Lachtaan

Tak je Legendám zase na půl roku odzvoněno a jejich posledních několik částí je nekompromisně umístilo mezi mé nejoblíbenější seriály. Více než zajímavé budování postav, důstojné odchody stálíků i příjemné příchody nových Legend, mě bavila ta nenásilná humorná nadsázka, kterou se snažili budovat Mick s Natem a Rayem. Také hodně kreativní názvy jednotlivých epizod, trefně si utahujících ze známých filmů a televizních děl. V neposlední řadě také konečné řešení samotného CW o návrat Constantinea do svých řad. Jen doufám, že se říjnové pokračování nebude přespříliš držet jen jeho příběhu a souvisejících schopností. Třetí série 9/10.

Devadesátky byly přímo líhní legendárních filmů, které na žebříčku zasloužených kultů nic nepřekoná ještě půl století po jejich uvedení. Scorsese je jedním z tvůrců, který se zasloužil o nemálo zástupců téhle domény a Casino je jedním z nich. Je tedy hůře stravitelné se svou megalomanskou stopáží a místy dost extravagantním stylem vyprávění, na mě tohle drama tak působí ale spíše z důvodu toho, že jsem neviděl předchozí gangsterky a jiné zářezy dvojice Scorsese - De Niro. Kdyby se klidně celé tři hodiny věnovaly expanzi úspěchů i stinných momentů samotného casina, byl bych naprosto spokojen. Přál bych si tak, protože pasáž manželských etud De Nira se Stoneovou mě začala pěkně nudit a už se začala nad pětihvězdovým hodnocením stahovat mračna. Finální rozuzlení bylo ale nakonec dostatečně gradující na to, abych nemusel být zbytečně kritický. Už se těším na další dohánění kultovních devadesátek.

Tak jsem si, odkázaný na sobotní večerní program v televizi, zkřížil poprvé cestu s letitou kriminální klasikou, která v srdcích milovníků komedií a příznivců Bruce Willise musí být produktem samotného ráje. Překousl jsem tedy všechny nesmyslnosti obsažené v jejích 90 minutách a nakonec jsem se i vskutku dobře pobavil. Abych měl splněný rest, odhodlal jsem se dnes i k druhému dílu. Ale musím uznat, že jsem se už hodně dlouho u výběru filmu tolik nespálil. The Whole Ten Yards je totiž regulérně jednou z nejhorších komedií, které jsem kdy viděl. Něco, co nezachrání ani sympaťák Bruce, který by se v komediálním měřítku měl držet jen děl jako jsou Pulp Fiction. Můj soused zabiják 2 je totiž fatální ránou do prázdna.

Stejně jako loňské Only the Brave i na 12 Strong jsem narazil zcela náhodou skrze random trailer na YouTube a okamžitě jsem se stal fanouškem, očekávajícím příchod filmu, který si tajně drží Amíci pouze pod záštitou svých kin. Hlavně v případě tohoto Thorova válečného výletu do neklidného Afghánistánu je z celých 130 minut cítit jednodušší pohled na tvorbu snímku a vlastně z jeho celkového vzezření sálá fakt, že se ve světě nedostane do moc velkého podvědomí, u nás pravděpodobně ani na nosiče. I když nabízí milé obsazení, jehož součástí jsou i manželé Thorovi, kteří nemusí své city tedy ani hrát, je tato chvílemi válečná vřava skutečně nemastná, neslaná. Když jsem poslední dny sledoval, jak tady mému dlouho vyhlíženému favoritu rapidně klesají čísla, chtěl jsem si osobně najít každého, kdo mu udělil méně, než 4 hvězdy. Ačkoliv nejsem žádný okázalý kritik, ale fanoušek Chrise Hemswortha a milovník válečných dramat z Blízkého východu, musím se tentokrát ztotožnit s obecným názorem. Ale fakta ohledně skutečného příběhu, zobrazená na konci snímku, mě opět dostala. Snad to vyjde příště, Chrisi, u méně vybízejícího se filmového experimentu.

Ničím nepřekypující průměrný, chvílemi napínavý, thriller s mým někdejším oblíbencem Liamem Neesonem a alespoň hlasem (vyjmo dvě scény) sympaťačky Very Farmigy. Štvala mi nucená katastrofická pasáž v závěrečné části filmu, samotný konec ale v rámci tohoto žánru samosebou nešel sesmolit jinak. Jsem rád, že jsem Commutera zhlédl, v kině bych ale nejspíše pospával.

Už od zhlédnutí původního filmu s Keanu Reevesem se snažím Constantinovu veřejnému kouzlu přijít na chuť. Právě jsem ale zjistil, že mě půvab tohoto komiksového mága neohromí ani v animované verzi, a tak jej už nebudu nadále pokoušet. Myslel jsem si, že po opravdu dlouhé odmlce dám opět šanci temnějšímu animáku od DC, které odnož Warnerů přes tento žánr vskutku umí vysílat do světa. Ale v okamžiku, kdy pod super silnou značkou Justice League vydáte film o Constantineovi, kterému chvílemi jako nepodstatný sluha sekunduje jediná postava výše zmíněného týmu, nemůžete čekat vřelé přijetí. Určitě se vrhnu např. na Batmanovy sólovky, komiksová magie už jde ale skutečně mimo mé obzory.

Zaručeně nejlepší Bayův režisérský zářez a hvězdná role Nicka Cage. Ale Skálu nad všechny ostatní svižné akční filmy dostává pouze jen podmanivá hudba od pana velikána Hanse Zimmera. Jinak mi nedokázala nabídnout pocit, že se dívám na výjimečnou záležitost. Rozhodně jsem ale moc rád, že jsem se po dlouhých letech zase filmově sešel s Seanem Connerym a že si mohu připsat tenhle snímek na svůj účet.

Milé pohlazení na duši se skvělým Mattem Damonem a vždy krásnou Scarlett Johansson. Rodinný snímek ničím nevyzařující, ale rozhodně pamětihodný. Možná už mám Matta raději v těchto dramatech, než v akčních spektáklech.

Představovat si v téhle vánoční idylce, která je více melancholickou romanťárnou než komedií, typické tváře ujetých komedií je opravdu nesmyslný krok. To že si někdo zafixuje Roberta De Nira v gangsterkách, na které měl věk a šmrnc 20-30 let nazpátek, neznamená, že se přiměřeně svému stáří nemůže upsat tomuto nevinnému, ale milému filmu. Je mnohem příjemnější si čas Vánoc zpříjemnit prapodivným flirtováním Zaca Efrona s Michelle Pfeiffer než ujetými ‘přeameričtelými’ komediemi typu Home Alone.

Viděno v období, kdy jsem přisprostlým komediím fakticky fandil. Kdy jsem byl schopný zhlédnout během jednoho měsíce celou Jasonovou dosavadní filmografii. Také se ale od časů posledních Prciček, obou Horrible Bosses nebo právě We Are the Millers nepodařilo vytvořit něco tak obdobně legračního, neutichajícího a povzbudivého. Ne samozřejmě v tom ohledu, že by se člověk měl dát na dráhu překupníků drog. Ale že by bylo třeba v některých životních okamžicích mít všechno tak na háku jako zdejší Sudeikisova postava.