Slarque

Nemožný scénář, kde se povahy hrdinů mění z vteřiny na vteřinu bez jakéhokoli opodstatnění, byl doražen tím, že jeho autor byl obsazen do hlavní role. Tudíž, co Matěj Dadák nezvládl zkazit jako scenárista, dorazil jako herec. Po třech hodinách subjektivního diváckého času nastoupily titulky a tahle kravina skončila. Uff!

Další podivně vykonstruované drama. Nakonec mi dětská část přišla docela přesvědčivá a dobře psychologicky pochopitelná, civilně zahraná i citlivě zrežírovaná. Jenže je tu i nepochopitelný svět dospělých. A ten je tu proto, aby zrcadlil teze, o kterých tento film je. Jinak se toho většina ani nedá vysvětlit. Na co všechno skočí Akademie? :-/

Nejhorší nápad byl udělat hlavní postavou scenáristu, protože se divák lépe soustředí na chyby v tomto filmu. Varšavská rodačka Malgorzata Ebel má kavárnu na Malé Straně, ale její vstup na pole scenáristiky není ničím, co vůbec stálo za to točit. Věci se nedějí, protože vyplývají ze situací, logiky a postav, ale prostě protože autorku nic lepšího nenapadlo. Konec už je úplně pitomý. Režisér a pár herců se sice snažili, ale na tomto poli šlo o předem prohranou bitvu. I jako celovečerní reklama na konkrétní značku kávy je to ubohé.

Každý obyčejný život je něčím neobyčejný. A paní Třeštíkové se to povedlo zachytit. Možná je škoda, že se soustředila jen na rodiče a jejich syna, přičemž obě dcery z filmu prakticky vypustila, ale třeba to mělo nějaký záměr. Jelikož dotyčný Honza je jen asi o půl roku starší než já, měl jsem se čeho chytat. A možná je to jedna z mála chvil, kdy jsem zauvažoval, jestli bych si neměl vést deník. ;-)

Dostali mě jak Američana! Typicky americký příběh ve zdařile inscenované dobové formě. Film, který se trefil jak do retro nálady, tak do právě aktuálního vzdávání pocty dějinám kinematografie. Sice si myslím, že filmy sklonku dvacátých let byly úspornější a takovýto příběh by odvyprávěly minimálně o čtvrt hodiny rychleji, ale nebudu hnidopich... Žádná slabá místa tu nebyla a s historkou o filmu, který nikdo nechtěl, kdo z Akademiků by jim ten hlas nedal. Jen mě děsí, že film vidělo opravdu hodně lidí, tak snad nebude příští rok několik nových černobílých němých filmů (nejlépe ve 3D). ;-)

George Clooney je jednou z mála hereckých hvězd, která když se postaví za kameru, tak ví, co chce říci i jak. Navíc do hlavní role obsadil Ryana Goslinga, což je rozhodně správná volba. Scenáristicky to vypadá na klasický souboj idealisty s profesionálními politickými cyniky, ale tak jednoduché to tentokrát opravdu není. Jelikož je hlavní hrdina chytrý, tak se i staří političtí mazáci v podání Philipa Seymoura Hoffmana a Paula Giamattiho nestačí divit, jak si mladík s kritickou situací poradí. Politici tu jsou předvedeni ve své reálné podobě, tedy jako loutky, které mají dobře vypadat a věrohodně přednášet připravený text. Když chtějí mluvit sami za sebe, tak se jim to rozmluví nebo zatrhne. Vyhrává nejlepší mediální kampaň. To bez ohledu na rozdílný volební systém zcela určitě platí i u nás.

Road movie páru, který zjišťuje, co je čeká jako nastávající rodiče. Přestože jde převážně o odstrašující příklady různě silného kalibru (viz naprosto třísklá Maggie Gyllenhaal se svým partnerem), koncovka je ryze soukromá a rozhodně zvedá laťku místy trochu nevyrovnanému vyprávění. K němu naopak velice sedli neokoukaní herci, hudba i vizuální pojetí. Takový malý nenápadný film, ale je chyba ho minout.

Tento televizní cyklus jsem nikdy moc nesledoval, ale jsou lidé, kteří mě zajímají. Osud kovaného komunisty, který se stal vůdčí postavou Pražského jara '68 a následně byl prakticky uštván svými stranickými kolegy, je na té nepříliš dlouhé době vylíčen celkem komplexně a přehledně.

Snad jediné, co za 60 let od premiéry filmu zastaralo, je komentář. Nemyslím tím ani tak jeho obsah, jako způsob, jakým je pronášen. Jinak je to stále výborný film, který mě vlastně bavil ještě o dost víc než jeho literární předloha!

Je jedině dobře, že Jim Jarmusch přestal hrát na jistotu a zase jednou natočil nezávislý film. Jiné je tu všechno. Od nepochopitelného hrdiny, který zřejmě nejí, nespí a divák až do konce netuší, kam ho vlastně toto španělské road movie vede. I vizuál Christophera Doyla diváka stejnou měrou vede jako zavádí. Hudba v podání experimentálních Japonců Boris (a pár stylově spřízněných kapel typu Sunn O)))) je nečekaná. A přitom v části různých monologů se nalézá klíč ke spoustě věcí (možná ne ke všem, a ne ve všech jsem nějaký smysl našel). Rozhodně film, který podněcuje k přemýšlení. U mě palec nahoru a slušných 70%.