Slarque

Divadelní hra přenesená do exteriérů a různě honosných sídel. Pouhých pět postav (z nich ještě jedna nenápadná v pozadí) a dialogy o psychoanalýze a sexu (pokud to není totéž). A zabalené jako romantické drama. Přes nezpochybnitelný talent některých zúčastněných (zejména Cronenberg, Shore a Fassbender) mě to tentokrát nijak zvlášť nezaujalo. Možná je to i tím, že všechno, co vím o psychoanalýze, pochází z filmů Woodyho Allena.

Film, který si mě docela získal nepapírově vypadajícími postavami i dialogy, ke konci začal zakopávat o množství náhod (jistě osudových) ve scénáři, až doklopýtal k naprosto pitomému konci, který dělá celý film naprosto zapomenutelným. Chápu, že ve čtyřiadvaceti není nikdo oscarový scenárista, ale takhle zabít vlastní film je prostě smutné.

Skvělé postavy, originální vizuální stránka, ale ten příběh zase nějak výborný není. Ale na americkou animovanou sci-fi, která není pro děti, je to až překvapivě dobré (70%).

Jako na houpačce, něco se povedlo, pak zase něco ne. Scénář je kolem zajímavého ústředního nápadu sflikován trochu horkou jehlou. Realizace občas kulhá na obě nohy, jindy se zase vzepne k velmi působivé scéně (zastavený dav lidí na brněnském nádraží). Pár z těch nejslabších momentů bylo až v samém závěru, takže je tu prostě nebudu rozebírat. :-/

Zábavná brutálně černá komedie nebo jeden z divácky nejvděčnějších instruktážních filmů o bezpečnosti při práci? Nevím, nejspíš oboje. :-)))

Připadá mi, že Greenaway zkoušel, co všechno film (divák) vydrží. Takže střídá statické záběry na červené telefonní budky podmalované typicky telefonními zvuky (vytáčení, operátorka, obsazovací tón atd.) se statickými záběry nečitelně naškrábaného a různě škrtaného a přepisovaného textu, který nám je vždy celý přečten. Absurdní příběhy točící se kolem telefonů jsou sice skvělé, ale samotná forma mě nijak neuchvátila.

Nevím, zda to byl původní záměr, nebo důsledek nedostatku financí, ale tohle experimentální sci-fi vyprávěné zastavenými záběry (vlastně sérií černobílých fotografií) a doprovodným komentářem (v češtině Václav Voska) je dostatečně působivé a velmi znepokojivé i po půl století. 12 opic mě při jeho sledování ani nenapadlo, protože tohle je mnohem temnější verze plná příznaků právě probíhající studené války.

Příběh mladého cellisty střídá scény vyprávějící hlavní příběh (příprava na velký koncert orchestru) se scény se zvířátky. Ze začátku je to klasicky ztřešťěná animovaná groteska (kocour či kukačka), zvýrazněná krátkou scénou, kdy orchestr s hlavním hrdinou hraje živě hudbu v kině při promítání jiné animované grotesky, jejíž děj se krásně rozšíří i do světa kinosálu. Pak už se film postupně uklidňuje (mýval), až úplně zvážní (myšky). Ale jako oslava krásy a léčivých účinků hudby je to úžasné. Ať už si o tom Ludwig van Beethoven z obrázku na zdi pokoje hlavního hrdiny myslí cokoli. ;-)

Almodóvar je výborný vypravěč a uvědomil si, že kdyby tenhle příběh vyprávěl chronologicky, byl by vlastně obyčejný. Namísto toho si s diváky mistrně pohrál. Antonio Banderas v roli doktora Frankensteina (i když se nejspíš jmenoval trochu jinak) dokazuje, že v Americe přece jen nezapomněl hrát, i když to tam po něm prakticky nikdo nechce. Zcela bravurní je pro mne neznámá Elena Anaya. Mix mezi melodramatem a thrillerem je to opravdu zvláštní, ale za vidění stojí.

Mohl z toho být dobrý dvacetiminutový filmeček. Ale roztáhnout takto řídký námět na čtyřnásobnou délku znamená jedině nudu, nudu a zase nudu.