Lachtaan

Crimson Peak není ničím jiným než další nekonvenční del Torrovou magořinou, která zásluhou skvělého obsazení zpočátku láká na hororově nadchnutou podívanou, jíž vlastně ani nic nechybí. Jakmile se ovšem příběh trochu posune a začne jít do tuhého, každému divákovi, jenž nevyhledává Guillermovy výtvory záměrně, je najednou jasné, že už od filmu nemůže čekat nic velkolepého. A když konečně docílíte závěru? Jen se divíte, jak se tak slibně děsivý thriller může v mžiku sekundy proměnit v heroické akční drama, kde vám začne vadit i oblíbená Jessica Chastain. Čekal jsem cosi jiného, i tak se ale hodlám pustit do většiny z režisérovy filmografie.

Snažím se dívat očima komise Filmové akademie, když se pouštím do dohánění oscarovek. Nikdo z prostých obyčejných diváků se ovšem nemůže myšlenkově vyrovnat tomuto samozvanému filmovému božstvu, a tak se velmi často ocenění zlatými soškami rozchází s nejrůznějšími recenzemi, třeba i na portálech jako je zde naše ČSFD. Počátek tohoto krimifilmu se rozjel v solidní lov na divou zvěř, kde z Javiera Bardema šel přímo respekt a strach, po překlenutí poloviny jsem se ale přestal přesvedčovat, že je No Country For Old Men jen velmi výstřední a tím stále sympatické. Kdepak, po pro mě neuceleném konci jsem veškeré naděje na dobrý pocit z této záležitosti vzdal. Pro tentokrát to vnadné obsazení nezachránilo.

Další z velmi očekávaných filmů vytvořených v roce 2017 konečně přistává na můj profil a já jsem nesmírně hrdý, že jej po takovém úmorném čekání mohu řadit mezi ty nejvydařenější mezi loňskými kousky. Do prostředí pokeru jako takového jsem se ve filmu ještě nedostal a formou Mollyina vyprávění mě tady ohromně bavil. Zda-li je Velká hra jako předobraz skutečného příběhu přitažená za vlasy či ne, je mi vlastně absolutně “šumafuk”. Protože jako životopisné drama s dvěma skvěle vyváženými linkami vyprávění, nesmírně nabušeným spádem a v neposlední řadě úžasnou Jessicou Chastain a stále se zlepšujícím Idrisem Elbou jsem si Molly’s Game užil od první scény do samotného konce. A Kevin Costner po dlouhé době ve svém živlu. Žádné nucené role v Man of Steel, ale pěkně záživné, přitom nevinné role v neobyčejně obyčejných dramatech.

Jsem dítě narozené těsně na přelomu milénia, tudíž jsem pochopitelně hokejový turnaj století nezažil. Celý život ale o tomto zlatomedailovém zázraku slýchám, a tak jsem po delší odmlce, díky premiéře v České televizi, zavítal k českému dokumentu. Všem, kteří v přímém přenosu, nebo dokonce jako přítomní fanoušci, tuto událost zažili, nemohu upřít tak ohromně přepálená hodnocení, i když si tenhle nevinný, ale cenný dokumentík tahle čísla vlastně zaslouží. Já jsem vděčný, že jsem se leccos dozvěděl, ale pochopitelně mi nemohly Nagano Tapes poskytnout takový příval emocí, jako těm, pro které jsou sondou do nádherné chvíle jejich minulosti.

Tato Hřebejkova trilogie, jejíž proma a následně i samotné premiéry nás provázely celým loňským rokem, je spíše jakýmsi experimentem směsice vícera žánrů, než kvalitně odvedenou filmařinou, kterou si kdysi odbyl v údajně souvisejících Pelíškách. Ale přes všechny nesváry, které v celkovém měřítku mírně převažují nad superlativy, je Zahradnictví ryze odpočinkovou záležitostí, která by byla ale smrtící pastí, kdyby se jí divák rozhodl zhlédnout v jedné rovině. Tam, kde Rodinný přítel stavěl na melancholii, pomaloučkém budování postav a hlavně dětském pohledu na život v Protektorátu, se dvojka vydala už více rizikovějším směrem, který ukázal pěknou tuhost celého příběhu. Ale jak u Ondry Sokola, tak u Jiřího Macháčka, jsem si po nějaké chvilce odmyslel jejich komické přirozenosti a nechal se vtáhnout do příběhu jejich dané postavy. No a Nápadník? To je pěkně vyhlazený závěr jedné rodinné ságy, která za celých zobrazených 20 let nabídla spousty skvěle zahraných charakterů i pár těch, které (hlavně od teď) vyloženě nemusím. Finger možná svou roli zahrál důstojně, mravy, které se ale pravděpodobně dříve držely mezi otci a dcerami mi lezou krkem i obecně, a tak mi příšerně vadily i ve filmu. A právě tohoto herce si nedokážu představit s upřímným sympatickým úsměvem na tváři v klasickém životě.

