Bluntman

(CINEMA MUNDI 2011) Mám za to, že by filmové adaptace literárních předloh měly obstát samy o sobě, aniž by divák musel znát onu novelu. I přes údajné zjednodušení (vynechání retrospektivních částí) a soustředění se na původně vedlejší dívčí postavu debut Hildy Hidalgo není dostatečně pochopitelný pro nečtenáře, jelikož ten nemá důvod prezentovanému kvůli nízké definiční hustotě iluze uvěřit. (Proč jsou zde postavy rodičů, když scény s nimi pozbývají smysl? Jaktože je tak velice snadné proniknout do žaláře? Z jakých důvodů ti dva spolu neutečou, když můžou? Uniklo mi něco, nebo motivem k zamilování se navzdory zákonům byl pouze sen? Tak by se dalo pokračovat do nekonečna, ale při zodpovězení jakékoliv z těchto otázek by se došlo akorát k tomu, že fikční svět nemá svá jasná pravidla, jednání postav je nemotivované atd.) Nejhorší ze všeho je ovšem svéřepá naivita díla, které je zaslepeně proticírkevní, na místo toho, aby vzbuzovalo nejistotu (tak je posedlá, nebo není?), polemiku a diskuze. Končí se akorát kýčařským výjevem, který dává jasně najevo, že jde především o vydolování emocí. Neplakal jsem, protože mi O LÁSCE A BĚSECH nedalo důvod uvěřit, nedonutilo k zamyšlení.

(CINEMA MUNDI 2011) Festivalový název - NAZÍ V SAUNĚ - splňuje svůj účel, protože je lákavý, ale ono se není na co dívat. To ovšem neznamená, že by nebylo co poslouchat, protože anglický název - znamenající PÁRA ŽIVOTA - vystihuje, proč se ti staří a oškliví muži (a jedna žena, pro kterou platí to stejné, co jsem napsal o mužích) scházejí v sauně, která jim slouží jako určitá forma terapeutického sezení, kde se mohou také vypovídat ze svých trápení. Jednotliví protagonisté se zde obnažují nejenom fyzicky, ale i psychicky, což je dostačující jako reprezentativní vzorek respondentů národa s tak vysokými statistickými výsledky co do počtu sebevražd. Horší to je s tím, že se povídání pánů po nějaké době divákovi unaví, protože "ty řeči jsou na jedno brdo". Dokument v poslední třetině pouze únavně naplňuje koncept (lidé v sauně mluví o svých tragických osudech), který již nemá čím ozvláštnit, protože to zajímavé a zábavné bylo vyplýtváno ze začátku (směšnost toho, kde se saunuje - v autě či telefonní budce, směšnost toho, kdo se saunuje - medvěd, Santové). V úplném závěru se z konceptu uhne společnou písní protagonistů, ale ta dává až příliš najevo podobnost osudů zůčastněných, tedy věc, kterou si divák dokázal z předcházejících desítek minut vyabstrahovat i bez tohoto "přídavku".

(CINEMA MUNDI 2011) Coming-out drama, která je ozvláštněno tím, že jde o duchařský příběh (ghost story), v němž se jako hlavní jeví svár náboženských tradic a homosexuality. Jinak se příliš ze schematismu podobných queer titulů nevybočuje, jelikož je celé vyprávění předvídatelné, s nedostatečně zadefinovanými pravidly fikčního světa (hlavní hrdina ducha vidí, okolí nikoliv, ale jak může s duchem hrát fotbal?) a neobratnostmi, které mají příbéh posunout dál. Navíc si nemůžu pomoct, ale poetizované záběry společného dovádění dvou mužských postav jsou svou přeestetizovaností poměrně kýčovité, přestože je styl snímku jinak dost realistický. Žánrovou inklinací k duchařině se navíc dílo zpřístupňuje širší divácké obci, ale pak nastává problém s identifikací, protože kdo by se chtěl ztotožnit s ústřední postavou - Miguelem, když jde o sobeckého a egoistického pokrytce, k němuž nelze být empatický? Na klubovou podívanou až příliš mainstreamových kompromisů, na mainstream příliš queer. Oceňuji snahu pojmout téma jinak, ale u toho to taky zůstává. PS: Na výsledném hodnocení se pravděpodobně podepsalo i to, že mi uniklo posledních pár minut (pár - nejspíš doslova), které mi byly následně reprodukovány, protože projekce měla na Mezinárodním filmovém festivalu Cinema Mundi téměř půlhodinové zpoždění (ok, 26 minut) a já musel stíhat další snímek. Nehodlám ale přidávat hvězdičky jenom proto, že následný raut nabídl řadu chutného jídla, což s hodnocením filmu nesouvisí.

