Krylja
Wings
Obsahy(1)
Komorní příběh bývalé bojové pilotky Naděždy Petruchinové, odehrávající se dvacet let po válce, se řadí mezi nejvýraznější intelektuálně laděné výpovědi, příznačné pro evropskou kinematografii 60. let. Režisérka v něm novátorským filmovým jazykem pátrá po příčinách existenciální krize své hrdinky. (MFF Karlovy Vary)
Recenzie (11)
Osamělá zkáza jednoho sovětského typu: ženy, která se obětovala pro společnost/ stát/ lepší zítřek všech - ano, je to unikátně sovětský/ ruský typ, který v sobě artikuloval to nejaltruističtější z komunistické ideologie s osudem ruských dějin. Naděžda Petruchina nachází své alter ego v Karově "Zítra byla válka" (1987), v Iskřině matce, která obětovala vše Revoluci, velké vlastenecké válce a sama se proměnila v odlidštění zosobnění Ideje - Petruchina ztrácí mládí ve válce, aby se po ní nesobecky rozpustila v budování lepšího světa pro děti, které právě kvůli tomu nemůže mít. Kdyby její muž přežil, byl by bezpochyby Alexejem Astachovem z Čuchrajova "Čistého nebe" (1961). A hlavně - kdyby měla Petruchova vlastní děti, byly by to jistě děti z Chucijevova "Je mi dvacet let" (1965) - ty děti, které se učí, že pro sovětskou společnost lze pracovat bez toho, aby člověk obětoval sám sebe (o což se, ovšem v sobeckém duchu, pokouší nevlastní dcera Petruchinové, s důrazem na slovo nevlastní!). /// Pro post-komunistické "myšlení" posvátná myšlenka totalitarismu samozřejmě nikdy nepřipustí existenci obyvatel SSSR, kteří dobrovolně obětovali mládí a život službě společnosti, která jistě nebyla ideální, ale kteří právě nikdy definitivně neopustili myšlenku, že onen ideál může přijít (byli totiž indoktrinováni totalitní ideologií, to je jisté a vědecké vysvětlení). Občanská válka, 30. léta, industrializace, druhá světová válka, konec stalinismu - po nich přichází Petruchina, aby poznala, že o její úsilí již nikdo nestojí, že nazrála jiná doba, která musí na Petruchinu zapomenout, aby mohla v klidu žít z její práce. Co by Petruchina řekla na pád komunismu, je další otázka, která dává jejímu osamění další rozměr... ()
(SSSR) Kolem osoby a tvorby Larisy Šepiťkové se kvůli její předčasné smrti, způsobené autonehodou v pouhých 41 letech, vytvořila aura jedné z nejlepších ženských filmařek vůbec, která točí "chlapské" filmy... a všechny jsou výborné. Její celovečerní debut KŘÍDLA, který natočil krátce po vystudování sovětské filmové školy VGIK, je pak prezentován jako charakterová studia, kdy mnozí komentátoři i recenzenti opomíjí vztah fabule a syžetu a nezdráhají se vyzradit narativně klíčovou informaci, která je divákovi předložena v jednom ze série flashbacků těsně před koncem. Pro dosažení největšího možného prožitku proto doporučuji jednak se oprostit od pověsti, která se s filmografií ženy Elema Klimova spojuje, když je na jejím debutu patrná určitá vyumělkovanost a pocit zdlouhavosti, jednak si nezjišťovat dopředu podrobnosti o ději. Maja Bulgakovová komplexně ztvárnila komplikovanou lidskou postavu, u níž by nebylo na místě požadovat konvenční nárok v podobě identifikace (a od filmu pak zodpovězení všech otázek, když jde o art). Druhé zhlédnutí - se znalostí patřičných, jinak promyšleně dávkovaných informací - pak umožňuje nejenom napojení se na ni, což je dosilováno prostřednictvím stylu (zaplněnost či vyprázděnost mizanscény a rozpoznání zdroje zvuku), ale i její pochopení. No a k pověsti "chlapského počinu" pak nemá ani smysl se vyjadřovat, protože hlavní hrdinka je žena, noříme se do její mysli a vzpomínek, na konkrétní problematiku minulosti (nechci spoilerovat) se nahlíží ženskou - milostnou - optikou. ()
Pozoruhodné dílo, které s neobvyklou důsledností posouvá perspektivu. Nejdříve dominuje perspektiva ředitelky jako instituce: ve škole, v rodině - kdy její chování sledujeme spíše z vnějších pozic, revoltujících studentů či dcery žijící s výrazně starším mužem. Odtud se nicméně posouvá k perspektivě ředitelky jako člověka. Podobně soustavný posun pak posuzujeme i na osách "od přítomnosti k minulosti" či "od objektivního k subjektivnímu". To je působivě demonstrováno zejména finálním odhalováním klíčové události v minulosti, jež se děje nejdříve tím nejobjektivnějším způsobem, kdy je hrdince samotné její traumatická válečná zkušenost reprodukována průvodkyní po výstavě - a následně ji naopak zažijeme z jejího úhlu pohledu, ve vysoce subjektivizovaných záběrech. Střet mezi reprezentací hlavní postavy jako politické instituce, rodinné instituce a soukromé osoby, když se navracíme k opakujícím se situačním vzorcům vždy s posunutou perspektivou, mi kompozičně připomněl o rok mladší český STUD (1967). Je ale třeba přiznat, že tam je trajektorie napojování se na protagonistu opačná a Pánek je nám čím dál méně sympatický (podobně jako Ludva v ještě mladším UCHU, 1970), zatímco v KŘÍDLECH se s postupujícími minutami dostáváme hrdince pod kůži a zprvu komisní, chladná žena se před námi odhaluje jako mnohem křehčí a psychologicky komplexnější postava. ()
Krásnej portrét ženy, která žila intenzivní život válečný pilotky, zažila jedinou pravou lásku za války, která samozřejmě skončila tragicky a již delší dobu po válce žije "obyčejnej" život ředitelky školy, kterej se sice dostává občanských poct a respektu, ale ona sama cítí prázdnotu a nenaplněnost. Její srdce pořád prahne po obloze, po životě nad mraky. S hlavní postavou se zpočátku nedá moc ztotožnit, je spíše nesympatická, je totiž trochu cizincem v jejím prostředí, chvílema je vojensky tvrdá, chvílema sovětsky rázná, postupně ale do ní začínáme pronikat, chápat jí a soucítit s ní. Některý scény jsou fantastický, například když se hlavní hrdinka spřátelí s prodavačkou v bufetu, tolik citu, lidskosti, intenzity, nebo návštěva dcery a jejího přítele. Dále skvěle vystiženej život v Sovětským Svazu na přelomu 50.-60. let, dobrá hudba, kompozice obrazů, psychologie postav a suverénní výkon Maji Bulgakovový v hlavní roli. ()
Krásný a smutný film o osamění člověka. Maja Bulgakovová exceluje v roli ředitelky školy, bývalé válečné pilotky, uzavřené, strohé a zásadové ženy, která má pocit, že její skutečný život vlastně už skončil (příznačná je scéna ve válečném muzeu, kde o ní průvodce mluví jako o exponátu, o součásti učebnicové historie) a ona jen přežívá ve světě, který je jí vzdálen a ve kterém zažívá jen neshody a nedorozumění se studenty, spolupracovníky i s vlastní dcerou. O to intenzivněji působí ojedinělé chvíle, kdy najde spřízněnou duši (prodavačka v obchodě), její vzpomínky na válečná léta (a na lásku kterou tehdy prožila), nebo když při exkurzi v leteckém závodě znovu usedne do kabiny letadla... ()
Reklama