Absolutní výplach sci-fi žánru, říznutého v nemalé míře tím dobrodružným. Popisy v televizním programu i po internetu mi slibovaly cestování v čase za dinosaury, které jsem jako malý žral, kdekoli se mihli - ať to byl dinopark, nízkorozpočtový animovaný seriál nebo gumová postavička. Jakmile ale v tomto filmu došlo k přenosu světa minulosti do současného Londýna, okamžitě jsem vypínal. Typický příklad filmu, který se nedá dokoukat, ani kdyby vám za to někdo zaplatil.

Chápal bych, že je tahle zombie kravina oblíbená zásluhou přítomnosti Jesseho, Woodyho, Emmy, Abigail či Amber. Vím ale také moc dobře, že ne všichni fanoušci hrají jen na tento fakt a stačí jim prachobyčejné označení, že jde o film s nemrtvými. Já osobně jsem bohužel tuhle procházku nebezpečným zábavním parkem nepobral a nikdy bych se k tomuhle pochybnému souboji drsných přeživších s 'krvelačnými' zombie nevrátil.

Pro 14letého kluka je tenhle vědeckofantastický megafilm splněným snem. V období, kdy pro mě byly primárními filmy jako Battleship nebo Edge of Tomorrow, jsem byl zrovna Pacific Rimem naprosto unešený. Poskytoval obrovské fight scény, ve kterých padala k zemi celá města, všechno bouchalo a to mě osobně stačilo. To, že se ani nedostavil prostor na rozvinutí postav, to, že byl digitální bordel přepálenější než ve všech Transformers filmech dohromady, to, že kdyby tohle režíroval Michael Bay, tak by vše dávalo větší smysl, to byla fakta, která šla velkým obloukem kolem mě. Pak jsem ale na tenhle velkofilmík narazil v televizní premiéře a bylo mírně zle. Jako kdyby Guillermo už dopředu věděl, že tenhle film z průšvihu dostanou hlavně tržby v Číně, již dopředu snad dokonce donutil několik asijských tváří si vydobýt prostor v samotném filmu. A jak se nakonec potvrdilo, právě díky tomuhle asijskému megastátu jsme se před pár dny dočkali druhého pokračování, u kterého mám stále velmi smíšené pocity, jestli jej vůbec někdy chci vidět. Filmy. které finančně zachrání pouze Čína a její sequely jsou potom jí samotnou více než říznuté, nedopadají nikdy dobře.

První díl mě v kině mile překvapil a doufal jsem, že se dvojka dostaví hned po roce. Nakonec si tvůrci, snad už jenom z obecného zvyku, dali odmlku o 12 měsíců delší a stejnak jsem se přes prvotní plány ani do kina znovu nepodíval. Vlastně to pro mě ani nebyla taková tragédie, sice jsem se opět těšil na dobře řemeslně zvládnuté 'želváky', na stále krásnou Megan Fox a v neposlední řadě na, pro mě, první filmovou roli Stephena "Arrowa" Amella. Na poklidné sobotní odpoledne byli druzí novodobí Želvy Ninja popcornovým filmem, kterému chyběla jen lepší invence a nápaditost, která mírně skuhrala už v prvním díle. Stále byly ale oba filmy zamýšlené jen jako nenáročné sci-fi komedie, což poměrně splnily.

Pitch Black byla správná vesmírná žánrovka, které nechybělo napětí, známější tváře ani neotřelí netvoři. Kronika temna pro mě ovšem byla jakýmsi krokem vedle a pokračování bez příšer a řádné akce mi pekelně nudilo.. Naštěstí se po delší odmlce objevil jakýsi nepřímý závěr celé série, ve které se Vin opět pouští do boje sám se sebou, s neúprosnými lovci a nakonec po jejich boku s nástrahami tajuplné planety, po které se pár posledních let potuloval. Jsem vděčný, že jsem se po 3. sérii Arrowa mohl ještě někde setkat s Mattem Nablem.