kinderman

"A ze žaludu uděláme klitoris." Tak díky, teď už vím všechno. Polovinu filmu si uzurpují scény z baletní školy, které nabízejí jen úmornou dřinu, pot, slzy a krev, to když kamera opakovaně zabírá zdevastované nohy titulní postavy. Druhou polovinu si pak divák s hlavní postavou prohlíží její polo/nahé tělo v zrcadle. K námitkám, že trans postavu měla hrát skutečná trans osoba, dodám jen tolik, že ani opilého nezahraje nejlépe notorický alkoholik.

Tvůrci v poslední sezóně změnili vizuál znělky, naštěstí nezměnili dobrý zvyk obsazovat do ženských rolí půvabné (byť pochopitelně druhořadé) herečky. Ačkoli je zde na můj vkus příliš mnoho odlehčených epizod, jejichž autorem je většinou Norman Katkov (Japonci, vdavekchtivé slečny, ba dokonce zatoulaná ovce), dám za pět, protože jednak Steve McQueen, jednak několik epizod (včetně té poslední) režíroval mladý Richard Donner. Jeho způsob záběrování se od televizních rutinérů liší natolik, že není divu, že si stejně jako McQueen udělal později skvělou kariéru na velkém plátně.

"Mám na krku dementní matku a syn je lempl." Předvídatelnému příběhu o polidštění neempatického exekutora, žijícího podle řádu a pravidel, skrze Alzheimera jeho matky přidáme hvězdičku my všichni, kteří jsme se dobrovolně rozhodli starat se o někoho blízkého v terminálním stadiu (jakékoli) nemoci. Waitsovo Tom Traubert's Blues z elpíčka Small Change (1976) v závěrečných titulcích potěšilo.

Půl hvězdičky sundám za úplný závěr, ale jinak jde o nadčasové dílo, které přesně ukazuje zhoubnost (ženského) uvažování "co tomu řeknou lidi". Tohle mentální nastavení žít tak, aby člověk vyhověl tomu, co si myslí, že si o něm myslejí ostatní, je cesta do pekel. Zvláštní kapitolu tvoří sobectví dětí, za které matka i v jejich dospělosti cítí zodpovědnost a je schopna obětovat svoje životní štěstí, jen aby ji nezavrhly.

Jako malý kluk jsem byl u vytržení z rvaček, z přestřelky u zasněženého srubu a ze závěrečného závodu psích spřežení. Teď je mi cca o čtyřicet let víc a zajímá mě hlavně herectví Roda Steigera a všechny scény Angie Dickinsonové.

Je to skvělé, když dva veteráni (Allen a Storaro) natočí film, který sice motivicky vychází ze starších mistrových děl (Zločiny a poklesky, Tajemná vražda na Manhattanu, Match Point- Hra osudu), ale zase v něm zkoušejí formálně experimentovat (pohyblivá kamera, dlouhé záběry). Užil jsem si to báječně a znovu musím zopakovat: na co budu chodit do kina, až to tihle moji oblíbení tvůrci 80+ zabalí? Na Nolana? Ale, prosím vás...

Co bychom si počali bez těchhle úchylných japonských flicků? Super Gun Lady má pozoruhodnou úvodní titulkovou sekvenci, po které následují tři části: vyšetřování, které není moc zajímavé, pak zajetí, zdrogování a opakované znásilňování titulní hrdinky (Emi Yokoyama se ve filmu dost často vyskytuje zcela bez šatů) a závěrečná akce v bance, kterou přepadnou tři k doživotí odsouzení magoři. Jen pro skalní fanoušky, ale i ty varuju, že Emina parťačka v podání Kaoru Janbo je hrůza hrůz.

Dokážu si představit, co se dělo, když Budařův počin zhlédli odpovědní pracovníci ČT. "Ty vole, tohle nemůžem nasadit na Štědrej večer. Tohle nemůžem nasadit na vánoční svátky vůbec. Kam to teda strčíme, když už jsme do toho nalili prachy? To si proboha nikdo pořádně nepřečetl scénář? Dáme to den před Silvestrem, to už bude většina národa stejně preventivně ožralá." Budař herecky skvělý, Javorský jako oběšenec s oprátkou top, Khek příjemně přirozená a zdálo se, že i Vetchého po delší době role zaujala a bavila. Film, vhodný (nejen) pro většinu mileniálů a jejich ochranitelské maminky, mě svým způsobem fascinoval a hlavně dal zapomenout na janákovskou (dramaturgicky rozpadlou) štědrovečerní sterilitu. Na čtyři jít ale nemůžu, na to měly příliš mnoho prostoru ty dvě ušišlané báby.

Snímek se odehrává v prostředí triád a nočních klubů těsně před předáním HK Číně. Chingmy Yau hraje hlavní ženskou roli a v nejbrutálnější scéně její bývalý (Simon Yam), za něhož si odkroutila vězení, zatímco on prchl do Evropy, odporným způsobem znásilní a posléze téměř umlátí polonahou Qi Shu, která se kamarádce od tohoto zdivočelého gangstera pokusí dost naivně odpomoct.

Hodnotím po zhlédnutí první série (Gaillard, La Rochelle, Orléans, Alésie) + epizody 2 ze série následující (Rhodos). Tvůrci poutavým způsobem přibližují nejprve architekturu, posléze pak průběh jednotlivých bitev. Marně přemýšlím, co by se na tomto dokumentárním seriálu dalo ještě vylepšit, a těším se na Maltu a Konstantinopol.