(CINEMA MUNDI 2011) KRAJ je přesně ten typ "definitivně účtujícího" filmu, který potřebuje každá národní kinematografie, jež se potřebuje vyrovnat s napjatými poválečnými vztahy mezi dvěma národy. (U nás tomu tak je v případě HABERMANNOVA MLÝNU, který má stejně jako KRAJ potřebu se vyjadřovat k poválečné situaci poněkud zpozdile.) Na jedné straně je patrná snaha pojmout danou problematiku komplexně ve smyslu snahy zahrnout úplně vše, což vede k značnému zjednodušování, dramaturgické roztříštěnosti a nedostatečné profilaci řady postav (flashbacky příliš nepomáhají); na té druhé - vzhledem k časovému odstupu - lze určité věci pojmout jako žánrovou podívanou, kterou si lze v několika scénách díky jejich zdařilému inscenování patřičně užít. Jsem rád, že jsem tohoto ruského "vyslance" na Oscara mohl zhlédnout na velkém plátně, protože několik scén je vskutku impozantních (přejezd mostu, závěrečná honička dvou lokomotiv), ale pokud filmu dávat nějaké ceny, tak leda ty "technické" (opojná kamera, která pojímá řadu scén v dlouhých a promyšlených jízdách, velkými celky dává vyniknout přesné, syrově působící výpravě, akce je zase umocněna dominancí zvukových efektů).

(CINEMA MUNDI 2011) Na začátek komentáře je nutno uvést, že se mé hodnocení vztahuje pouze na dvě vybrané povídky (Imbecil a Ludmila), které byly promítnuty v rámci Dne s ČT na Cinema Mundi. Uniká mi, proč byly vybrány zrovna ty nejotřesnější části, když by se mělo jednat o reprezentativní vzorek, jenž by měl diváka k seriálu nalákat. Pokud ony dvě epizody byly to nejlepší, co první série nabízí, tak se tímto počinem Centrum dramatických pořadů brněnského studia ČT propadá na úplné dno seriálové tvorby. Vladimír Michálek je sice jedním z našich nejzajímavějších polistopadových tvůrců, který se nebojí experimentovat, ale zde jeho jméno nefunguje jako značka a není apriori zárukou kvalitu, protože pouze plní zadaný úkol. Talent v inscenování jednotlivých scén se nezapře, jenže požadovaný dopad na diváka kálí jednak agažování herců z moravských divadel, kterým někdo zapomněl říct, že je rozdíl mezi hraním na divadle a ve filmu (potažmo seriálu), jednak scenáristická a dramaturgická bezradnost. Na jaké divácké spektrum OKNO DO HŘBITOVA cílí, proč jsou prostoduché příběhy s esenciálně dementními dialogy předvídatelnými moralitkami, z jakých důvodů je ilustrativní hudba natolik upřednostňována, až to má nechtěně parodický efekt...? Otázky, samé otázky. Už mě nebaví ani pátrat po odpovědích.

(SSSR) Červená kalina je sovětským symbolem hříchu, a tak nepřekvapí, že ji ve stejnojmeném filmu renesančního umělce (režiséra, scenáristy, herce, spisovatele) Vasilije Šukšina nosí hlavní protagonista, který přichází po propuštění z vězení do vesnice za ženou, s kterou si během svého pobytu za mřížemi dopisoval. Nepřekvapuje mě, že sovětský lid údajně zaplavil Šukšinův hrob kyticemi, když ve svých dvou posledních autorských počinech (TŘESKY PLESKY, ČERVENÁ KALINA) byla postava, kterou ztvárňoval, tak silně napojena na jeho životní příběh. Nemám ale za to, že by si jeho poslední opus magnum zasloužil tak nekritické přijetí, protože téma důstojnosti člověka byl lépe rozpracováno v jeho předchozí "vlakové" dramedii, která na sebe neměla potřebu strhávat pozornost užitými stylistickými postupy (záběrování odpovídající vztahům mezi postavami, hudba glosující dění), přestože i ty byly neméně důmyslné. Navíc se zde potvrzuje častá výtka spojovaná se Šukšinovým dílem, a to idealizace venkova na úkor města, jelikož se muž-recidivista ocitá v prostředí, které je na rozdíl od něj nezkažené. To dle mého nejde dost dobře napsat o jeho zlomovém díle TŘESKY PLESKY (zlomovém, protože bylo první v jeho filmografii, kde obsadil sebe i svou ženu, ale také děti), kde se otevřeně kritizoval nedostatek možného vyžití (absence kina) i základních věcí (škola, jídlo) na venkově. Na ČERVENOU KALINU tak dle mého sedí spíše sebereflexivní věta, která zazněla již v TŘESKY PLESKY: "Dal jste měšťákům za vyučenou, ale nebylo v tom vesnické furianství?"

