kinderman

Sedí dvě dámy v restauraci a ta jedna povídá: "To jídlo je tady hrozné." A druhá si přisadí: "A ještě dávají tak malé porce!" Vtip z Annie Hallové se mi vybavil při sledování této filipínské hagiografie. Akční scény jsou nepříliš dobře zrežírovány, a ještě je jich tam málo. Tedy na to, že hlavní postavou je generál. Ale koukám, že některým stačí pár gore efektů a už střílí nadprůměrné hodnocení. Za mě ztráta času.

Pátá hvězdička za song En stund på jorden od Laleh v závěrečných titulcích. Jasně, je to stará dobrá story o nerudném dědkovi, na něhož s přibývajícími flashbacky začínáme pohlížet jinýma očima a který došel "polidštění" skrze své sousedy (nejlepší scéna: Ove učí Parvenah řídit), ale tu písničku si pouštím pořád dokola...

Stejný druh zklamání jako letošní řada Hry o trůny. Nepříliš zajímavý děj se vleče, všude samá vata, hlavní postava navíc obrazně i doslova často úplně mimo. Pár silných momentů a bitva na závěr rozpačitý dojem nezachrání. A to má mít teď na podzim ještě další díly a pak novou sezónu? Proboha! Nebo spíš u Ódina? Pro mě konečná.

Chybí tady ten moment, kdy se z najatých pistolníků stanou hrdinové. Chybí tady pořádný epický soundtrack, Hornerův vklad poznáte během úvodních titulků okamžitě a ano, je to pořád ten samý Horner. Chybí tady zapamatovatelný padouch, který by byl důstojným protivníkem. A opěvovaný Ch. Pratt hraje pořád stejně, na S. McQueena v původním filmu nemá ani náhodou. Což je do velké míry otázka scénáře. Přesto hodnotím nadprůměrně, protože Fuqua je zdatný řemeslník, jeho filmy mě co do realizace vesměs neurážejí a tak výborná inscenace westernové přestřelky tu nebyla od podceňované (ale vynikající) Costnerovy Krajiny střelců.

Zajímalo by mě, kdy lidé zodpovědní za vznik tohoto filmu pochopili, že vůbec nefunguje. Bekmambetov by měl zůstat u filmů typu Wanted nebo Abraham Lincoln: Lovec upírů, snaha být seriózní je v jeho případě zcela marná. Wyler byl génius, měl v ruce silný scénář a z jeho tříapůlhodinového filmu (absolvoval jsem letos v kině) nenudí ani minuta. Bekmambetov mě uspával po první čtvrthodině. A když Oliver Wood snímá epický historický film, jako kdyby to bylo pokračování Jasona Bournea, je špatně úplně všechno. Přitom Hathawayův Maršál a Coenovic Opravdová kuráž dokazují, že na základě stejné knihy mohou vzniknout dva vynikající filmy.

Kdyby většina kinematografické produkce vypadala jako filmy Quentina Dupieuxe, asi by mě to lehce znepokojilo. Zatím však představují vítané osvěžení. Absurdní scéna, kdy kameraman podivné televizní show o vaření poprvé navštíví filmového producenta se svým nápadem na horor o vraždících televizorech, se nese v té nejlepší tradici montypythonovského humoru.

Tak bublina splaskla. Spíše než film připomíná výsledné dílo volně zřetězenou sérii videoklipů. Navíc jsem se domníval, že když řeknu, že castingový omyl rovná se Jai Courtney, nemůžu se splést, ale omyl, tentokrát je tam za největší slabinu Joel Kinnaman.

Amélie z Montmartru pod vlivem Japonska. Tento typ evropských stylizovaných filmů plných bizarních postav a situací nemám rád, protože všechno to blbnutí a možnosti počítačových triků jen zakrývá vnitřní prázdnotu. Ještě horší ale je, když tvůrce podobného filmu ve snaze dělat umění přisype do díla nějaké to instantní poselství jako van Dormael ve Zbrusu Novém zákonu. Raději se podívejte na Mészárosovy krátkometrážní filmy.

Olsenovy krimithrillery jsou přitažené za vlasy, to nejlepší na nich představuje dvojka vyšetřovatelů. Překvapilo mě, že tvůrci filmu se tentokrát od předlohy značně odchýlili (zbyla jen základní dějová kostra) a příběh "přitáhli za vlasy" svým vlastním způsobem (skoky z vlaku, Pasgard v nemocniční garáži, celé finále). Ale až na úvod, který příliš spoléhá na znalost románu, a vcelku zbytečnou linii s přítelkyní sériového vraha (v knize je mnohem košatější) je to solidní žánrová podívaná.

Pasikowski natočil seriál podle scénáře Macieje Maciejewského, ale divákovi ani nepřijde, že si Glinu nenapsal sám. Hlavní hrdina Gajewski (J.Radziwilowicz) z oddělení vražd je zkušený polda bez iluzí, který práci obětoval vše (předeším soukromý život) a v cizích bytech nebo na prosektuře je víc než doma. Jeho parťák Artur, čerstvý absolvent policejní školy (M.Stuhr), se pod jeho vedením rychle otrkává. Dvanáct dílů první řady se nesoustředí na jeden komplikovaný případ ani nejde o seriál typu co díl to uzavřené pátrání. Gajewski se brodí mrtvolami, pálí cigaretu za cigaretou a jeho metody jsou často nepředpisové. Pasikowski se ukazuje jako režisér ve skvělé formě, seriál netrpí neduhy televizní produkce, naopak vykazuje filmové kvality, a to včetně působivých akčních scén. Navíc se v něm objeví i Boguslaw Linda- sice jen v letmém záběru v televizi v baru (poslední díl 1. řady), ale i tohle mrknutí na znalého diváka se počítá. 2. řada snad ještě lepší- kontroverzní případy (Arturovo pátrání po třech zmizelých Romech na polském venkově, případ sebevraždy zasahující do nejvyšší politiky) a sériový vrah. Linda na plakátu k Je třeba zabít Sekala. Návyková záležitost.