Lenka.Vilka

Řekla bych, že v případě filmu Saltburn záleží asi dost na tom, jaké od snímku máte očekávání po obsahové stránce po shlédnutí traileru. Už jen ten si hraje s divákem úplně stejně jako film samotný. Protože je už poměrně brzo jisté, že se ve skutečnosti jede trochu jiným stylem. I já jsem si původně myslela, že to bude trochu jinam. A možná právě tenhle skutečný směr mě bavil ještě víc. Protože Oliver je od začátku jasný trouba. Zakřiknutý a bez přátel. Byť samotné retrospektivní vyprávění jasně naznačuje, že za ty dvě hodiny příběhu se toho změní hodně. A koho by nezajímalo, kam se až dostal? Film samotný totiž skvělě pracuje s myšlenkou, zda vůbec na tom všem záleží. Zda záleží na tom, co se stane bohatým. Zda vůbec stojí za tu námahu je litovat. Jsou to přece boháči, co mají jinak všechno. Co by ještě chtěli víc? A jak se Saltburn tedy povedl?    Předchozí film Emerald Fennell jsem neviděla. Saltburn jsem mě tedy utáhl na jiné jméno. Barry Keoghan. A musím říct, že to díky němu bylo možná právě proto tak dobrý. Byl to jeho herecký koncert ve všech ohledech. Všechna světla na něj, prosím! Protože to on je v téhle show hlavní hvězda. Ostatní? Jenom tupý panáci, kteří jsou po cestě, kteří mají nastavovat zrdcadlo společnosti, zatímco hlavní hrdina to svoje pro jistotu rozbil už dávno? Za celý film se o nich nedozvíme vůbec nic. Jenom ta zakladní rozdělní podle toho, jak bohaté lidi vnímají ostatní. Jenom prázdné schránky s základním charakterem, který prázdně sedí na každou rodinu a ty kolem nich. Nemají proto jak překvapit. Jsou to jenom šablony, které se chovají přesně tak, jak se od nich předpokládá. Ať tím, že jim to vyhovuje nebo tím, že musí kvůli tomu, kdo jsou. Prostě to tak je. Je to slabina filmu? Rozhodně ne. Právě naopak. Díky tomu všechno působí o to víc reálněji. Prázdně, ale reálně.    Proro je řada na důležitou otázku. Vyhrála forma nad obsahem? Asi bych teď možná mohla být negativní a psát něco v tom stylu, že všechna ta vizuální krása, která diváka oslepí, je tam z důvodu, aby schovala jednoduchý příběh, který od své prázdnoty potřebuje odvést pozornost právě těmi všemi blbinami. Ale to já neudělám, protože mám slabost pro užití barev jako částečného vypravěče. Jak se používají barvy a různě barevné filtry k prohloubení emocí a vyřčeného. Stejně jako kamery, která dělá přesně to stejné při zabírání postav, které je až kolikrát na hraně ohledně jejich výškového rozdílu. Podle toho, jak je to třeba a podle toho, o čem se spolu baví. A celkově celou dobu je tahle stránka filmu nadherna. To platí i o hudbě, jejíž výběr je prostě top, a hodí se tam. Všechno nejsou jenom osmdesátky. A například úplný zavěr diky ní prostě funguje a všechno skvěle uzavře. Jsem si vědomá toho, že tady vážně nedochází k žádnému objevení Ameriky...ale je to všechno spojené s tou sílou, kterou film má. Buď vás absolutně vtáhne, nebo ho vypnete do půl hodiny. A pokud vás vtáhne, ty dvě hodiny utečou neskutečně rychle. A budete nejspíš s tím vším spokojení. Pokud se budete nudit už na začatku, slibuju, že časem se to nezlepší, celou společnou cestu tady asi nenajdete. Nejvíc vtipné na tom je asi to, že v případu zrovna tohohle filmu budou mít obě skupiny diváků ve svém hodnocení úplně stejnou pravdu. Ještě mnohem víc než v případě jakéhokoliv jiného umění.    Skvěle natočený herecký koncert především Barryho Keoghana, který v tomhle psychologicém dramatu s luxusním vizuálem, ze sebe dává všechno. Tak bych film shrnula jednou větou. Zdá se to na první pohled málo, ale ve skutečnosti není...