(SSSR) Debut režiséra, scénáristy a herce Nikity Michalkova podle povídky Rudé zlato, u níž je více akcentována citová rovina. Eastern, který je údajně ideologicky zabarvený natolik, že se jedná až o propagandu. Esejistické cvičení, které je z hlediska stylu zajímavé, ale to je tak vše. Tak s tímto na vědomí jsem si pouštěl SVŮJ MEZI CIZÍMI (a slušelo by se dodat, že CIZÍ MEZI SVÝMI, ale pro naši distribuci byla druhá část názvu "opomenuta"). Po zhlédnutí musím napsat, že jak mají někteří problém u sovětských filmů s "velkým ruským srdcem", já ho poprvé pocítil výrazně tady, protože mi ono stavění emocí na odiv přišlo příliš patetické, neopodstatnitelné ani žánrem, ani tématem (west/easterny jsou hodně o pravém chlapském přátelství, ale nikoliv okázale). Naopak ideologická zabarvenost mi tolik nepřišla, protože ignorování některých dobových skutečností (například zatýkání a mučení, jak by někteří komentátoři dodali) je něco jiného, než plakátová náborovost třeba takových NEPOLAPITELNÝCH MSTITELŮ, v nichž jsou dětští hrdinové stejně rudí jako slunce při západu. Navíc mi přijde, že užitím černobílé barvy pro pasáže z minulosti a jejich dynamickým nasnímáním i ohudbením se spíše krasosmutně vzpomíná na doby carského Ruska, když po(občansko)válečné období je vylíčeno pro postavy jakožto úmorné (přestože to je dáno byrokracií). Inu, s tím "pouhým esejistickým cvičením" to je pravda, i když si uvědomuji, že střídání barevného a černobílého materiálu - a to i v případě neretrospektivních pasážích, což působí rušivě - bylo dáno produkčními omezeními (Mosfilm údajně poskytnul filmařům pouze 5400 m barevného filmu od Kodaku).

(SSR) OBYČEJNÝ FAŠISMUS je střihový dokument, jehož hodnocení ideologické stránky se u nás nese v duchu "jeden totalitní režim paradoxně kritizuje ten druhý", ale i přes negativní komunistickou historickou zkušenost je naopak výsledná odezva pozitivní, protože valná většina lidí snímek zná s dabingem Miroslava Horníčka. Negativní vyjádření k ideové náplni je dle mého dáno dvěma faktory: 1.) nedostatečnou obeznámeností s historicko-kulturním kontextem, jelikož dokument vznikl ještě za doby Chruščovova tání, které se vyznačovalo destalinizací (a Michael Romm se za svého propagačního LENINA V ŘÍJI veřejně kál a přestříhal ho); 2.) čtením proti textu samotného dokumentu, protože juxtapozicí obrazové a zvukové stránky se odkrývají konstitutivní mechanismy moci, a tak se fašismus dává do kontextu s komunismem a analogicky se varuje před hrozícím nebezpečím návratu krajních podob daných režimů (rok 1964 a 1965 - nahrazení "tajícího" Chruščova "přituhujicím" Břežněvem). Oběma body ale nechci zpochybnit, že je patrná určitá tendenčnost (ignorování paktu Ribbentrop-Molotov, zatímco se poukazuje na ignoranství vladařů ostatních zemí při řešení válečné otázky, poukázání na buržoázní původ u negativních postav ad.), protože se používají prostředky propagandy (náladotvorná hudba, hraní na city spíše než na rozum v podobě přítomnosti dětí a juxtaponované sekvence bez ironického komentáře - matky s dětmi vs. oběti v koncentračních táborech). Výše zmíněné námitky jsou pak smazány oproti originální verzi o poznání ironičtějším dabingem Miroslava Horníčka, k jehož osobě a práci se poutá určitá nostalgie spojená s léty předlistopadovými v jejich idealizované podobě. Rommův původní komentář je mnohem subitlnější, proto je pochopitelné, že originální verze se dočkala výhradně odmítnutí, když dostatečně slyšitelně není patrný sarkasmus a ironie. Při jejím sledování, když se více nesoustřeďujeme právě na zvukovou stopu, zůstává ale nezpochybnitelná obrazová hodnota, která je dána užitím mnoha archivních, předtím nezveřejněných materiálů.

