, jejímž cílem vždy byla likvidace nějakého terče, rovnou k hrozbě nukleárního holocaustu, který zvládá kompletně zinscenovat de facto jediný muž - charismatický superpadouch Michael Nyqvist. Díky Peggovi to byla občas zábava, díky Paule Patton to bylo občas sexy, díky Cruiseovi se zase prováděly šílené adrenalinové kousky a díky Rennerovi tu byla sebeironie a snaha o psychologický rozměr, ale sakra pořád se tu bavíme o filmu, ve kterém se v pár stech metrech provádějí skoky z visutého lana, ve kterém se rovnají se zemí čtvereční kilometry centra Moskvy, a přitom to celé nestojí za zapamatování. Prostě za každou cenu efektní výplach, který tak nějak postrádá cokoliv, kvůli čemu bych měl chuť absolvovat ty víc než dvě hodiny někdy znova. Není to ztracený čas, ten rozpočet je tam vidět, takže kdybych na to šel do kina, určitě vás tam pošlu taky, ale prostě to v tom hledání dalších rozměrů zábavnosti proti předchozím dílům zašlo příliš daleko a rozpustilo se do bezvýrazna. 70%

Syrový a realistický vhled do života pyrotechniků v Iráku? Možná. Mně to ale přišlo v první řadě jako ne moc uvěřitelná výpověď o tom, jaký ve slavné americké armádě panuje nebetyčný bordel a jak je plná nezodpovědných asociálů (na což klidně můžete namítnout, že je z nich přece udělala ta šílená válka a blablablabla, jenže filozofii tady neřeším). Jiná věc pak je, že si Kathryn Bigelow vybrala pro tenhle portrét vynikající dobu, pročež jí nemálo velmi známých herců neváhalo zahrát jakýkoliv štěk, a jak ukázaly Oscary, omotala si odbornou i laickou veřejnost (kromě několika publikačně činných vojenských veteránů) kolem prstu... a to se vyplatí!;) Ještě jiná věc ovšem je, že jí ti její "kluci šikovný" všechno zahráli jako z učebnice, a že to mozek sžírající vedro a neustálý oprávněný strach z každého čumila můžete z filmu cítit v každém záběru. Jasně, není tu klasický nosný příběh s nějakým tím obloukem, ale to se jednak u snímků vycházejících ze zápisků válečného zpravodaje stává, a druhak ho tady k ničemu nepotřebujete - tohle není Četa ani Black Hawk Down, ale regulérní psychologická sonda z válečného prostředí. A v tomhle ohledu nemůžete Hurt Lockeru upřít jeho kvality, byť samozřejmě můžete nesouhlasit s tou proklamovanou realističností (ona tu totiž tak nějak je a není, podle toho z jakého směru to vezmete). Já za sebe vím, že se na to celé velmi pravděpodobně už nikdy znovu nepodívám, ale že Rennerovu závěrečnou desetiminutovku, kterou bych si klidně pouštěl čas od času několikrát za sebou, bych si bez těch dvou hodin předtím nemohl vychutnat. 70% s varováním, že to opravdu není pro každého.

Klasický sportovní film o tom jak outsideři porazili proudy vesmírné energie a slavně zvítězili - tentokrát ale kromě práce se skutečnými událostmi pracuje i s kontextem doby. Úvodní titulky stručně rekapitulují klíčové události historie USA v sedmdesátých letech, a snaží se vzbudit dojem osudového významu pro "národní smýšlení". Bohužel to ústí v určité "disneyovsky nevinné" "drobné faktografické posuny", které - aniž bych chtěl nějak snižovat onu skoroneuvěřitelnost porážky tehdy na 95% dokonalosti jedoucí sovětské sborné - ve svém důsledku vytvářejí kolem trenéra Brookse a jeho týmu až poněkud nepatřičnou gloriolu (abychom nechodili daleko, podívejte se do sekce Zajímavosti). Nicméně režisér O'Connor zvládl svou "významnou státní zakázku" více než dobře, protože ačkoliv mu ze střižny dodali víc než dvě hodiny výsledného produktu, nepřijde vám (pokud jste tedy na stejné vlně jako já), že by se cokoliv natahovalo nebo že by to snad bylo nudné. Svoji zásluhu na tom samozřejmě mají herci v hlavních rolích i realističtí univerzitní hokejisté. Jelikož jsem znal reputaci Hokejového Zázraku, čekal jsem kromě přesvědčivých vhledů "do zázemí" i bombastické sekvence ze zápasů. V tomhle ohledu mě celkem nemile překvapilo, že se nekonají žádné vychytávky známé např. z Gólu, a celé je to natočené tak nějak staromódně. Jenže ono je to na druhou stranu pak přehledné, a díky zručné filmařské práci v postprodukci si stejně nemůžete pomoct a poslední čtvrthodinu, věnovanou onomu legendárnímu zápasu, prožíváte skoro jako kdybyste se dívali na přímý přenos. Pokud tedy mám Hokejový Zázrak nějak hodnotit, tak jako film je to rozhodně výborná záležitost, ve které má díky dobovému kontextu svoje místo i ten do očí bijící patriotismus. A maje na paměti tu jeho sportovní část, jsem ochoten tvůrcům odpustit tu systematickou idealizaci...skoro. Sportovních "biopiců" jsem viděl řadu a řadu jich zřejmě ještě zhlédnu, a Miracle je jeden z těch lepších. 80%

Po zásluze legendární závodnický film - od závodníků pro závodníky. Díky tomu je poněkud divácky nevděčný, ale současně právě díky tomu od začátku do konce pevně jde za svým záměrem a volí k tomu ty správné prostředky - kamera, střih a zvuk jsou naprosto špičkové a herecký projev Stevea McQueena dokonale odměřený. Pokud potřebujete k pobavení nějakou "tradiční" zápletku, ve které bude zlý nesympatický superpilot drtit sluníčkového outsidera, který ve finále slavně zvítězí a získá srdce krásné ženy, neobtěžujte se na Le Mans dívat, jenom byste mu pak prznili zasloužené osmdesátkové hodnocení;)

...filmové vzdělání zase o kousek doplněno. Byl jsem zvědav, jestli Petrolejové Lampy dostojí svojí pověsti jednoho z nejatmosféričtějších snímků v historii české kinematografie. A stalo se. Rozšířím tedy zástupy těch, kdo vynášejí do nebes totální herectví Petra Čepka a Ivy Janžurové, ale i naprostou řemeslnou preciznost filmu ve všech myslitelných aspektech. Petrolejové Lampy jsou dokonale vyváženým filmem - to se ovšem netýká emocí, které mohou vzbuzovat, protože jde "jen" o fascinující studii téměř úplně zmařeného života ženy, která prostě nezapadala do své doby a prostředí, v němž žila. Ale přesto, ten paprsek světla tam je, a na detaily tváře Ivy Janžurové ve vlaku v závěru filmu nejde zapomenout. 90%