Jupí! Konečně odemčeno! ***** Jak zabránit své vlastní smrti, když jediné co zvládnete je ležet. Ano, tady nešlo o to zabránit smrti, ale o to co potom řekla Smrtka. To bylo to silný a podstatný. A aby toho nebylo málo, další budoucí mrtváček potká Ji-su, takže je čas na vzpomínání a litování různých rozhodnutí. Takže ta část společná část byla moc fajn, ale na druhou stranu...je jasný, že tohle může skončit jenom jedním způsobem, takže je to dost sobecký a nefér...zbytek dílu je dost drsnej, protože je dost zlomovej. A po tom emočním rozebrání (včetně mě, závěrečný monolog a mamka, to bylo prostě náročný, jasně, že jsem bulela) a konci dílu, je pro mě děsivá představa, že další díly budou až v lednu :(

Jupí! Konečně odemčeno! ***** Pokračujeme tam, kde se napínavě skončilo, aby se ukázalo, že další puzzle ve skládačce se rozbilo. Měla jsem to čekat, co způsobí smrt, ale optimista ve mě to zavinil, nečekala jsem to. Stejně jako tu druhou věc ohledně toho, koho potká ve vězení další v pořadí. A kvůli "oné zmíněné věci" to nabere zajímavý spád. Přestože jsem se bála, kam to až dojde, což došlo, brala jsem to spíš jako lekci. Ovlivňovat životy druhých kvůli sobě je pointou. Horší je vidět následky. A tohle byl sakra velký následek! Je to stejná medicína. Ale je to tak správný? Navíc se blíží čas propuštění a s tím spojené události. Konec hezky ukázal, že tohle Smrtka hraje ráda, a nemá ráda chytráčky. Vzhledem k tomu, jak díl končí...

Jupí! Konečně odemčeno! ****  Druhý díl se věnuje skoro celý dalšímu "kandidátovi na nebožtíka", protože úvod máme za sebou, tak je na to čas. Problém je v tom, že se to na první pohled zdá až moc jednoduchý: nějak změnit věci, aby třídní šikanátor nechal zrovna jeho na pokoji. Takže je dost vidět, jak se to může snadno změnit. Jak se mohou role změnit. A tady mě poprvé napadlo, zda to není jenom podhra hry Smrti. Protože ona byla vážně nakrklá, když jednou nebylo něco podle ní. A zda by tak jako tak právě vybraní lidé skutečně umřeli, ať by byl zásah jakýkoliv. Jenom prostě jinak. Nebo stejně i přes zásahy, by se to tam původně dostalo. Mám strach, že tohle nebude jenom zábava na téma "mám dvanáct šancí", ale dost drsnej psycho matroš. Protože další šance dost změní nejen žánr, ale ukáže i na jednu podstatnou věc...

Chtěla jsem včera jít původně už spát, ale po včerejším filmovém zážitku jsem potřebovala něco, co mi zlepší náladu. Už jenom proto, že absolutně nechápu, jak je možné, že v "obyčejném seriálu" úplně stejně použitá digi věc vypadá lépe než ve spektakulárním spektáklu :(

Já vážně nevím, co si mám o tom vůbec myslet. Fakt to nevím. Možná jsem si až moc přála, aby se to povedlo a proto jsem byla původně rozhodnutá filmu ledacos i klidně odpustit. Jenže nakonec se to dělá poměrně těžko, protože potom bych chválila za něco, co ve filmu vlastně není. A na to jsem nejspíš moc velkej srab. Navíc už tak jsem na konci filmu byla i strašně unavená...sledovat Rebel Moon je totiž strašně vyčerpávající. Přitom teoreticky by to mělo být fajn, pro dorty od pejska s kočičkou mám slabost vždycky. Jenže tohle se nepovedlo. Navíc je to vizuálně straně ošklivý. Tak co potom zbývá chválit? :(

Tak tohle bylo vážně pekelně napínavý! Teda když nepočítám scénu na recepci. Povinně zavést i teď! To by byl najendou každej druhej strašně rychle zdravej! Já teda určitě jo, vidět tohle  :D

První díl má všechno, co od prvního dílu každý očekává, aby se díval dál. Dostatečná míra napětí ohledně toho, co se děje "tam dole". Nikam se nepospíchá. Ale zase né áž móc. Vtipné úvodní setkání ústřední dvojice, včetně jejich následného nedůvěřivého popichování. A správně vyvážený právě humor s tím vším. Navíc, co si budeme, asi to bude poměrně i dost dál napínavý, protože..."máš čas než odkvetou sakury", když zrovna začínají kvést. Aj, aj, to každý ví, že to je teda zatraceně málo!  :(

Jak začít...no, příběh se odehrává v dobře zvoleném světě, který vlastně ve výsledku není až tak důležitý, a dal by se zaměnit za cokoliv jiného. Tak je docela vtipný, že ze začátku mi ta kupa informací dala zabrat, málo času na srovnání v hlavě. Ale jakmile se to začne víc soustředit na to hlavní, tj na vykreslení postav, je to přesně to pravý vořechový. Takže jo, po vizuální stránce nádherný, samotný hlavní příběh moc skvělej a samozřejmě osudový doják jako kráva. Takže to má úplně všechno  :)

Začáteční sestřih byl balzám a dostatečná náhrada absence epilogu z minulého dílu.