(SSSR) Nemůžu souhlasit s převládajícím názorem, že by poetický film Sergeje Solovjova KDYŽ SKONČILO DĚTSTVÍ byl nějak podřízen stranické ideologii, protože i přes umístění děje do pionýrského tábora a dobově příznačné propriety jde o dílo svým tématem jednak nadčasové (první lásky, dospívání, uvědomění si místa ve světě, naučení určitých hodnot, porozumění umění), jednak omezením vyprávění a uzpůsobením stylových prostředků náladám zprvu mizantropického Míťy je pohled vůči režimu značně kritický. Potenciální výtky vůči tomu, že začlenění Maškarády od Lermontova je příliš chtěné a působí křečovitě, by se daly smést s tím, že panoval požadavek, aby tituly pro děti oslovovaly i dospělé. Vzhledem k dvojímu kódování se tak nabízí i dvojí čtení, kdy naivní - dětský - divák bude vnímat a prožívat příběh o dospívání v aranžmá, které je mu známé, zatímco ten poučený - dospělý - najde řadu paralel mezi hlavní dějovou linií a nacvičováním divadelní hry, což obohatí jeho zážitek. Nemístné mi taky přijde vytýkat počinu, jenž neodmyslitelně spadá do poetického-lyrického proudu v sovětské kinematografii (charakterizovaného estetizací a příklonem k hodnotám minulosti - zde klasické umění v podobě malířství a romantické literatury), že je příliš krásný. Chápu ale, že očistný déšť, kontakt postav s přírodou, záběry na ve větru se chvějící koruny stromů a slunce prosvítající za mráčky může působit jako estétství, zvlášť když kameraman Kalašnikov pouze asistoval (a nebyl ani v titulcích uveden) na Tarkovského adaptaci novely bratrů Strugackých a jinak má na svém kontě v nejlepším slova smyslu nehezky vyhlížející Klimova či Gubenkova díla.

(SSSR) Kolem osoby a tvorby Larisy Šepiťkové se kvůli její předčasné smrti, způsobené autonehodou v pouhých 41 letech, vytvořila aura jedné z nejlepších ženských filmařek vůbec, která točí "chlapské" filmy... a všechny jsou výborné. Její celovečerní debut KŘÍDLA, který natočil krátce po vystudování sovětské filmové školy VGIK, je pak prezentován jako charakterová studia, kdy mnozí komentátoři i recenzenti opomíjí vztah fabule a syžetu a nezdráhají se vyzradit narativně klíčovou informaci, která je divákovi předložena v jednom ze série flashbacků těsně před koncem. Pro dosažení největšího možného prožitku proto doporučuji jednak se oprostit od pověsti, která se s filmografií ženy Elema Klimova spojuje, když je na jejím debutu patrná určitá vyumělkovanost a pocit zdlouhavosti, jednak si nezjišťovat dopředu podrobnosti o ději. Maja Bulgakovová komplexně ztvárnila komplikovanou lidskou postavu, u níž by nebylo na místě požadovat konvenční nárok v podobě identifikace (a od filmu pak zodpovězení všech otázek, když jde o art). Druhé zhlédnutí - se znalostí patřičných, jinak promyšleně dávkovaných informací - pak umožňuje nejenom napojení se na ni, což je dosilováno prostřednictvím stylu (zaplněnost či vyprázděnost mizanscény a rozpoznání zdroje zvuku), ale i její pochopení. No a k pověsti "chlapského počinu" pak nemá ani smysl se vyjadřovat, protože hlavní hrdinka je žena, noříme se do její mysli a vzpomínek, na konkrétní problematiku minulosti (nechci spoilerovat) se nahlíží ženskou - milostnou - optikou.